Krutá realita

„Tak ti řeknu, dneska to bylo něco. Někdy si říkám, jestli by zaškrcení našeho drahého přednášejícího neprospělo celým generacím budoucích studentů.
Že občas do výkladu zařadí nějakou 'perličku', většinou 'zcela triviální, ale přesto velice zajímavou', už jsme si zvykli všichni.
Že se občas nevyhneme nějaké té 'lahůdce', které většinou 'není triviální, nicméně je extrémně jednoduchá', s tím se člověk smíří.
Ale že nás dneska čeká 'drobný bonbónek na konec', to jsme vážně nečekali.
No, co ti budu povídat, totálně se v tom ztratil a byli jsme rádi, když jsme ho půl hodiny po konci přednášky přesvědčili, že to doděláme příště.“

Fialové tričko! To mi sluší. Kruci, černé kalhoty mám v prádle. Dolů s tím. Červené, to bude ono. S bílou sukní. Sakra, flek. Tak jinak. Začneme odspodu. Riflové šortky. Ale né, modřina na stehně. Oukej, bleděmodré rifle. A to černé tričko s hlubokým výstřihem. Nekouká podprda? Dobrý. Kam mi zmizely všechny ponožky? Brácha, zatraceně, jednou ho musím zabít. No jasně, zase všechny v jeho skříni. Ták, dobrý. Ještě to chce nějaký šperk na krk. Ale né, napřed make-up! Doprčic, došel mi. Kde má máma šminky, safraporte? Překvapený hlas zezadu "Co běsníš?" Jak vysvětlit matce, že mě David pozval na rande?

Fufán přivřenýma očima pozoroval mladšího kocoura, který tryskem přebíhal z pokoje do pokoje.
Má až moc energie. Zajímalo by mne, co mu přidávají do krmení.
Čitu se zastavil, zatočil se na místě a odkudsi vytasil plyšovou myš.
„Huuuuuurrrrrr!!“
Myš se rozpleskla Fufánovi na čele, přímo mezi očima. Dva skoky a Čitu byl na skříni. Profackoval lustr a pak se od něj odrazil. Ze skříně odplachtil přímo na parapet. Jedna květina, druhá, obě letěly na zem. Černobílá střela sjela po gauči na koberec, narazila do dveří a zmizela do kuchyně.
Plyšová myš se pomalu snesla k zemi z důstojného Fufánova čela.

Varování: obsahuje otázky, na které nelze odpovědět 42.
Ta nenávist.
Proč nemůžes mě ráda mít? Proč zraňuješ mě svými slovy? Proč radost máš z mých slz a krve? Proč připomínáš mi mé pády? Proč směješ se mým škobrtnutím?
Ten strach.
Proč našeptáváš mi tak hloupé věci? Proč tvrdíš, že to nedokážu? Proč nutíš mě jen třást se v koutku? Proč každému ránu nasazuješ černé brýle?
Ty poničené vztahy.
Proč bráníš mi se zamilovat? Proč lžeš mým přátelům? Proč ukrýváš mě před pomocí? Proč pálíš za mnou všechny mosty?
To odhodlání.
Proč bych tě neměla zabít? Proč neskoncovat s nenávistí, strachem, vztahy…
Ta pravda.
Proč zrovna ty jsi já?!

Zabij ho, říkala jsem si v duchu. Černého jezdce s křídly dravce na helmě. Zabij ho. Vždyť je téměř symbolem zla. Všechny ty noční můry, všechen ten strach. Jak moc ti musel ublížit?
Hltala jsem písmeno po písmenu. Viděla jsem rozsekaná křídla a padající helmu.Trochu zklamaně jsem sledovala Ciri, jak utíká na koni černého rytíře, který netuší, proč ho ušetřila. Pak Geraltův boj a zoufalé „nezabíjej mě“. Už jí nikdy neublíží. Ale potom... rozbušilo se mi srdce, zadržela jsem dech překvapením a provinilostí.
„To já...“ zašeptal Cahir. „Já jsem ji tenkrát vyvezl z Cintry. Z požáru... Zachránil jsem jí život...“

"Pane Bulva, čo na to hovoríte?" opýtal sa pán Brucho a zobral toho takmer polovicu.
"Všetci nám budú závidieť!" vyfotil to a zobral niekoľko kúskov.
"Ukážeme to všetkým, nech vidia akí sme my páni!"
"Nezabúdajte na príslušnú agitáciu, pán Bulva" ozval sa pán Huba a zobral zvyšok.
Zostal posledný kúsok.
Ako sa o neho hádali, prišiel niekto na pohľad malý, zobral ten posledný kúsok a odišiel.
"Niekto nám to zobral!"
"Ako si to dovolil?"
"Ale malo to byť moje!"
"Nie, moje!"
Hádky neustávali. Medzitým maličký rozdelil ostatným maličkým ten zvyšný kúsok. Na všetkých nevyšlo. Tak aspoň pozerajú, počúvajú a snívajú.

Seděla v zasedací síni podniku a škodolibě pozorovala příchozí. Dneska chytne toho dobráka, který jí neustále krade jídlo z ledničky i šuplíku ve stole. Poslední bonbónek včera napustila projímadlem a před chvílí zmizel. Na chvíli zalitovala, že použila právě svou oblíbenou bonbonieru, ale co by neobětoval bojovník za spravedlnost? Doufala, že si jejího velmi brzkého příchodu na poradu nikdo nevšimne, obvykle patřila mezi poslední dorazivší, ale přepočítávání kolegů a odškrtávání podezřelých ji strašlivě bavilo. Sál se pomalu, ale jistě plnil. Ještě pět, čtyři, tři, dva... a sakra. Jediné neobsazené zůstalo křeslo v čele stolu. Proč to musel být zrovna ředitel?

Naučil se v tom chodit.
I když byl v sáčku úplně navrchu, díky několika otřesům se mu podařilo procpat se na bezpečnější místečko dole. Naučil se uhýbat chtivým prstům a nenápadně postrčit jiného spoluvězně do cesty nenechavé ruce. Pak z bezpečí kapsy naslouchal mlaskavým zvukům a promýšlel další strategii. Ale nic netrvá věčně a šikovný bonbón zbyl najednou v pytlíku sám. A když i nejlepší strategie selže, je nutno se obrátit na vyšší síly.
„Pane Bože,“ modlil se, „daruj mi ještě aspoň den, aspoň hodinu života!“
A byl vyslyšen.
Chlapeček zahodil bundu se skoro prázdným sáčkem do kouta.
Pokračování příště…

Autorská poznámka: Tod znamená německy smrt.
Jedu ulicí. Všude kolem mě mávají lidé. Heydrich, Heydrich! Kynu jim. Vůdce bude spokojen.Všude mávají vlaječky s naším symbolem, symbolem Říše, symbolem moci.
***
Nervózně přešlápl. Jan se k němu otočil. „Klid. Vražda na tyranu není zločinem.“ Neklidně pokýval hlavou. Bože…
***
Stojím v autě, když náhle vypukne zmatek. „Co se-“ stačím pouze vykřiknout, když mě obklopí bílo.
***
Rozhlédnu se po nemocničním pokoji. „Co se to sakra děje?!“ „ZEMŘEL JSTE.“ Otočím se. Vedle mě stojí kostra v kápi a poťukává kosou. Zrudnu. „To si s vámi Vůdce vyřídí!“ „NEVYŘÍDÍ. ZDE JSEM VŮDCE JÁ.“ Zblednu, ale po chvíli se rozhodnu. „Hail Tod!“

Sedím v kanceláři a nevěřícně zírám na dnešní téma. Poslední bonbónek. Moje hlava je prosta jakéhokoliv nápadu.
Smutně se vracím k práci, kterou mi zadal vedoucí. Dnešní téma ale neodbytně klepe zevnitř na lebku a dožaduje s pozornosti. Nápad ovšem nepřichází, zato chuť na zmiňované bonbónky ano. Ještě že jich pár mám ve skříni.
Pracuju a mlsám. Žádný z bonbónků však zatím neprobudil moje „tvůrčí střevo“. Zato se ozvala šestka vlevo nahoře.
Do kanceláře vtrhne Luboš.
„Jako sa máš, moja? Čo to tuna máš? Bonbony? Já si vezmem…“ A nečekaje na svolení, nacpe si do pusy můj bonbón. Ten poslední…