DMD č. 7. pro 7. 4. 2023. Téma: Svobodný duch

Neřekne-li jí nikdo, čím je, rozhodne se sama.
Dívka.
Nedá-li jí nikdo jméno, zvolí si sama.
Lea.
Dívka Lea, která bydlí uvnitř nehezkého stvoření, má napilno. Plnit rozkazy čaroděje, obluzovat stárnoucí vědomí, prodlužovat dobu spánku.
Ještě si netroufá odejít.
Ani zabíjet.
Čarodějovy svitky a knihy jsou jí slabikářem, les a nejbližší vesnice školou. Učí se, zkoumá, pozoruje. Protahuje křídla, cvičí, odvažuje se výš a dál.
Neukáže-li jí nikdo lásku, sama ji najde.
Vidí ptáky a lišky, jak se páří, jak pečují o mláďata.
Vidí milence, matky, otce, děti.
Ale vidí i lačnost po kořisti, rvačky, surovost, pohrdání.
Tomu rozumí lépe.

Filip cestou domov premýšľal nad najvhodnejšou stratégiou, ako presvedčiť Marán, šamanku kmeňa Imaí, aby pomohla dvom belochom, ktorí napriek varovaniam vliezli do posvätnej hory a to na pekelnom, funiacom stroji. Kyticu zavrhol rovno, takú veľkú rozhodne nikde nemali. To jej rovno môže darovať celú lúku...
Marán jeho dilemu vyriešila zaňho. Našiel ju pred domom, ako so založenými rukmi sústredene hľadí do dieľky a jej prsty vyklepávajú na lokti nepríjemne pravidelný rytmus. Keď sa jej zelené oči obrátili k nemu, pochopil, že tu mu nepomôže ani kvetúci prales.
"Vy... ste vypustili... ducha hory?!"
"Ehmm.. možno..?"
Mal tušiť, že to nebola otázka.

She had deactivated the hologram. It wasn't healthy, after all, to continue with this ersatz Niall, as if he were still alive. He was gone, she had to come to terms with that, and making a hologram of him was not helping.

Helva, are you there?

Strange how his voice still seemed to come to her, as she flew between the stars. It wasn't a dream; she didn't sleep, her blood chemistry was perfect. Perhaps she might be a little mad? She should make a psychologist appointment when she returned.

Please.

No - a remote psychologist appointment, sooner.

I love you.

„Nikdo tě nebude akceptovat jako svobodnou ženu. Takový už je svět. Buď se tomu přizpůsobíš a vytěžíš z toho maximum, nebo budeš bojovat proti systému a nedostaneš nic.“

Ano, takový už je svět. Svět se ale občas mění, no ne? Právě teď jim všem před očima. Ale tohle jako kdyby stále zůstávalo zamrzlé v době kamenné.

Smířila se s tím, aspoň tedy navenek. Vdala se a dává si větší pozor, jakou tvář ukazuje okolí. Je manželkou, bude matkou, a vůbec její život nabral směr, v který nikdy nedoufala.

Zlatou klec teď zve domovem, ale nikdy nepřestane bojovat za svobodu volby.

Zprávu dostal někdy třetí den bitvy. Ani ne přes holonet - přivezl mu ji jeden z bratrů, kteří z Kamina odcházeli až po něm. Jenom slovně. Pár vět.
Lefty mě prosil, abych tě našel.
CT-3567 už pochoduje někde daleko.
Stihl si najít jméno. Jmenoval se Beam.
Seděl ve stanu mediků, v tom krátkém okamžiku mezi posledním ošetřeným a chvílí, kdy dorazili další zranění. Ten první šok z rozdílu mezi tréninkem a realitou už trochu pominul, ale měl pocit, že jeho mozek stejně pořád trochu nestíhá.
Beamovi bylo osm a půl a ještě úplně nedorostl.
Kdo ví, jestli tam daleko ostatním stačí.

V starém hradě po setmění
sténání strach nahání.
To bílá paní po cimbuří
vesele se prohání.

Meluzína v komíně
byť se tváří nevině,
když večer spustí svoji píseň,
tak celou noc nespíme.

Z pohádek to dobře známe,
strašidla jsou všude.
A o jednom speciálním
moje píseň bude.

Neuhádneš, dej se poddat,
mnohým generacím
Ferda straší, milí braši,
v traktu zažívacím.

Střeva kroutí, žbluňká, škrundá,
nafoukne ti břicho,
ve vypjatých situacích
narušuje ticho.

A pak když to nejmíň čekáš,
nejlíp v ctěné společnosti,
posledního dění Ferda
slavnostně se zhostí.

Místnost rychle zaplňuje
neodbytný puch,
a kolem tebe poletuje
Ferda, volný duch.

Ellie se cítila skvěle. Šéf, tedy kapitán ohodnotil její plán kladně.

Zatímco Alex se hrabal v důkazních materiálech, Novák prověřoval, kdo se v regionu ztratil, další vyšetřovatelé dělali jinou rutinní práci, ona si mohla svobodně vyrazit do škol a vyptávat se na Rebeku.

Věděla, že musí jít na ekonomku, ale schválně vyrazila nejdříve na gympl. Ta volnost vlastního jednání se jí líbila. A tušila, že by se mohl dostavit na závěr pozitivní výsledek.

Ale přece hned nebude mít úspěch, ať všichni vidí, že si mákla, než Rebeku našla. Cestou si dá ještě pořádnou snídani, stejně škola začíná až v osm.

Můj dědeček (budiž mu země lehká) nám vždycky rád vyprávěl historky z vojny. Byl v kasárnách na Slovensku a zažil tam ledacos.
Jeho oblíbeným příběhem byl ten o duchovi. Kasárny údajně obcházel duch svobodníka Cáta, který tragicky zahynul při cvičení.
Děda tvrdil, že ducha jednou potkal. Bylo to pozdě v noci, on a jeho kamarádi se vraceli z hospody. Byli všichni trochu přiopilí...
Najednou uviděli zvláštní světlo v blízkém křoví. Osoba v bílé. Kdo by to mohl být?
"Kdo tam je?!" zvolal můj děda.
"Já jsem duch Cát!"
Děda a jeho kamarádi dali hlavy dohromady. "A co žádáš, duchu?"
"Papír!"

"Už je to tu zase!" stihl ještě křiknout Pet. Pak převrátil stůl, povalil jednoho z hostů a vyběhl ven. To ta jeho protéza! Už zase ho ovládla.
"Zastavím ho!" zvedl se mezi hosty zlovec.
"Ne, mistře, nechte ho jít. Je neškodný."
"Je to strojivec!" odsekl mistr, vytrhl se mi a zmizel venku.
"Dokáže to ovládat!" vyběhl jsem za nimi, zoufalý, že nedokážu zabránit nejhoršímu.

Prásk!

Zatočil jsem za zvukem. Ale bylo už pozdě! Pet ležel v kaluži krve. V hrudi měl díru.
"Zachráním tě!" začal jsem ho ovazovat.
"Ne, nech mě umřít," skomíral Pet. "Konečně bude má duše zase svobodná..."

Hledí do zdi cely a přemýšlí. Tak tohle je její poslední hodina. A proč? Pár roznesených letáků. Celou dobu si myslela, že o nic nejde, že se jí přece nemůže nic stát.
No, stalo se. A teď tu sedí a čeká, až ji odvedou někam dolů na tmavý dvůr, kde skončí její život.
Na malou chvíli zadoufá, že někdo přijde a pustí ji domů, že to celé byl jen nějaký omyl. Přece jen… Ne. Je jasné, že odtud jiná cesta než na popraviště nevede.

Když dovnitř vstoupí stráže, zvedne hlavu a vzpřímeně vyjde ven. Zachová si důstojnost do poslední chvíle.