DMD Bonus č. 6 pro 22. 4. 2022. Téma: Povinná postava - Zosobnění

V jádru jsem dobrý. Nic nedělám se špatným úmyslem. Snažím se o to, aby zavládl řád a mír. K tomu však lidé potřebují společného nepřítele. Až mě pochopí, teprve pak se stanu jejich přítelem. Říkájí mi Chaos. Mocný a náhodilý. Mozek má rád vzor, stereotyp, kategorie, o které se může opřít, ale já je narušuji a rozvracím, aby se mohl vyvinout a myslet. Hledám trhliny v řádu, obracím ho, aby přišla změna a tím i vývoj. Nic nesmí zůstat stejné. Když bude všechno stejné, vše se zastaví. Vývoj, čas a nakonec i prostor. ZMÁČKL BYS TEDY KONEČNĚ TU SPOUŠŤ, PROSÍM?

Ve svém snu se Tom nacházel ve starém domě, v místnosti s napůl zborceným krbem a jedním ošoupaným křeslem. V tom křesle seděla postava v kápi.
"Pojď blíž," řekla a chlapec udělal bázlivý krok směrem k ní.
"Kdo jsi?" zeptal se Tom, přestože to věděl. Znal ji z Albusovy oblíbené pohádky.
"Smrt," řekla postava. "Bojíš se mě?"
Tom chtěl říct, že se nebojí, ale namísto toho slyšel sám sebe, jak odpovídá: "Trochu jo."
"Jenom trochu?"
"Jo," odvětil. "Albus říká, že smrti není třeba se bát."
"To má pravdu," potvrdila smrt.
"Tak se bojím jen trochu. Umřu teď?"
Smrt zavrtěla hlavou.

Černé siluety antén, hromosvodů a strojoven na vysokých střechách se ostře odráží od červenožlutého západu. Pak zmizí v temnotě.
To je chvíle, kdy si Madame la Nuit nalíčí tmavé oči kouřovými stíny, přidá lesk na rty, oblékne modrý kostýmek.
Lehkým krokem prochází ulicemi. Pestrobarevné neóny se zrcadlí v kalužích a výkladních skříních. Přezáří hvězdy na černém nebi.
Vysoké podpatky klapou v pasážích. Hodí minci žebrákovi, pomůže starému zlatníkovi stáhnout roletu. Mine hlouček před divadlem. Dá si drink v baru se stříbrným štítem.
„Hej, slečno!“ volá nějaký flamendr.
Madame la Nuit se usmívá.
Na kapotách taxíků přeskakují červené a zelené odlesky.

Vyčerpaně se zhroutila na gauč a nohy hodila do klína hubenému blonďákovi, který právě na staré televizi zaujatě sledoval osud jakéhosi vojáka.

„Hotovo,“ vydechla a luskla prsty. Spokojeně se usmála, když se jí v ruce objevila sklenice šampaňského a na stolku miska jahod.

Její společník se zamračil.

„Dej pokoj, Hlade,“ odsekla, „dneska si to zasloužím.“

„Ale že ti to trvalo, Důvěro,“ ušklíbl se na ni.

„Bych chtěla vidět tebe. Donutit Severuse Snapea důvěřovat Harrymu Potterovi! To není jako nechat Rona Weasleyho blbnout z hladu, když má na práci důležitější věci,“ vyprskla. Stále mu to vnuknutí s přeměňováním židle nemohla zapomenout.

Na břehu říčky, na břehu z kamení
tam Štěstí stojí a dává znamení
tomu, kdo na křídlech létá jen
a nyní se snáší na pevnou zem.

Tak vedle sebe jsou. Štěstí o vratké holi
sotva se vleče na dlouhé cestě svojí,
zatímco Neštěstí, v černý šat oděné
křídla svá rychlá na zádech složené.

„Dnes v noci se dítě narodí.
Půjdu tam přát mu, ať přihodí
se mu v životě štěstí jen. Proto tě varuji,
ať křídla tvá dnes tam nesměřují.“

„Ty než se dovlečeš o holi své,
stokrát dřív tam křídla přinesou mě.“
Neštěstí křídla rozprostřelo,
dítě jen jednou zaplakalo.

V prvních dnech si těžce zvykal na svou povinnost brát duše. Úděl smrti, braní duší do posmrtného života, nutnost být nestranný… s tím vším se postupně sžíval.
Zažil vraždy králů, války armád i morové epidemie v Evropě i jinde po světě. Nikdy proti svému údělu neřekl ani slovo, nestěžoval si. Byla to součást jeho života, samotná podstata bytí.
Světové války ovšem dohnaly i jeho. Proklínal lidstvo a pokrok, kterého dosáhli. Na vlastní oči viděl způsobená zvěrstva.
Podobou se blížil lidem, až na chlad. Modernizoval. Místo černého roucha oblékal kalhoty a košili.
Byl ten poslední, koho lidské duše poznaly.
Byl Smrt.

„Roky jsme byly zasnoubené, olympiádu dělala, dokonce i na té stáži byla… a pak mi jen tak uteče s jinou!“ rozpláče se Chemie zoufale. Záchranářství ji obejme.
„Ono není o co stát,“ ozve se vedle nich rezignovaně, „to bylo pořád Fyzika tohle, Fyzika támhleto a teď mi stejně půlku času zahýbá s Medicínou.“
„Ty to ještě nevíš?“ usměje se sladce Teologie. „Slíbila, že až dodělá bakaláře, budeme navždy spolu.“
„Kecy. Jak ji jako chceš uživit?“ ušklíbne se Religionistika.
„No ty máš co říkat…“
„Neztrácejme naději, přátelé,“ ozve se Tlumočnictví. „Studovat přece může celý život. A taky tu máme polyamorii, že…“

Prastaré apokryfní texty stavitelů tunelů času, zabývající se historií tunelů, zmiňují na svých stránkách legendy o personifikacích tunelů. V jednom z tunelů je však tato legenda pravdou.
Personifikace černé díry je krásná žena. Má dlouhé temné vlasy, které jí vlají kolem obličeje. Uhrančivé černé oči a rty rudé jako krev. Je štíhlá, ale obrysy jejího těla jakoby se rozplývaly před očima. Někdy se proto zdá být při těle.
Černá díra má překrásný hlas. Něžný a laskavý. Někdy se zdá jakoby zpívala. jindy však burácí jako bouře. Zní tisíci hlasy z hlubin času. Hlasy všech hvězd, které zahynuly v jejích útrobách.

V lese za Avonley se příliš ztratit nedalo, byl protkán sítí stezek a cest, ale Anne v něm bloudila ráda, aby hovořila se stromy. Dnes bylo ovšem nezvyklé ticho.
A pak ji spatřila. V bílém kožichu kráčela lesem Zima. V otiscích šlépějí mrzla voda, vlasy ji pročesával studený vítr. Anne zírala v úžasu a štípala se do ruky. Ale byla tam pořád. Majestátní, nádherná. Přišla až k Anne a vyslala k ní vzdušný polibek. Anne si zakryla oči před přívaly štiplavých vloček.
Když je otevřela, Zima už tam nebyla. Ale třpyt zapletený do zrzavých copů dokazoval, že to nebyl sen.

„Slečno, simvás, slečno, nemáte drobný?“
Ťuknutí na rameno, postava schoulená sedíc na lavičce zvedá oči. Mrknutí.
„Pardón, pardón, sem snad tolik neřek, se nezlobte.“ Zdrhá, co mu sešmajdaný prestiže dovolej.

Sedí dál, usrkává studený pivo v mrazivým dni pod kaštany bez listí. Za plotem blikaj neony do brzký noci, výskaj a řvou děti a nejveselejc ty, který maj šedý životy.
Srká pivo. Vyhublá, šedá jako ty mizerný osudy – však to po ní maj barvu. Zapíjí vyhazov. Kolikátej už? Bojí se jí, všichni a všude, a kdo by řek, že ve strašidelným hradu to bude problém?
Větrák, vajgly, matějská. Noční můra.