Gabriel a Evangeline

Na Západním břehu považovali Gabriela za čestnou výjimku mezi lidmi. Nejenže ho zajímal osud nelidí, ale rozhodl se jim i pomoci. Gabriel Kalmbach, říkali, je tak trochu náš.
Na Východním břehu ho považovali za blázna, který měl na dosah ruky postavení a jmění, a zahodil to, aby místo toho zastupoval nepřátele, utiskovatele, které se teprve nedávno podařilo vykázat do patřičných mezí.
Gabrielovi tahle ironie samozřejmě neušla, ale málokdy nad ní přemýšlel. Když se ho v pozdějších letech někdo zeptal, jak se vidí on sám, měl na to jedinou odpověď:
„Já to dělat nechtěl, ale když oni na to šli špatně.“

„Běžte se tam podívat!“
Gabriel nevěděl, jaká poznámka spustila jeho tirádu, bylo mu jedno, že se na něj dívají všichni hosté recepce, že ho brzy vyvedou ze sálu. Příval slov nedokázal zastavit.
„Lidé s vlkem v těle loví přídělové lístky, rusalky plavou leda tak ve vaně. Přemýšlivé kentaury jste zavřeli do přírodních rezervací, kde žijí napůl jako zvířata, zatímco satyrové se ve městech upíjejí k smrti steskem po mechu a stínu stromů. Lidé se za jejich vlády neměli tak zle jako oni za naší!“
„Mají zajištěny základní životní podmínky…“ namítl kdosi.
„Podmínky jim zajišťují přežití, ale život? Život to není.“

James Douglas pozoroval Evangeline, jak uspává bratříčka. Nedokázal zapomenout na její výraz, když se se dvěma mladšími sourozenci předevčírem objevila promrzlá na jeho prahu a prosila o útočiště. Všímal si i dalších věcí – vždycky nechávala na talíři několik soust, dokud sourozenci nedojedli, a kdykoliv Beau nebo Delphine naznačili, že mají málo, přisunula jim svoje jídlo, prý že nemá hlad. V noci vždycky ležela mezi sourozenci a dveřmi. Když přišel někdo cizí, Beau a Delphine se nenápadně stáhli za její záda.
Na čele se jí tvořila první ustaraná vráska.
Moc brzy, pomyslel si Douglas. U patnáctileté holky je to moc brzy.

Zoltán Laszló Evangeline vždycky nesnášel, ale osud miluje ironii.
Protest proti lidské nadvládě se zvrhnul, jeden zemní elementál ztratil nervy, a Zoltána a Evangeline zavalily sutiny zříceného domu. Jí se nic nestalo, na něj spadla traverza.
„Ten svět, za který bojujeme, jaký bude?“ zeptal se. Z úst mu vytékal pramínek krve.
„Lepší,“ odpověděla.
„Popiš mi ho. Jaké bude mít barvy?“
„Zelené lesy, kam až dohlédneš. Modré říčky s bílými peřejemi,“ vyprávěla dívka s vlčicí těle, která celý život prožila v betonovém městě. „Smečka tam bude krev a tělo, jako kdysi.“
„Krásný svět,“ vydechl. Už se nenadechl.
„Ten nejkrásnější,“ zašeptala Evangeline.

Gabriel přejížděl koncem pera po stránce, kolem sebe rozházené kopie nejrůznějších statistik, a kontroloval údaje v chystaném článku.
„Támhle máš chybu v desetinné čárce.“
Gabriela se zmocnil pocit, jako by se mu na záda přitiskla kostku ledu. Otočil se. Za jeho židlí se vznášel duch Felixe Nassbauma, intelektuála, který se před sto lety utopil kvůli nešťastné lásce.
„Je skoro půlnoc, nemáš náhodou strašit v přístavu?“ zavrčel Gabriel.
„Nejsem přísně vázaný na místo,“ odvětil Felix a dál mu četl přes rameno.
„Takže můžeš strašit kdekoliv, kde se někdo nesnaží pracovat.“
„Ve třetím odstavci ti chybí čárka před ale. Můžu, ale nechci.“

„Tohle je asi poprvé, co jsem tu písničku slyšela pořádně,“ prohlásila Evangeline a se napila piva z lahve.
Rodrigo Campos se opřel o svojí kytaru a věnoval jí pokřivený úsměv. „Co jí říkáš?“
Jeho bratr Manuel si dál brnkal na banjo. Byl zlatavý letní podvečer, seděli na břehu Úžiny a užívali si klid, kterého se kolem bratří Camposů obvykle vyskytovalo málo. Jejich koncerty zpravidla končily zapalováním popelnic, rozbíjením oken a zatýkáním.
„Hudebně ani textově nic geniálního,“ řekla Evangeline. „Ale to nebylo psané pro múzy, co? Spíš pro nějaké bojové duchy.“
Rodrigo pokrčil rameny. „V boji za svobodu je přednější účel.“

„Co to má být?“ praštil Gabriel Kalmbach o stůl stohem papírů, až mladý muž nadskočil.
„Ty memoáry o hnutí za práva Nelidí?“
Gabriel napodobil otcův nejpřísnější výraz. Čím byl starší, tím to mělo větší efekt, protože mladík polknul.
„Takhle jsem vám to nevyprávěl.“
„V podstatě ano.“
Nalistoval stránku a začal číst. „…hrdinně se vrhnul na její obranu a vlkodlačku s nasazením vlastního života zneškodnil. Bez Evangeline by ze mě zbyla sekaná, jestli někdo někoho hrdinně bránil, tak ona mě. Přepište to!“
Otočil se k odchodu, a ještě přes rameno křiknul:
„Po tom hrdinném zneškodnění jsem se pozvracel. To tam doplňte!“

Gabriel a Evangeline stáli bok po boku a dívali se na změť žlutých vysušených listů v květináči.
„To asi zachránit nepůjde, co?“ poznamenal Gabriel.
„Nevím, v Tovární ulici žije jeden nekromancer…“
„To nebylo vtipné.“
„Tohle taky není,“ mávla rukou směrem k tomu, co bývalo mučenkou. „Jak tomu vy právníci říkáte? Usmrcení z nedbalosti?“
„Já jsem nikdy netvrdil, že se umím starat o kytky.“
„Stačilo by zalévat. To sis nevšiml, že ti usychá?“
„Ale všimnul, ale buď se mi nechtělo se zvedat, nebo jsem měl práci, pak jsem na to zapomněl, a tak jsem musel odjet na to jednání na ministerstvo…“

Delphine Douglasová slavila čtyřicáté narozeniny. V První nezávislé poliklinice pracovala jako sestřička, ale všichni ze Západního břehu věděli, že nebýt Delphine Douglasové, tak by žádná poliklinika nebyla, na doktora by se čekalo rok a ošetření by stálo půlroční plat.
Jenže nedostudovaná vlkodlačka nemohla být hlavou zdravotnického zařízení – jen jeho páteří.
Delphine se nedivila, když ji její manžel vyvedl na narozeninovou procházku. Až když zahnuli do sídla polikliniky, pojala podezření. Na nádvoří ji přivítal potlesk hotového davu kolegů, přátel, bývalých pacientů. Potřásali jí rukama, objímali ji, děkovali jí.
„Máš nejlepší ženskou na světě,“ řekl jeden z nich jejímu muži.
„Já vím.“

„Takže abych si ujasnila fakta,“ rozhlédla se Evangeline po pouti, plné elementálů, sirén a jasnovidců, „lidé nenávidí všechny magické bytosti, protože magie celá léta vládla světu a lidem?“
„Jo,“ přikývl Scott.
„Proto nás po válce pozavírali do ghett a ven nás pouští jen s povolením?“
„Jop.“
„Ale sami dobrovolně chodí za těmi bytostmi, které podle nich chtějí vyhladit celé lidstvo, dokonce mezi ně vodí svoje děti?“
„Přesně tak.“
„Aby viděli ohňovou show?“
„Jsou tu i další atrakce.“
„Jaké kotrmelce musí někdo udělat, aby si tohle před sebou obhájil?“
„Asi takové, jako dělá támhleta nága, jen mentální. Dáš si cukrovou vatu?“