DMD č. 12. pro 12. 4. 2023. Téma: Retenční schopnost sladu

Jmenoval se Vlad.
Celý den proseděl v rohu polorozbořené hospody a pil pivo. Hořký, nakyslý nápoj, který dnes už nikdo neumí pořádně uvařit. Kdysi bylo vaření piva uměním. Sládci se předháněli v tom, kdo uvaří lepší.
Dnes za pivo považujeme chmel namočený do vody. Ale Vladovi to vůbec nevadilo. Upíjel ten nechutný mok a liboval si.
Co mě ale nejvíce překvapilo, byla Vladova schopnost nevypouštět žádnou z přijatých tekutin. Obdivoval jsem to, dokud jsem si nevšiml, že mu na chlupech vyrašily obilky. Jako by se jeho tělo stalo živnou půdou, která jen bobtná.
Proto jme mu neřekli jinak než Slad.

Po dlouhé cestě koňským spřežením jednomu vyhládne. A taky ho pořádně boli zadek. Nejhorší je však to všudypřítomné bláto. Obzvlášť, když vůz zapadne co půl míle v tomhle podmáčeném kraji. Azirafal byl hodně mrzutý.
„Vsadím se, že ta mince byla dvouhlavá.“ mrmlal si sám pro sebe, když zas pomáhal vytlačit vůz z bahnitého vězení.
„Dobrý pane, nebuďte takový bručoun, vždyť život je tak krásný.“
„Avšak v suchu a teple je mnohem krásnější,“ nenechal si anděl vzít svou špatnou náladu.
Neznámý na něj mrkl: „Měl bych tu něco na zpříjemnění,“ a vytáhl z kapsy láhev.
„Whisky?“ přivoněl si se zájmem Azirafal.

U Tří košťat bylo poloprázdno. Harry se posadil u stolu vedle dveří, úplně sám. Poslední dobou byl sám pořád. Myslel si, že návrat do Bradavic to změní, ale za tři roky zmizeli už všichni bývalí spolužáci a noví kolegové na nováčka neměli čas. Kromě táty, ale to bylo přece jen něco jiného.
„Dobré poledne, co si… Harry!“
Hned ji nepoznal. Zato ona to poznala na něm.
„Hannah Abbottová,” připomněla se nová výčepní. „Dáš si ležák? Má dneska zvlášť retenční schopnost.“
„Co?“
„Nic. Opakuju si na zkoušky. Dobíhá licence. Takže ležák?“
„Jo,“ usmál se a pohledem ji sledoval až k baru.

"Budeme mít nového mistra, slyšela jste to?" zeptala se jedna žena druhé.
"Opravdu?!"
Novina se šířila od úst k ústům, až ji znala celá ves.
...

Dorazil následujícího dne v podvečer. Přijel na malém krytém voze taženém postarší kobylkou. Namířil si to rovnou k rychtáři.
"Dobrý večer, pane rycháři," pozdravil tiše.
"Dobrý, dobrý. Čím mohu posloužit?" odpověděl rychtář.
"Jsem mistr Fus z Ekle a mám se vám ohlásit," řekl mistr.
"Výborně," zamnul si rychtář ruce. "Jaká je retenční schopnost sladu?"
"Nevím," odpověděl mistr. "Ale můžeme zajít do hospody a zjistit to."
Mistr Fus z Ekle se ve vsi brzy stal oblíbeným.

"Přineste další pytle! Víc pytlů. Rychle!" ozývá se od několika osob, které stojí již po kotníky ve vodě.
"Rádi bychom," zmoženě vyplivne muž, který se k hrázi blíží s těžkým pytlem plným písku. "Už ale nemáme písek."
"Tak tam narvěte cokoliv, co bude po ruce. Musíme tu vodu zastavit!" křičí na něho majitel pivovaru, kterému se stoletá voda chystá zničit domov i živnost.
"Můžeme tam zkusit nacpat slad, ale nevím, co to udělá," rozhodí rukama oslovený a rychle běží předat zprávu dál.
O několik hodin později je celé město pod vodou. Jen jedno místo poskytuje relativní bezpečí před živlem. Pivovar.

Otec jí vyprávěl o jejím dědečkovi,moc ho neznala, ale měla pocit, že ho zná celý život.

"Tati, povyplávěj mi plosím zase něco o dědovi." ozval se rozespalý hlas pětileté holčičky, když jí její otec ukládal ke spánku.

Otec se na ni usmál a začal vyprávět: "Tvůj dědeček byl jeden z nejlepších výrobců máslového ležáku v Anglii. Vždy se snažil, aby všechny suroviny byly perfektně připravené. Staral se o to, aby měl perfektní chuť a podle mě se mu to i povedlo."

"To muselo být hodně doblé..." řekne v polospánku.

"Bylo." odpoví a políbí ji na čelo. "Dobrou noc zlatíčko."

„Pojďme odsud,“ mračí se Jakub, který nemůže strýce vystát, „nerad bych v kostele klel.“ Vladan však namířil přímo k nim.
„Pošli kluka pryč, chci ti něco říct, co nemusí roznést,“ přikázal Janovi. Ten však Vítka zadržel. A Vladan začal se svými obvyklými majetkovými nároky. Jan s Jakubem k Vítkovu údivu mlčky poslouchali, dokud se stařec nevypovídal.
„Jdeme do hostince,“ rozhodl po jeho odchodu Jakub, „musím si spravit chuť.“
Hostinský přinesl plné sklenice. Jakub se napil a okamžitě pivo vyplivl.
„Z čeho to vaříš, kazisvěte?“ zabouřil, „co jsi dal místo sladu? Žaludy? Pelyněk? Pěkný den, napřed Vladan a teď tvoje patoky!“

They talked or rather... argued. But everything she told him was now blissfully lost in a soft alcoholic haze. Here, he was able to forget. At least for a little bit. At least for one night.
The whisky felt good. The lips on his felt even better. His hands were impatiently grabbing the man's ass and his mouth opened to invite him even closer.
He looked like Henry. He felt like Henry. He couldn't be Henry. He wasn't here.
And even though the whisky decreaced the retention of bad memories, his heart was still desperately holding onto all those feelings.

"Chcete někdo kousačku?" nabídla paní Caravellová.
"Já vezmu ráda," vzala si jednu žvýkačku slečna Goldbergová, "já miluju sládky!"
"To je dobrže," uculil se pan Braun, mistr pivovarnický.
"Myslí slad," oznámil kdosi.
"Slad, ne," opravil pan Braun, "slad je srní."
"Madona mía, co sem pletete srny," pokřižovala se paní Caravellová, "miluje cukroušky."
"Sládky je dobrý na žál," zasmála se slečna Goldbergová.
"Ó šál! Nikdo nerozumí šálu jako ruský čelověk!" zvolala Olga Trnovská. "Na šál je nejlepčejší vódka."
"Čím víc vodky, tím víc žalu," pravil pochmurně pan Braun.

Pokud jde o schopnost zadržet zoufalství, profesor Parkhill momentálně jednoznačně upřednostňoval řešení slečny Tarnovské.

Jestli někdo uměl slavit, tak to byli Zmijozelové. A jestli někdo uměl využít slabosti Zmijozelů, tak to byl Severus. Pár lidí si u něj objednalo lektvar na kocovinu, ale počty ani zdaleka neseděly. Tak se připravil.
Když ráno nahlédl do společenské místnosti plné bledých tváří a mumlajících hlasů, věděl, že udělal dobře. Galeony a laskavosti, pojďte k němu!
Přišel ke Katherine, která měla výborný zelený odstín. „Jak se těšíš na odpolední přátelák s Havraspárem?"
Zaúpěla a přiložila si prst na ústa, nebo spíš palec od koutku úst, ale záměr byl jasný.
Usmál se a podržel jí lahvičku před obličejem.
„Chceš?"