Ze života báby z finančáku

Když se zrušila daň z nabytí nemovitostí, bylo nás pět, které bylo třeba umístit jinam. Dočasně jsme dostaly příděl daně z nemovitosti (vedoucí chytře chtěla mít v ruce argument, proč si nás nechat).

Když se úřadem začalo nést, že bude třeba propustit určitý počet lidí, zatrnulo nám všem. Nejvíc ale mně. Byla jsem kariérně nejmladší... Vedoucí mě uklidnila, že se nemusím bát.

A pak si mě zavolal ředitel.

"Řeknu to na rovinu. Z nabytí musím propustit tři lidi. Vás můžu přesunout na exekuce. Propuštění vám nebude hrozit. Ale neovlivní to počet na propuštění. Máte zájem?"

Váhala jsem asi jen minutu.

"Nevíte o někom, kdo by mi poradil nejkratší cestu do jedné osídlené díře po granátu?" vtrhla k nám kolegyně a dodala jméno vesnice, do které se potřebuje dodat.

"Tady Eillen je fajnej navigátor," pronesl kolega a mně bylo jasné, na co naráží.

"Jé, to se tam dostanu určitě bezpečně," usmívá se kolegyně.

"Jo, počkat!" zarazil jí kolega. "Tys chtěla bezpečně? Tak to Eillen nebrat. Nebo teda, pokud máš ráda drámo, vzrůšo a pocit strachu z neznáma. Pak jo, pak je to ta pravá osoba."

"Jednou jsem si zapomněla přepnout mapy z turistických na auta, a ty z toho máš Vánoce..."

"Hele, máš tu oznámení od soudu. Ten Král, co jsme u něj byli na šetření, zemřel. Tak mám pocit, že ta vaše dohoda, že to přijde do konce měsíce asi padla," předávám kolegovi dokument určující notáře k vedení dědického řízení.

"Zmetek jeden podvodnická," pronese kolega a převezme papír. "Ani smrt ho neuchrání před hněvem pracovníka finanční správy! Teď abych vytáhl lopatu, jinak bude ADIS řvát, že nepovolí přihlášku do dědickýho," dodává otráveným hlasem, zvedá telefon a volá na registr. "Zdar, když si vykopu jednoho subjekta z hrobu, která z vás mi ho oživí? Ty, tak super, takže rodný číslo je..."

"Už si slyšela o tom, že Andul dala výpověď?"

"Romana je těhotná. Její máma musí být nadšená. Křesťanka až na půdu, a její dcera čeká dítě a toho svýho si navíc nechce vzít."

"Měla si vidět, co předváděla Lucka na kuželkách... Ta by radši neměla na veřejnosti pít."

"Pája je hrozně hodná ženská. Kdybys jen tušila... Ten její se na ní vykašlal, protože se chtěla postarat o umírajícího tátu. No debil."

V budově, ve které sídlí dva úřady a pracuje přibližně tři sta ženských, se moc tajemství neudrží. Ale nejvíc drbající slepice jsou překvapivě chlapi. Osmdesát procent drbů roznesou oni.

"Pošlete mi to prosím do datovky, a já to zjistím a zítra zavolám," pronáším do telefonu.

"Chcete nadiktovať moje číslo?" ptá se pán.

"Ne, to je dobré, už jsme tu postoupili a máme telefon, který zobrazuje čísla. Modernizace přišla už i na finanční úřad," dodám a společně se zasmějeme.

Před hodinou mi zmrznul úsměv na tváři. Našla jsem v seznamu přijatých hovorů číslo, dala vytočit a ozvalo se: "Jedná se o důvěrný kontakt.". Následoval tón oznamující přerušení hovoru.

Telefony s námi stále válčí. Číslo ukáží, ale nedovolují volat na zahraniční čísla.

Tuhle bitvu vyhrála pevná linka.
Ale já se nevzdám!

Začíná to stejně. Čtvrt hodiny před začátkem se uklidí a umyje stůl a začne se na něj všechno nosit. Pět minut před začátkem se dává vařit konvice s vodou. A pak propukne nejkrásnější část.

Oslavenci v řadě za sebou gratulujeme a předáváme dárek. Pak už se každý usadí a po očku sleduje talíře s připravenými dobrotami. Žádná nechceme být ta první, která tam "hrábne". Naštěstí máme na oddělení i mužské.

"No já tu nebudu čekat, než se na to ženský vrhnou," pronese většinou jeden z nich a vrhne se na chlebíčky a zákusky.

Ještě že je pro každého vždy dostatek.

Když nám po snad sto letech byla jmenovaná nová ředitelka finanční správy, konečně jsme věděli, na čem jsme.

Zjistili jsme, že někteří úředníci na finančním úřadě využili situace, kdy byly zřízeny datové schránky, a rovnou tam poslali exekuční příkazy i lidem, kteří vůbec nevěděli, že tu schránku mají. Tak to jsme okamžitě nahlásili, že musíme být více benevolentní.

"Drž mě, nebo pojedu do Prahy jí něco říct!" zuřila jsem po přečtení.

Ze zákona máme povinnost posílat vše do datové schránky. Fakt netuším, kdy si jí zřídil nebo mu byla zřízena. Ale mrchy jsme jako vždycky my a musíme být benevolentní...

Blížil se odchod na dovolenou a s tím i termín dokončení několika prací.

Na stole ležel soupis spisů na TOP 50.
Vedle něj se šklebila hromada odepsaných spisů, kde bylo třeba prověřit, že podmínky pro odepsání stále trvají.
Z APEXu vyskakovala tabulka dlužníků vlastnících čísla účtu bez vydaného exekučního příkazu.
V avízech svítilo třicet doručenek ke zpracování.
K tomu bylo třeba vystavit platební poukazy na převod vymožených peněz.
O zastavení vymožených exekucí nemluvě.

Koukala jsem z práce na práci a nebyla schopná se rozhodnout čím začít.
"Vyber od jedné do šesti," houkla jsem na kolegu, který tak určil čím začnu.

V rozespalém stavu pravá ruka otvírá skříňku. Druhá neomylně sahá po hrnku a sklenici. Naučeným hmatem dokáže vyndat obojí a nic nerozbít. Malíček už je k udržení hrnku vytrénovaný... Zvuk lžičky cinkající v hrnečku pozvolna proniká ušima do ospalého mozku. Ten nádherný zvuk navnazuje na věci budoucí.

Hrnek je odložen na stůl a ruce v stereotypním pohybu otvírají sklenici. Pravá ruka opatrně odkládá víčko, aby měla prostor na uchopení lžičky. Pomalým pohybem, za roky vypilovaným k absolutní dokonalosti, vklouzává do sklenice, kde...

"Nééééé!" ozve se zoufalý výkřik zatímco ruka s lžičkou marně loví v prázdné sklenici, kde měla být káva.

Schůzka s poplatníkem byla klidná. Přesto chudák vypadal, že se brzy zhroutí.

"Víte, já už fakt nevím jak dál. Od ledna jsem zaplatil přes dvě stě tisíc a stejně ta částka vůbec neklesá. Mám chuť sehnat velký kastrol, udělat z těch čudel bujabézu a mít už svatý klid," povzdechl si.

"Problém je, že vy platíte jen na exekuce a nedáváte nic na nové daňové povinnosti," vysvětluji mu. "Exekučně vymáhaný dluh sice klesá, jenže nové nedoplatky jdou zase do exekuce a máte tam další úroky a pořád dokola."

"Takže je z toho cesta ven?"
Nadějný úsměv v jeho tváři byl kouzelný.