DMD č. 7. pro 7. 4. 2023. Téma: Svobodný duch

Květiny. Moře květin, pokrývající každý volný centimetr prostoru.
Svícny, kroužky na ubrousky a naleštěné příbory na všech deset chodů.
Na stole ve vedlejší místnosti jsou už přichystané dary.
Židle pro všechny příbuzné a přátele.
Z reproduktoru tiše hraje svatební pochod.
Do jeho rytmu pomalu kráčel k oltáři, u kterého už na něj čekala…
"Stop!"
Zamrkal, aby se probral z představ.
"Zkuste to znovu, o dva takty později," zamračila se: "pořád přicházíš brzo."
Thomas se s povzdech vrátil zpátky ke dveřím. Neměl se k tomu nácviku nechat umluvit.
Hudba se spustila znovu. Vykročil do rytmu.
Alison na něj čekala u oltáře.

Přijde duše k nebeské bráně, chvilku se rozhlíží a pozoruje cvrkot okolo, aby zjistila, co má vlastně dělat.
Rychle na to přijde, postaví se do fronty a kouká, co se bude dít.
Vidí, že u stolku tam sedí svatý Petr a klade příchozím stále stejně otázky, na jméno, věk a povolání.
Před sebou slyší: „Emil Bílý, 56 let, svobodný duch, nikdy jsem nikde nepracoval“ a za chvíli „Emanuela Vrchlická, 86 let, účetní,“ a konečně je na řadě, tak hrdě vychrlí „Julius Kopýtko, 73 let, lékař!” a už se hrne dovnitř.
„Moment, stát!” volá svatý Petr. „Vy musíte vchodem pro dodavatele!”

Gabriel přejížděl koncem pera po stránce, kolem sebe rozházené kopie nejrůznějších statistik, a kontroloval údaje v chystaném článku.
„Támhle máš chybu v desetinné čárce.“
Gabriela se zmocnil pocit, jako by se mu na záda přitiskla kostku ledu. Otočil se. Za jeho židlí se vznášel duch Felixe Nassbauma, intelektuála, který se před sto lety utopil kvůli nešťastné lásce.
„Je skoro půlnoc, nemáš náhodou strašit v přístavu?“ zavrčel Gabriel.
„Nejsem přísně vázaný na místo,“ odvětil Felix a dál mu četl přes rameno.
„Takže můžeš strašit kdekoliv, kde se někdo nesnaží pracovat.“
„Ve třetím odstavci ti chybí čárka před ale. Můžu, ale nechci.“

“Párování? To není nic pro mne,” ušklíbala se a opájela se svou jedinečností..
“Nechat se svazovat konvencemi?” zalapala po dechu a předstírala mdloby.
“Proč bych se měla trápit?” ptala se udiveně.
“Já jsem svobodný duch!” tvrdila přesvědčeně každému, kdo poslouchal.
Zůstávala sama.
Když ostatní odcházely, tvářila se povýšeně.
Když se vracely, přezíravě se ošklíbala.
Soudila je za každé škobrtnutí. Předhazovala jim každý jejich šrám.
To ona, ona zůstávala bezchybná!
Nemohla přece přiznat, že ve skutečnosti ji samota bolí.
Ani sama sobě.
A tak tam jen tiše ležela a čekala až přijde stěhování.
Jediná lichá ponožka na dně zásuvky s prádlem.

O půlnoci se ve mlýně začaly dít věci. Roztočilo se kolo, do pytlů se sypala mouka. „Krucipísek,“ zaklel do té doby tvrdě spící Libor, „to je probuzení. Co se to děje?“

„To já,“ pravila postava, která se před ním náhle zjevila. „Straším tu takhle už roky,“ dodala smutně.

„A jde tě nějak vysvobodit?“

„Jde. Musel bych ti dát pár facek. Víš, já byl na všechny hodný. Tak tu za trest straším.“

„Tak mi těch pár facek dej, ale pořádných. To snesu,“ usmál se Libor.

Ozvaly se dvě facky a pak mlýnicí zazněla radostná věta: „Děkuju, konečně je můj duch svobodný.“

"Řeknu vám příběh!" pronesl mysticky Brukva a gestem rukou obsáhl celý svět. "Ale nejdřív... kouření!"
S jistotou mistra nacpal kovovou dýmčičku a odpálil.
"Je to takovej příjemnej veneček od tchýně ze skleníku," vysvětlil a podal kuřivo Sašovi.
Když si potáhl i Ivan, začal Brukva své pábení. Vyprávění trvalo několik hodin. Pak vytáhl didgeridoo a spustil psychedelický koncert hodný prvního fagotisty národní opery.
"Ty vole, to je neuvěřitelej člověk," zhodnotil Saša Brukvu, který odešel na malou. "Hotovej šaman. Kdes ho vyhrabal? A jak se vlastně reálně jmenuje?"
Ivan vyfoukl obláček dýmu, bohorovně se zahleděl k obzoru a nevzrušeně oznámil: "Dušan Svoboda."

Sotva kaper Skřivánka zmerčil, stočil loď po větru a vzal nohy na ramena. Moc dobře věděl, že s dvanáctiliberkami na palubě fregaty se sotva může měřit. Své svobody se však nehodlal vzdát.
“Budeme ho pronásledovat, madam? Do hodiny padne tma.”
“Ovšem, pane Whitfielde. Rozkazy máme jasné. Tak ať nám neuteče.”

Skřivánek rozkvetl plachtami. Umírající slunce je barvilo do zlatova. Kýlová brázda rozčísla klidnou hladinu. Hořela večerem. Frances vyšplhala na hlavní stěžeň. Sledovala prchající šalupu pohledem dravce. Pluli nanejvýš rychlostí osm uzlů. Vlahý vítr hladil tváře. Osamělost výšky osvobozovala mysl i ducha. Snad do rána vítr zesílí. A daruje jim křídla.

Muž v autobuse se na mě tak divně dívá. Celým tělem mi projel mráz.
Carolos na mě najednou začal příšerně křičet. "Jen se na sebe podívej! Seš příšerná! Nulo! Seš k ničemu! Chcípni!"
Časem to je to pořád horší a častější. Postupně se k němu přidává i Alenka. Strašně to bolí. Chci klid, zase cítit duch svobody.
Beru žiletku.
Načas to pomáhá.
Hrozně se stydím, už nikdy.
Nevydržím.
Nejím, piju vodku, kouřím tabák, trávu, beru piko… kromě háčka úplně všechno. Pak už nic nepomáhá.

Svoboda s vysokým úrokem. Ani lichvář by se za něj nemusel stydět.
Splácet je tak těžké.

Daily News, 6. Září 189-

Podivná událost odehrála se během spiritistické seance v domě na T~ Street č. 16. Duch vyvolaný prostřednictvím média paní W- projevoval se seriosní neochotou poskytovati odpovědi stran zemřelých předků rodiny W~; namísto toho počastoval sešlost několika hrubými námořnickými výrazy, a jelikož se jej nepodařilo ani na důrazné naléhání několika přítomných spiritistů řádně odvolati, opustil místnost oknem.

Veřejnost v blízkém okolí se varuje před zjevením zanedbaného vzezření, s dlouhými vlasy a vousy a s nápadnou námořnickou chůzí. Paní W~ se tímto veřejnosti v blízkém okolí hluboce omlouvá.

Informaci tuto Daily News laskavě poskytl pan R. R.

Sedím ve vaně a po tvářích mi stékají slzy.
Denní život obyčejného dospělého člověka je tak deprimující.
Jsem jako robot: ráno vstát, odejít do práce, kterou nenávidím, po práci nakoupit, uvařit, uklidit, umýt se, splnit manželskou povinnost a jít spát, protože ráno musím naskočit do rutiny.

Neužívám si život.
Nejsem šťastná.
Jak by také robot bez ducha mohl být šťastný?
Jsem fyzicky i psychický svázaná.

Nenávidím svůj život, lidi kolem sebe i celý svět.

Chci být volná!
Jak to jen udělat?

Sykla jsem bolestí.
Pohodlně si lehám, ruku nořím do vody a ta se růžově zabarvuje.

Konečně se svobodně usmívám.