DMD č. 21. pro 21. 4. 2021. Téma: Půst

Když vyráželi, dohodli se, že dokud budou cestovat s Lan XiChenem, nebudou spolu spát ani nijak jinak dávat najevo svou manželskou náklonost. Mělo jít o ohleduplné gesto k vůdci sekty Lan, s kterým Wei WuXian okamžitě souhlasil.

To ale ještě netušil, že to zahrnuje i „zákaz škádlení“. Chybělo mu to.

Copak doteky. Většinu cesty se beztak vezl na oslu. Ale slova mu chyběla. Pokaždé když něco začal, Lan Zhan ho umlčel.

„WangJi,“ promluvil XiChen, když pojednou vnímal své okolí. „Nech ho mluvit, je to uklidňující.“ Nebyla to úplně lež. Přál si, aby bratr byl šťastný, když už on nemůže být.

Yeshua ben adam
21. apríla o 13:24
Ľudia, keď prispievate na dobročinný crowdfunding, nerobte to kvôli lajkom a oslavným komentárom. Urobte to tak, aby o tom nikto nevedel. Ani vy sami si potom o sebe moc nenamýšľajte.
A keď si dávate pôst, nepíšte sem o tom príspevky, nepostujte fotky svojich vegánskych jedál a nenariekajte, akí ste hladní a ako sa tešíte na rezeň. Ak sa zrieknete obdivu a pozornosti, môžete získať oveľa viac.
Prázdny priestor, ktorý vo vás ostane, darujte Otcovi.
To je investícia, ktorá sa vždy vyplatí a ani inflácia vám ju nevezme.
Páči sa mi to  Comment  Zdieľať

Postí se
potí se
zprostí se
té tíhy a samoty?
šedivé temnoty
ve světě nicoty
bodláčí tiše pláče
jako zraněný ptáček
nerado by se přeceňovalo
svůj význam bytí
do sítě
do svých spárů ho chytí
kořeny rvou
nazývají to hrou

žízeň
prahne po vodě
kde je jen konec svobodě
kam se poděla tak náhle
sucho se nekonečnem táhne
hlad
nastane někdy zvrat?
zvrat v dobré
nebe čistě modré
ani mráček
ani kapička
není tu ani človíčka
obzor v nedohlednu
jiný svět si neprohlédnu
není vidět okraje
kdo tuhle hru vyhraje?
ozývá se zvuk fujary
ne však tady
tady umřeš hlady

Bledě průsvitná kůže poodhaluje tajemství spletitého labyrintu žil a cév. Ostrá žebra jako by se snažila vyskočit mi z těla; kostnaté prsty se třesou i za bezvětří a neudrží již ani vadnoucí rudost tulipánu. Tmavé kruhy se usadily pod ztěžklými víčky. Pouze v očích zůstávají zbytky mé někdejší krásy, byť jim splývavě mastné vlasy zabraňují ve výhledu. Avšak bojím se, že i tato jiskra dříve zhasne, než aby dostala šanci opět zažehnout plnohodnotný oheň života.
Jsem múza a umírám nedostatkem způsobeným touto svazující, omezující dobou. A až zahynu, zůstane jen chabou otázkou času, kdy i můj milovaný umělec pojde hlady.

Desítky dnů bez jídla, organismus vyčerpaný, kůže zašedlá. Kruhy pod očima a žaludek na vodě. Není to půst s cílem posílit vztah, není to dieta s cílem zhubnout. Je to dobrovolné utrpení, přijímané stigma, snaha bezbřehou bolestí bojovat za pravdu. Pročítám příběh za příběhem, marně pátrám po nějakém, který by nekončil prohrou. Jenže co je prohra? Je prohrou smrt vysílením, pokud je přijatá dobrovolně? Obětovat se znamená prohrát? Je jejich smrt vítězstvím nezdolného ducha, nebo lehkomyslným zahozením daru, který jsme dostali? Nevím, netuším, místo odpovědí jen zamotané osudy. Pedro Luis Boitel, Pavel Wonka, Potti Sreeramulu, Ebru Timtiková. Všichni po smrti.

Každou chvíli slýchám větu z manželčiných úst:
„Se zdravím si nezahrávej, měl bys držet půst.“

„Jsi moc tlustej“, uráží mě… Jakpak by vám bylo?
Denně mívat na talíři každé další kilo?

Displej váhy přelepený fotkou prasete,
z vtipů takto opepřených souška rozkvete.

Kdyby to snad bylo málo, přidává se otec,
„v dobytčáku jezdit budeš, připravím ti kotec.“

Ještěže maminka je na mé straně,
ač sama postavy vychrtlé laně.

Dnes k obědu deset knedlí, výpečky a kapusta,
„jen si přidej, synku drahý, vykrmím tě do tlusta.“

Přidám si a ignoruju ženin ksichtík zkřivený,
panděro je důkaz toho, jak dobře jsem živený.

Tik tok.

Kapka za kapkou odměřuje čas.

Tik tok.

Sedí v kobce za zradu. Oči vypálené žhavým železem. Čeká na svůj konec.

Tik tok.

Někde pár kroků od něj pískl potkan.

Tik tok.

Už ani necítí hlad jako před časem… Žádné jídlo. Jen miska s vodou, kterou omylem převrhl, jak se po ní natahoval. Převrácená miska bez vody.

Tik tok.

Vlhký závan z nitra vězení sem přitáhl těžký vůz zatuchliny tahaný desítkami stenů, zapocených ořů bídy a utrpení. Podsvětí odsouzených najednou vydalo výdech rozkládajícího se masa mučených a močí prosáklé slámy.

Tik tok.

Chřestění řetězů namísto zpívání slavíků. Nový život.

“Adame, co to znamená, když je tady napsaný, že se babička postila?,” Kája otráveně zvedne hlavu od povinné četby.

“Jako že nic nejedla. Je to stejný, jako když my na Štědrý den taky nic nejíme.”

“Jo aha, abychom viděli zlatý prasátko! … Tak to jsem stejně nikdy neviděl. Akorát jednou, když jsme se o Štědrým večeru koukali z okna, jsem viděl pana Vomáčku, jak se potácí domů z hospody. Málem nevybral zatáčku z ulice do našeho dvora a skončil v těch keříčkách, kam kdysi chodila kadit kočka paní Nováčkový, když ještě žila. Teda paní Nováčková. Teda vlastně i ta kočka. Pamatuješ?”

„Dej na má slova Jime, na téhle civilizaci je něco strašně divného,“ řekl doktor McCoy a odložil dalekohled.
Kapitán Kirk zavrtěl hlavou. „Myslím, že jsi jen paranoidní jako obvykle, Kostro.“
„To si nemyslím. Kolik civilizací jsme navštívili? Stovky! A co dělali domorodci při vítání hostů?“
„Nevím, přinesli něco k jídlu nebo pití? Chléb se solí, místní pálenku, ovoce a zeleninu, někde uspořádali přímo žranici…“
„Aha!“ zvolal McCoy, „tak už začínáš chápat, kam mířím? Tady na uvítanou hostů drží půst!“
„To není přesné,“ vložila se do hovoru antropoložka. „Žranice bude, ale večer. Ty hosty právě naložili do marinády. Jsou to kanibalové…“

Už se to skoro nedalo vydržet. Tolik dní nedobrovolného půstu a žádná naděje na zlepšení. Podíval se na sebe do zrcadla. Vyzáblá bledá tvář, černé stíny kolem očí.
Jak dlouho ještě?
Zkusí to znovu. Sedl za klavír a chvíli si prohlížel jeho černé a bílé klávesy. Pak na ně položil prsty a začal hrát. Pomalá, smutná melodie se rozléhala místností.
Zaklepání na dveře, pak tiché zavrzání. Konečně!
Přestal hrát a otočil se.
„Promiňte, jen jsem se chtěl podívat, kdo tady tak krásně hraje.“ Mladý muž s nejistým výrazem.
Usmál se v odpověď. Jeho dlouhé špičáky mladík jistě nepřehlédl. Pak skočil.