DMD č. 21. pro 21. 4. 2021. Téma: Půst

Zprávy ze Skřivánka roztrhaly šedou rutinu na cáry. Porada se protáhla do pozdního odpoledne. Každý se snažil přispět svou troškou do mlýna. Nápadem. Poznámkou. Po dlouhém hladu měli vyhlídku na boj. Vlny vzrušení krocené rozvahou. Kdo osvědčí své schopnosti v bitvě nezíská jen jmění. Ověnčí ho slávou. Cesta k němu nebude bez bolesti. A selhání ještě bolestnější.

V samém v závěru rokování se admirál obrátil k Frances.
“Vy víte, co máte dělat. Teď jste mýma očima. Chci vědět o každé lodi. Každé bárce.”
“Rozkaz, pane.”
“A Doyleová, nenechte se chytit.”
Nebylo údělem malých fregat zasahovat do bitev svých větších sester.

„Né že bysem se nesnažil! Já fakt přemejšlel, co by to mohlo znamenat.“ Hagrid se toužebně zahleděl na Olympu. „Dyť já bysem už moc chtěl bejt venku. Tak hrozně dlouho sem ti nedal pořádnou pusu. To je horší, než dybysem celej čas vůbec nic nejed…“
„Tak ať se někam posuneme,“ přerušil jeho vyznání Severus. „Řeknete konečně, co vám to Justinius pověděl? Já nebo Evelína tomu snad rozumět budeme.“
„No, to teda nevim. Pamatuju si to ouplně přesně. Řek enom: Čím ses pokazil, tím se zase napravíš. Tak sem šel do tej španělskej hospody. Ale počítám, že todle von asi nemyslel.“

"Vůbec si mne nevšímejte, hledám jen jistý svazek," vpadl do studovny Leydenforz, pak mu to ale nedalo, "jak postupuje váš výzkum?"
Profesorka Magdura Soniever zvedla vyčerpanou tvář z mohutné bichle: "V oboru zvyšování inteligence je cokoli na dlouhé bádání. I malý pokrok by byl velkým úspěchem."
"Takže zatím nic?"
"Ale ne, zkouším různé neortodoxní postupy, a jejich možné využití."
"Například?"
"Teď třeba držím půst."
"Jak dlouho?"
"Momentálně to bude týden."
"A pomáhá to nějak?"
"V oblasti výzkumu kvalitativní magie vůbec, ale jinak jsem vymyslela více jak osmdesát receptů na jídla, která bych si ráda objednala, nebo uvařila."
"Á, tady je!"

Smrtelné oběti První války hřbitovní pro její e-charakter obtížně podchytitelné, nepočítáme-li pacifistu Jana Lapacha, který se na protest proti úpadku mravů upálil, bohužel pár minut po zveřejnění katastrofického varování předního světového něcologa, že na obzoru, tentokrát kubánském, nová epidemie (zpráva později decementována), tudíž sebevražedný čin zcela zapadl, a mediálně trochu ošetřenějšího faráře Josefa Fartoura, zahájivšího hladovku proti vybagrování hřbitova v severočeském Hrobu: vycepován posty skonal v přímém přenosu až po čtyřiceti dnech. Údaj o nápadném nárůstu infarktů u majitelů verifikovaných e-Náhrobků ze statistických zpráv ministerstva zdravotnictví, epidemií a hygieny na příkaz shora vypuštěn s poněkud krkolomným odvoláním na ochranu soukromí.

První emocí: jak daleko neděle?
Druhou: kolik že týdnů do Velikonoc?
Do četby Písma či písmenek teovzdělanců se nutím, ale každodenní komunikace, pravdaže leckdy spěchavá, s patrně někde živými lidmi, kteří přemýšleli o přesahu vlastního tady a teď, odvádí od pěny dní i ředí balast, co se mi normálně honí hlavou. Míň nadávám na svět, když zvednu hlavu od žitých nadějí a radostných zvěstí uprostřed bojů, hříchů a bídy.
Trocha střízlivosti neškodí, byť první suché dny fyzicky bolí.
Uklidit černý kout, vzít Viktorku na procházku, prosbě o pomoc jít vstříc. Dennodenní vymýšlení dobrého skutku otvírá oči, kolik těžkého dělají ostatní.

Kluk se nemohl najít tři dny. Vyhlásili po něm rozsáhlé pátrání. V noci utekl z vesnice a slehla se po něm zem.

Až potom ho domácí stopaři jako zázrakem našli schouleného a doštípaného za jedním obrovským stromem v houští. Celý čas nejedl. Při houkání kotingy se vystrašeně díval do korun.

Z konverzace vyplynulo, že slyšel na střeše murucututu, sovu puštíka, ohlašujícího příchod Cucuy. Dle místní pověry se za tmy zjevuje tato ženská bytost zlobivým dětem, ze kterých vysaje duši a pak je sní.

Uklidnil se až poté, co jsme mu slíbili, že pokud bude sekat dobrotu, nic se mu nestane.

Cpu se jak nedovřená posledními molekulami vzduchu, které zbyly v čerpaném prostoru. Tvoří mě komůrky - stěny z magnetů, na nich katoda, uprostřed anoda. Vznikají tu elektrony, narážejí do molekul plynu a ionizují je. Ion se rozletí ke katodě a zaboří se do ní jako kulka do písku, vlastně jako kyslík do titanu. Ten se rozprskne a poprašek pohřbívá pod sebou další plyny.
Pochopte, že takhle se cpát molekulami můžu jen do vyčerpání titanu. Pak je potřeba se zrekreovat. Přijde servisák, zapne vypékání. Titan se odpaří zpět na katodu, plyny odsají jiné vývěvy. V ten den nepracuji. Medituji a postím se.

Cože? Nemůžu dopnout džíny! Copa to jako má bejt, todleto? Venku je to samá vyzůna a já abych chodila v pytli vod brambor, ne? Takle by to teda nešlo. Vod zejtřka držim dietu. Ne, dietu ne, to je moc pomalý, držim půst.
Den první: piju jen vodu a slabý čaj. Abych neomdlela, večer zhřeším slabým kafem.
Den druhý: piju jen vodu. Centimetry neubývají, kila už vůbec ne.
Den třetí: králíčkovi v přepravce na lavičce v parku ukradnu zbytek mrkve a zbaběle prchám.
Den čtvrtý: ráno ještě v polospánku sežeru tabulku čokolády.
Půst je k ničemu, najedu na dietu.
Den první…

Dlouho se snažil proniknout do světa, z kterého k němu občas dolehly ty přitažlivé vůně.
Jejich střípky viděl v jasných barvách – ostře žluté, svítivě fialové, tmavě rudé. Přitahovaly ho jak magnet, nedokázal odolat jejich vábení.
Kolik času strávil v nehostinném, šedém Mezisvětí, netušil. Snaha prorvat tu zlořečenou slupku ho stála spoustu sil. Útroby zkroucené hladem, duše vyprahlá, oči plné prachu.
Pak slupka pukla.
Zavalila ho oblaka strachu, hrůzy, bolesti a smutku, prosvícená tu a tam zábleskem radosti a štěstí.
Půst byl u konce. Hltal emoce, polykal, pil – a s jídlem rostla chuť.
Rozhrnul cáry rozhraní a vstoupil do světa lidí.

„Nic jsem neprovedl! Prostě nic, co vás to popadlo?“
Darek se div nezalkne úzkostí. Doufá, že se co nevidět probudí z nesmyslného snu.
Tolik užaslých, žádostivých, zmatených i rozhořčených pohledů okolo…
Divné oči panovačného zrzka srší napětím.
Všichni čekají, až něco řekne, jenže on nemá ponětí, co chtějí slyšet!
Nejradši by odsud utekl jako malý kluk.
Kdyby za křivolakou rytinou (zničili drahou dlažbu, panebože!) nečíhala neviditelná, ale strašlivá síla, co prý lační po jeho krvi.
Jestli z tohohle šílenství vyvázne bez úhony, přísahá si, marjánky se už nikdy nedotkne, dá prachy na charitu…
A barák prodá. Nikdy sem už nevkročí.