Gabriel a Evangeline

Gabriel tušil, že modelka a filmová hvězda zrovna neslyne inteligencí, ale kdykoliv Mia Doddsová promluvila, musel si připomenout, že je tu jako partnerka jednoho z otcových obchodních partnerů a že ji ani jeho nesmí urazit.
„Rozchody jsou tak náročné,“ pronesla Mia afektovaně. „Vždycky, když se s někým rozejdu, pořizuji si nový náramek,“ ukázala Gabrielovi zápěstí, které obkružovalo aspoň patnáct tenkých řetízků. Zřejmě si kupovala jen po konci dlouhodobějších vztahů, jinak by ruku už nezvedla.
„Říkám jim řetízky svobody, není to úžasně chytré?“ zasmála se.
Její partner si unaveně povzdechl a Gabriela napadlo, že zanedlouho možná Miino zápěstí ozdobí nový šperk.

Evangeline si opatrně zula botu. Na patě ponožku barvila krev. Sykla bolestí, když se látka odloupla od rozedřeného puchýře. Boty, které podědila po Lilje Douglasové, jí na nohách nadělaly pořádnou paseku.
Bylo teplo, a tak střešním oknem prolezla bosa. Vyšplhala po střeše za komín, kde schovávala plechovou krabici od sušenek. Odklopila víko a z hromádky dokladů a rodinných fotografií vytáhla obálku s penězi. Vložila do ní to, co po zaplacení nejnutnějších výdajů zbylo z poslední výplaty, a připsala částku zvenčí na obálku. Po chvíli počítání se usmála. Pokud zvládne udržet svoje hospodaření, příští měsíc si bude moct koupit vlastní boty.

„Co se děje?“ zeptal se Aurelius Camerona, když viděl, že spolužák na obědě sedí jen s lahví vody.
„Včera s ním flirtovala Ingrid a on ji odpálkoval,“ přisadil si Gabriel.
„Ty si stěžuj, když jí to nevyšlo, hledala náhradu. Já vás v té chodbě viděl,“ odtušil Cameron.
„Nejsi nemocný?“
„Ne,“ zíral Cameron na Gabrielovy lasagne, „jen mi zítra bude jednadvacet.“
„To víme, a dál?“ pobídl ho Gabriel.
„Čarodějové a čarodějky absolvují o svých jednadvacátých narozeninách rituál, kterému předchází tři dny kompletního půstu. Takže když vidím, že se muchluješ s holkou a jíš lasagne a… to je čokoládový pudink? Nenávidím tě.“

Lidé některé věci nechápali.
Například celníci nechápali, že když Evangeline a její sourozence prohledávají a přehrabují se v jejich věcech, na pozadí Evangelininy vlkodlačí mysli spolu válčí dvě mocné síly – rozum a instinkt.
Strhnout na zem, podrobit, chránit smečku…
Jestli zaútočíš, zůstanou Delphine a Beau sami. Tebe v lepším případě zavřou na doživotí…
Jeden z celníků nevybíravě strčil do Delphine. Evangeline s námahou spolkla zavrčení.
Odvést smečku pryč, zaútočit na každého v cestě…
Jen klid, už je skoro po všem, za chvilku nás pustí dál…
Celník Evangeline na rozloučenou plácl po zadku. Nechápal, jak málo chybělo, aby o ruku přišel.

Mrtvá schránka, kde si Gabriel vyzvednul zásilku, byla neoriginálně poštovní schránka. Obálku, kterou z ní vytáhl, otevřel až v bezpečí bytu.
Obsahovala šest fotografií a soudě podle podlouhlé úzké obálky jeho kontakt přiložil i negativy. Obrázky byly ostré, obličeje na nich jasně rozpoznatelné. Mladičká rusalka sotva překročila osmnáct let, což se rozhodně nedalo říct o muži, který ji líbal a tiskl k sobě. Koneckonců mladých poslanců bylo málo.
Gabriel fotografie vrátil do obálky. Pokud chtěli prosadit zákon na podporu Nepřirozených, potřebovali každý hlas, a pan poslanec potřeboval připomenout, že jeho konzervativním, antimagicky naladěným voličům by se jeho přítelkyně jistě nelíbila.

Třetí město, třetí smečka, třetí odmítnutí.
„Všechno jsou to příliš vzdálení příbuzní, nikdo nemá pocit, že by se o nás měl postarat,“ povzdechla si Evangeline unaveně. „Začínám se bát, že se budu muset někam přivdat.“
„To bys udělala?“ vykulila Delphine oči.
Evangeline si vzpomněla na první smečku, kde jí nabídli, aby se stala alfovou družkou, a na své kategorické odmítnutí. Teď už si nebyla jistá, že by nepřijala.
„Na druhou stranu, když jim nejsme dost dobří jako příbuzní, proč bych jim byla dost dobrá jako nevěsta? Leda že bychom nějakého ženicha přepadli, svázali a vydírali, dokud by si mě nevzal…“

Evangeline a Delphine se zrovna vracely domů, když Delphine náhle sevřela sestřino předloktí.
„Podívej, víla!“ sykla tichounce.
Nedaleko od nich šla po ulici drobná žena. Měla tenká, šikmá obočí, špičaté uši a na zádech křehká motýlí křídla. I přes její nepopiratelnou krásu Evangeline přeběhl mráz po zádech.
„Nikdy jsem žádnou živou neviděla,“ šeptala Delphine.
„Jestli ji chytí mimo rezervaci, čeká ji trest smrti.“
Víly byly natolik nebezpečné, že místo do ghett byly vystěhovány do rezervací v divočině. Tam měly svou volnost, ale zároveň je čekaly nejpřísnější tresty, pokud překročily hranice. Protože lidé si uvědomovali, že víly si nikdy nedokáží podrobit.

„Nikomu to neříkejte, ale nikdy jsem neměl větší chuť někoho zaklít,“ zasténal Cameron.
Gabriel zvedl zarudlé oči od tlusté bichle. „Nikdy jsem si víc nepřál, abys mohl.“
Přípravy na zkoušku z ústavního práva nešly zrovna hladce. Studovna na Aureliově koleji byla pokrytá knihami a poznámkami, mezi kterými leželi tři vyčerpaní studenti.
Aurelius si nalil další hrnek kávy. „Můžeme na to použít metodu pravěkých lidí. Myslíte, že když tam naběhnu s kyjem a zachrčím Právo být zapomenut, tady vládnout síla, že tu zkoušku udělám?“
„Možná,“ pokrčil Gabriel rameny, „ale než ho vezmeš tím kyjem, nezapomeň si to nechat zapsat do indexu.“

„Jsem si chtěl jenom šáhnout. Vždycky mě zajímalo, jaký jsou na dotek ty liščí ocásky. A ta děvka mi normálně vrazila facku! Co si o sobě myslí?“
Gabriel odešel, vyprávění syna otcova kolegy o Západním břehu nedokázal dál poslouchat.
Tyhle večírky zlaté mládeže navštěvoval kvůli otci, který ho nabádal, aby pěstoval vztahy se svými vrstevníky. Tihle lidé budou jednou politici, podnikatelé nebo bankéři, takoví přátelé se hodí.
Když se rozhlédl po obličejích, omámených alkoholem, znuděných a prázdných, těžko se věřilo, že z nich někdy bude něco víc. Navíc se mu vnucovala myšlenka, zda jsou lidé o tolik lepší než Nepřirození.

„Angie?“
Evangeline si přetáhla peřinu přes hlavu. Třeba jí Beau uvěří, že spí… Do dvou do rána pracovala v hospodě a poslední, na co měla náladu, byla pracovní sobota, která ji čekala. Musela vyprat, zkontrolovat Beauovi úkoly do školy, nakoupit, uvařit, aspoň trochu poklidit, a ona by nejraději spala a spala…
„Pojď, já ti snídani udělám,“ ozval se Delphinin hlas, ale to už Evangeline vylézala z postele.
Jestli dovedeš vrátit čas do doby, kdy tobě bylo devět, tak se můžeš vyspat, napomenula se. Až budeš zase malá, nebudeš se muset starat o dva sourozence. Do té doby holt musíš kmitat.