DMD č. 21. pro 21. 4. 2021. Téma: Půst

Oheň dohořívá v lijáku. Její plášť a tělo zakrývají Markétu, nezraněnou. Ke zbrojnoši, který ji zvedá, natahuje ruce

Mariannu sám odnáším do komnaty. Markétu pokládají muži na její pohovku.
Spáleninu na její šíji mažu chladivou mastí. V kádi jí vymývám z vlasů pach požáru.
Pozoruje oheň. Od včerejška nepotkala můj pohled – ale mé dítě, mé děti zachránila, jak slíbila.

K ránu promluví, hlas ochraptělý kouřem a křikem: „Nemůžu čarovat.“
Jak to? chci se zeptat. Na jak dlouho?
Pohladím její nespálenou tvář. „Aspoň si odpočineš,“ říkám raději.
Konečně zdvihá oči zvlhlé skrytými slzami. Když ji políbím, její rty chutnají a plameni.

Molly procházela účty. Nedělala to ráda, protože vždycky přesně spočítala, jak špatně na tom jsou. I když omezili výdaje, většinu jídla dokázala vypěstovat na zahradě a oblečení se prostě nosilo do rozsypání, stejně bylo potřeba zaplatit nové učebnice, kotlík, který George propálil, okno, které Fred rozbil, nové oblečení pro Percyho, protože přerostl Billa i Charlieho.
Vzdychla. Inu, tento týden bude zase pouze čočková polévka a chléb, nedá se nic dělat. Mudlové prý mají takový zvyk postit se, třeba se to Arthurovi bude zamlouvat.
Ale jak seženou pro Rona náhradu za zlomenou hůlku?
Nás už spasí snad jedině výhra v tombole.

Nakreslit pentagram bylo překvapivě obtížné, protože kreslit rovnou čáru čarodějnici dělalo problém už ve škole.
Možná za to mohl spíš předepsaný půst a lektvar z devatera býlí. Pronesla mystická slova.
Pokoj zaplavil dým, a když se rozptýlil, mezi čárami na podlaze stál démon.
„Zrovna jsem si chtěl čistit zuby.“ Mávl významně železným kartáčem. „Čeho si žádáš?“
„Nechceš se se mnou podívat na film?“
„To je nějaká dvojsmyslnost?“
„Ne,“ upřesnila čarodějnice. „Je mi smutno.“
Démon čarodějnici objal třemi páry rukou i křídly a váhavě ji poplácal po zádech.
„Mezi námi, pro příště, místo půstu a toho vyvařeného plevele zabere i čokoláda.“

Harry Mansell seděl ve svém ušáku a přežvykoval prefabrikát z mikrovlnky. V televizi, puštěné zatraceně nahlas, běžel zrovna nějaký western.
Přemítal nad tím, jak skončil v práci, jak pověsil odznak i služební zbraň na pomyslný hřebík a jak se vlastně vzdal všeho, co měl rád. Trávil dny zíráním do prázdna a prděním, plaváním a okukováním sestřičky Evie, když náhodou neměl službu Pete nebo Dave. Odepřel si radosti a žil období duševního půstu. Problém byl v tom, že půst vždycky skončí.
Život v důchoďáku ne.
"K čertu s tím," řekl a začal rychle vymýšlet, kam schová toho Rusa, co právě oddělal.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Půst.
"Ahoj, Viktorko!" pozdravil.
"Tak to pll!" nepozdravila holčička, "Co tu děláš? Vždyť jsi teď skončil!"
"Já nejsem předvelikonoční," uklidňoval host, "já jsem páteční!"
"Ahoj, Půste! Je stšeda!"
"Jdu jen tak náhodou okolo..."
"Tak to jo, to belu. Kolik máš kamaládů?"
"Moc ne. Kdekdo se mě dovolává, ale skutek utek."
"My v pátek nejíme maso. A pšed Velikonocemi musíme vydlžet s tatínkem, co hubne! Jezdí na lotopedu!"
"Lepší než nic, ale pravý půst by měl být odepření bez užitku, pro větší..."
"Půste! Chceš být kamalád?"
"Chci!"
"Tak si každý zůstaneme svůj, jo?"

Tmou se tiše pohybovaly čtyři postavy.
„Vole, ty punčochy děsně škrtěj!“
„Masky byly lepčí! V tomdle se nedá dejchat!“
„Se nediv, funíš jako hroch!“
„Ticho, chlapi! Slyšíte to? Tady vrčí nějaký psisko!“
„Pes ne! Psa se bojím! To tam nejdu!“
„Ehm... to jsem já...“
„Tak proč na nás vrčíš, vole?“
„Nevrčím, kručí mi v břiše, dementi!“
„Ty držíš půst? Velikonoce už byly!“
„Majda je v práci a lednice je prázdná, co já s tím?“
„Tušíš něco o existenci obchodů?“
„Prachy, vole, kasu drží stará!“
„To ti nedá ani na svačinu?“
„Volové, jdem na akci, nebo budem kecat až do rána?“