DMD č. 17. pro 17. 4. 2012. Téma: Krev

Seděl na břehu Vltavy před svým domem a pomalým pohybem čistil čepel mohutného meče od zbytků kůže a hnědých vlasů mladé dívky, která se snažila otrávit svého manžela.
Staroměstský kat se smutkem ve tváři zavzpomínal na událost před jedenácti lety.
Všechna krev je červená, nezáleží na tom, jestli je to urozený Pán nebo obyčejné měšťanské děvče.
Ta dívka, ten její čin, připomínalo mu to jeho dávnou lásku, která vedla k tomu, že se stal katem.
Možná to byl jeden z důvodů, proč mu toho dne sklouzl meč a místo setnutí hlavy dívce srazil vaz.
Zřejmě je čas řemeslo přenechat mladším.
A/N: Kurzívou jsou myšlenky popravčího. Snad je zřejmé o koho se jedná. Omluvte prosim případné menší historické nepřesnosti.

O Glorio, děkuji za inspiraci, kterouž jsem opět našla na místech nečekaných.
Krev. Bila do spánků. Znamenala vztek. Vztek proti její vůli. Vztek ze sňatku, který nechtěla, s mužem, jehož nikdy nespatřila.
Krev. Bušila srdcem. Znamenala strach. Strach z neznámého světa za hranicemi rodného domu. Ale pryč musela. Pryč k moři, pryč k vlnám.
Krev. Tekla proudem. Znamenala smrt. Smrt nutnou k vlastnímu přežití. To její ruce ji rozsévaly na pirátské lodi, jež se stala postrachem Severu.
Krev. Vykouzlila ruměnec na tváři. Znamenala lásku. Lásku k muži, jehož prve odmítla. Lásku k princi, kterého vysvobodila.
Krev. Kolovala v žilách jejich potomků. Znamenala život. Život, který svým dětem darovala ona – Awilda, královna dánská.

Co si o sobě vůbec myslí? Že se nad ním bude vytahovat?
Nemohl ho vystát. Vadil mu jeho vzhled, povaha, způsob uvažování. Nesnášel ho do krajnosti. Cítil, jak se v něm rozpíná neuvěřitelnou rychlostí nenávist. Vlezla mu až do chřípí, pulsovala mu tělem, tepala ve spáncích, zaclonila mu úsudek. Z bratra se stal sok. Nenávist byla silnější než on, zvlášť když jí podala pomocnou ruku touha po pomstě. Už to nebudu déle snášet!
Vylákal důvěřivce na pole.
Zlost a vztek dodaly razanci jeho úderu.
Zalekl se bezvládného těla v kaluži krve a jejího křiku.
Zděšeně utíkal pryč. Vlastně celý život.

„Drahý, nepozveme na pár týdnů Bingleyovy na Pemberley?“
„S radostí, má milá, pro nás pro všechny je to ta nejpříjemnější společnost.“
Lizzy usedla k psacímu stolku.
Georgiana se u pootevřených dveří v hale potěšeně usmála.
...
„Prý je teď u nich některý Charlesův bratranec, přijede s nimi.“
Georgiana neposlouchala. Těšila se, že ji Jane pochválí za všechno, co už stihla naučit malou Ginu.
...
Kočár zarachotil u dveří, sluha je ohlásil v salonu. Vstoupil dobře naladěný Charles Bingley, vstoupila Jane se stydlivým úsměvem ale zářícíma očima. Vstoupil pan Richard Sorley.
Georgiana vzhlédla od drobné tváře své neteřinky. Krev jí zatepala ve spáncích.

Ne. Popírám to. Nejsem blázen. Dokud si uvědomuji nevhodnost svých úvah, není mé myšlení zamlženo. A nést odpovědnost za své podvědomí odmítám.
Ale zdává se mi o ní. Fascinuje mne. Jakmile zavřu oči, vidím před sebou všechny její odstíny. Rudý obzor při západu slunce, šarlat kněžského roucha, zlatohnědé tóny podzimního listí, karmínovou barvu jiskrného jižního vína. Přelévá se v tom obrazu jako bouří vzedmuté mořské vlny. Klokotá silou horských bystřin nasycených jarním táním. Umrzá v rubínových krystalech, když mne znovu přepadnou pochybnosti.
Ne. Nejde o chorobnou posedlost. Já nejsem blázen. Jen s nimi pracuji. A krev není za šílenství odpovědná.
Pokud tápete po původu příběhu, obraťte svou pozornost sem: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Jansk%C3%BD
Pro pojmenování drabble jsem si půjčila název českého životopisného filmu o téže osobě.

slash
Tohle nemohou myslet vážně?! Copak to nevidí?
Jen jsem zavolal sanitu. To má být jako záchrana?
Jen jsem tam byl…
A to je ten problém!
Kdybych tam nebyl, nikdy by se tohle nestalo.
Jsem v podstatě spoluviník!
Kdo tu opravdu někoho zachránil je Justin.
Nemohl jsem si pomoci, s šálou potřísněnou jeho krví jsem chodil všude.
Nejprve to byl vzdor, aby nezemřel, pak už jsem jí od sebe nemohl dát pryč.
Jako bychom byli navždy spoutaní, spoutaní krví.
Když mi ji konečně sundal z krku, bál jsem se víc než on.
V jeho očích jsem však viděl, že mě ochrání.

Poznámka: Doufám, že se to nehrálo jen u nás... :o) Pro Skřítě, protože v tom kdysi byla vážně dobrá ;o).
Zaklapl dveře a ztěžka se o ně opřel zády.
Jeho žena k němu přišla po špičkách a chytila ho za ruku.
V jejích očích viděl otázku.
Zavrtěl hlavou.
„Zase nic. Říkali… možná že přijdou někdy večer. Ale už tomu moc nevěřím.“
Nic mu nevyčítala. Nerozplakala se, že má hlad.
Jen ho držela a on ji za to miloval. Už skoro padesát let.
„Bude to dobré, uvidíš…“
*
Jakmile se setmělo, postavili se k oknu.
Kroky. Tenké vyděšené hlásky.
„Ony přišly!“ zašeptal Krvavý dědek.
„Naivní děti…“ v očích jí zářila světýlka, když vytáhla ostrý řeznický nůž.
Jedenáctá hodina odbila a lampa zhasla…

Preslash :)
Byl správný chlapec. Spravedlivý, vždy ochotný pomoci stejně jako jeho kamarádi. A nebál se, ani když temné uličky Stínadel hrozivě mlčely a padala do nich večerní tma. Ale byly chvíle, kdy chtěl vzít nohy na ramena a utéct. Jeho svědomí mu to ale nedovolovalo. Proto stál před vyšším chlapcem bez hnutí a skoro bez dechu. Od chvíle, kdy mu pomohli, se nemohl myšlenek na Široka zbavit. Jako by krev prolitá při honbě za ježkem v kleci byla něčím víc, než jen rudými krůpějemi. Jako by je spojila. Nebyl stejný jako dřív. Měl zmatek v hlavě a srdce náhle bušilo rychleji.
A/N: Schválně, který šípák to byl? (poznámka doplněna později)

„Holmesi, byl spáchán zločin!“
Holmes vážně položil šálek kakaa a loupák. „Veďte mne, věrný Watsone!“
U komory pod schodištěm bylo několik červených skvrn. Další byly o pár kroků dál.
„Tady se stala vražda!“ řekl Watson.
„Musíme najít oběť.“ Holmes vytáhl lupu, klekl si a začal si skvrny pečlivě prohlížet. Sledoval jejich rudou stopu od schodiště přes salón („Paní, tady je místo činu, jděte s tím mopem pryč!“ „Oh, promiňte!“) až na verandu. Stopa vedla dále přes zahradu a přes můstek. Pod zlatým deštěm objevili oběť. Právě se snažila z velké sklenice dostat zbytek marmelády.
„Dáte si taky?“ řekla malá Mia.

Na stene v sídle trpaslíka Glóina pod Modrými horami viselo množstvo sekier.
„Vidíš, Gimli?“ obrátil sa Glóin na svojho syna. „Správny trpaslík má veľa sekier. Ale aj tak sa len do jedinej zamiluje. Tu máš, skús ju zdvihnúť.“
„Ufff...“ maličkému Gimlimu sa ju nepodarilo zdvihnúť. Glóin sa zasmial.
„Ešte musíš vyrásť... a zosilnieť. Pozri sa na ňu. Aká je nádherná... vyrezávané porisko a ostrá čepeľ. Trpaslík dá pri výrobe do sekere kus duše...“
„Au!“ zapišťal Gimli. Prešiel prstom po čepeli. A porezal si prst. „Ja som videl kostičku!“
Žuch...
„Gimli! Tak vstávaj! Žiaden trpaslík neodpadne pri pohľade na trocha krvi!“