DMD č. 7. pro 7. 4. 2023. Téma: Svobodný duch

„Myslím,“ řeknu, „že bychom ho měli odchytit za světla.“
„Pravda,“ kývne Stopař. „Ve světle reflektoru se stáhnul.“
„Jestli je to tak,“ pronese Gonny, „ve dne ho nenajdeme. Bude zalezlý.“
„Uděláme z noci den,“ vytáhnu ze skříně záchranářskou baterku.
„Tímhle ho neoslníš,“ řekne pohrdavě Gonny.
„Ne? Sleduj!“ Zhasnu a současně rozsvítím baterku. Namířím si ji pod bradu a zakřením se: „Uááá! Duch!“
„Jinak seš zdravá?“ Gonny mi přístroj sebere z ruky. „Šajnuje jak blázen. Jenže jak na něj?“
„Jestli v Dominikovi zůstalo aspoň trochu lidství, trochu svobodného ducha, tak to třeba zvládneme. Mám takový malý plán…“
Oba na mě zůstanou zírat.

Jeden voják našel pozlacenou konvici v kajutě lodi Pénelopé. Odysseus se dočetl, že to je kouzelná lampa. Agamemnón třel lampu a před ním se zjevil džin.

"Co si přejete?" zeptal se.

"Chci, abychom teď byli v Tróji a vyhráli tuhle válku," přál si Agamemnón.

Po chvíli se zeptal: "Jak to, že tam nejsme?"

Džin odpověděl: "Ale vy jste ji vyhrál, akorát v jiném universu."

Agamemnón poslal džina zpět do lampy. Odysseus třel lampu, opět se zjevil džin a Odysseus řekl: "Přeji si tvou svobodu."

Džin mu řekl: "Děkuji. Čekal jsem na tohle přání více než sto let. Konečně jsem svobodný."

Vidláci jsou hrozně nespolehliví. Přehánějí snad víc než bardi.
Jednou po lesích honíme vlkodlaka, a on zaběhlej čokl.
Když říkali, že v tý boudě straší, moc jsme tomu nevěnovali pozornost a hodili tam kemp.
Před půlnocí se tam zjevila průsvitná postava, a hned na nás.
Všichni unavení, do boje se nám nechtělo.
Fleuriot křiknul: "To bude duch! Nemůže se vzdálit od místa smrti, anebo mrtvoly na víc než pár set metrů - utečeme mu!"
Zdrháme - potvora za náma.
Uřícený, dva kiláky v nohách, jazyk na vestě: "Tohle nepůjde, formace, postavíme se mu!"
Se štěstím jsme ho jakžtakž utloukli.
Byl to přízrak.

Žila byla jednou jedna výhybka. Byla to velmi důležitá výhybka, protože díky ní se jednokolejná trať dělila a posílala u Lužné nákladní vlaky do Rakovníka, nebo Prahy.
Jenže bylo jí málo jednou za čas přetočit návěstí a mít závaží jenom černé a bílé. A stalo se, že vybarvila se mnoha barvami a působila zmatky. Čas od času přišel nějaký železničář a přemaloval ji do předpisových odstínů, ale výhybka se vždy vybarvila. Nevědeli, co si s ní počít, a tak svobodomyslnou výhybku vyměnili.
Ale potkáte i dnes výhybky, co mají závaží červené nebo žluté. To je na počest první svobodné výhybky.

„Příteli.“
„Jáhne,“ odpověděl muž. Jeho výraz jasně dával najevo, ať na nějaké přátelství zapomenu.
Stejně výmluvně spočinul rukou na jílci meče.
„Nemůžeš dnes a denně pobuřovat své chlebodárce,“ pravil jsem.
„Souhlasím. Můžu je pobuřovat i v noci,“ prohlásil a položil nenuceně nohy na lavici.
Usoudil jsem, že si nepřisednu.
„Právě noční reje ti kazí pověst. Slyšel jsem… že maluješ zpustlou ženštinu jako Pannu Marii.“
„Hej, je to dobrá ženská!“
Najednou stál blízko. Bezděčně jsem polkl, protože o něm šly ještě jiné, veskrze zvrácené zvěsti.
Když se ke mně sklonil, zatajil se mi dech.

A tak mi Caravaggio čelem rozbil nos.

Charlie musel opět obdivovat kontrast mezi ním a Luciusem. On byl spontánní, svobodný, kromě zájmu o draky přelétavý a stále připravený k čemukoliv. Pouze studium draků ho dokázalo udržet na jednom místě.

Lucius oproti němu byl svázaný původem, vystupováním i výchovou. Chladný. Nepřístupný. Neustále vážný.

Až dokud nedošlo na postel.

Nikdy nezažil s nikým jiným to, co s Luciusem. Pod jeho téměř zuřivou vášní se rozpouštěl a toužil, aby společný čas nikdy neskočil.

Ve chvíli, kdy se jejich těla spojila v jedno, Lucius popustil uzdu své duši a věnoval jí svobodu.

A Charlie ji vítal a více než ochotně přijímal.

Dvě mladé ženy upoutají svou nahotou. Přestože nemají oděv, vůbec nejsou vyzývavé. Vypadají cudně, křehce, zranitelně jako nahé v trní. Nevnímají korzující páry.
Muž proti nim, kterého spíš tušíme, než vidíme, je oslovil.
Blondýnka stydlivě klopí oči a mlčí. Rukama modeluje slova. Ani přítelkyně vedle ní nic neříká. Působí smutně a trošku vyděšeně. Její gesto je naprosto jasné. Odmítavé. Pravou rukou sděluje: „My, chceme do nebe, víte?“

Obě nezapadají do okolní společnosti se svobodným duchem. Pohyby rukou sdělují, že se zde ocitly nedopatřením, že netouží po milostném obětí. Ani je nezajímá pár, který ho bezostyšně předvádí ve výhledu na krajinu.

„Potěšilas mě. Jistě si budeme dobře rozumět. Máme společného víc, než si možná myslíš…“
Šokovaná Xénie si uvědomí, že v přeludném domě panuje naprosté ticho. Šepot zní jen v její hlavě.
„Kdo jsi?“ vydechne. „Co ode mě chceš?“
„Na jménu už nezáleží. Bývala jsem jako ty, kdysi dávno. V Praze tenkrát jezdily kočáry a bouraly se městské hradby. Tolik jsem toužila být všude, vědět všechno… naučila jsem se opouštět tělo, volně se vznášet, zkoumat tajemství, číst myšlenky… vedla jsem fantastický život, dokud se mi nestala ta nehoda. Podívej se sama.“
Xénie nahlédne do druhé místnosti.
Strašlivý úděs ji srazí zpět.

Marguerite cítila, jak jí po zádech tečou kapky potu, ucukla pohledem, když odpovídala své tiché: "Ne."
Před ní ležela kniha, kterou napsala v dobré víře a za kterou hrozily jí plameny.
Potulná bekyně, učitelka víry a chudá studentka Písma. Nic víc, nic míň. Čím déle trvalo vyptávání, tím více se zaplétala do vlastních slov i myšlenek. Poznala pravdu a Pána? Ano a je na to hrdá. Její duše nepotřebuje ctnosti, je jejich součástí.
Dva roky trvala ta hrozná muka plná otázek.
Hereze bratří svobodného ducha cituje ji samotnou.
Nenapravitelná kacířka shořela v plamenech.
Její politováníhodná hereze rozhořela bratry a sestry.