DMD č. 25. pro 25. 4. 2020. Téma: Práce všeho druhu

Ještě když měl v hlavě ideu komunity malířů žijících v jeho Žlutém domě, horečně obstarával všechno, aby se na příjezd umělců z Paříže připravil. V první řadě neustále psal Gauguinovi. Ten odpovídal sporadicky, ale čím méně od něj dopisy chodily, tím více jich Vincent napsal.
V druhé řadě pořizoval nábytek, který bylo potřeba opravit, vybavoval pokoje, uklízel, do toho stále intenzivně maloval. Skoro nevařil, jen se odbýval kusem chleba, jeho žaludek proti pestřejší stravě protestoval.
Činorodé naplnění dne ho uspokojovalo. Cítil se šťastný a tak lehký, jako kdyby všechny starosti světa odletěly pryč.
A na stůl postavil vázu se slunečnicemi.

Ferdo, musíš se přizpůsobit novým pořádkům! Chtěl bys domeček přesně dle tvých představ? Nemůžeš si jen tak najít klidné místečko, ten kus půdy někomu patří, poctivě si ho kup. Beztak v něm nic nebudeš mít zadarmo, tví dřívější kamarádi si za pomoc nechají zaplatit. Peníze hýbou světem, i tím hmyzím.

A co takhle v domečku dělat jiné věci? Práce všeho druhu, to bylo tvoje heslo. Jenže než vyřídíš všechno potřebné k zařízení živnosti, nohy si uběháš. A co teprve ty otravné hygienické normy! Že jsi tam sám? Ale jednou budeš potřebovat pomocníka. A ne aby tě napadlo nepodat daňové přiznání!

Kdokoliv potřebuje hrdinu, kdokoliv je v nesnázích, trpící či jinak strádající, jsem tu ku vaší pomoci, ku prospěchu a jiným benefitům z mého poslání rytíře vyplývajícím!

Cokoliv vám udělám, zařídím, kohokoliv vyřídím, jen mi dejte šanci, jsem sice malý, ale ještě nikdy nikdo mě v boji neporazil, to bych se na to podíval!

Zabít draka? Ne, ne, draka ne, od jistého zážitku s jedním hrozně otravným drakem, který nakonec nebyl tak úplně otravný, draky nezabíjím, nezlobte se.

Ve jménu Aslana, jsem myšák Rípčíp a nabízím vám svoje služby!

(AU! NESAHEJ - MI - NA - MŮJ - OCÁSEK! PUSŤ MĚ! JÁ NEJSEM!!! ROZTOMILÁ MYŠIČKA!!!!)

Sekaná byla připálená a okna umytá jen z dolní poloviny. Petunie si povzdychla.
„Odnes Dudleymu svačinu, musí načerpat energii,“ strčila talíř desetiletému Harrymu do ruky.
Zamračila se, když slyšela, jak zakašlal. Okamžitě mu jídlo odebrala.
„Copak chceš Dudlánka znovu nakazit? Sotva se z té příšerné chřipky začíná dostávat,“ vynadala mu. Opravdu. Živili ho, šatili ho, starali se o něj – a jak se jim odvděčí? Riskuje zdraví jejího dítěte?! Stejný jako ona, když bezstarostně přeměňovala lžičky na krysy a nechávala je pobíhat po místnosti. Taková špinavá havěť mohla člověka zabít!
„Běž radši vyluxovat dům!“ přikázala.
Snad alespoň to zvládne udělat pořádně.

„Co se mu stalo?“ vylekala se Dorotka při pohledu na Vítka v Martinově náruči. „Už ho hodnou chvíli hledáme...“
„Je v pořádku,“ usmívá se Martin. „Tvrdě spí. Našel jsem ho v psinci. Ležel přitisknutý k Černé, jako by byl jedním z jejích štěňat. Nesl psům vodu a usnul tam.“
„To je náš pracovitý mraveneček,“ směje se Dorotka. „Ráno že mi pomůže vyklepat přikrývky. Potom nesl dřevo do kuchyně – zůstalo v chodbě, protože musel za Ctiborem do zbrojnice.“
„Mně taky přišel pomáhat ke koním. Pak najednou zmizel i s malým džberem.“
„Až se prospí, však on si zas nějakou práci najde.“

K-or-in procházel širokou chodbou. Jeho průvodce mu ukazoval jednotlivá místa - dílnu na výrobu skleněných čoček, chráněné pole i s jeho hlídačem Zer-setem, magickou dílnu Yr-u-nui, olejovou místnost Unar-si a mnohé další.

Chodba byla opravdu dlouhá.

„Teď K-or-ine si půjdeš každé místo vyzkoušet, zjistíš, která práce se ti líbí, jak tě zajímá a co ti přináší. Závěrem u vstupu oboduješ svůj výsledek. Tak budeš pokračovat dále, den po dni, celý měsíc. Poslední den znovu oboduješ jednotlivá místa. To, které získá nejvíce bodů, stane se ti tvým osudem, tvou prací, tvým životem. To a žádné jiné. Nic jiného už nikdy dělat nebudeš."

„Proč Velimu na té dýce tolik záleží?“ přemýšlela Sara nahlas a prohlížela si lesklou zbraň. „Zabít krále a zachránit si tak krk je jedna věc, ale kvůli kusu kovu?“
„Věř mi, že zrovna tenhle kus kovu za to stojí.“
„Co je na něm tak zvláštního?“
„Je to Bílý Akkar! Ta zbraň je unikátní. Projede dřevem jako máslem, je lehká, pevná…“ vyjmenovával Kasio nadšeně. „Prej tím jde zabít Běs, pokud na tyhle věci věříš,“ dodal.
To na Saru zapůsobilo. „Tak proč ji Velimu vůbec nabízíme, když je tak cenná?“
Kasio jen pokrčil rameny. „Na to se šéfa budeš muset zeptat sama.“

Nejdražší deníčku,
dnes ani nevím jak se to stalo, požádaly mě o ruku rovnou tři holky: Amana, Keani a
Markéta...
Už dlouho mi to tak připadalo, každý den se na mě culily a chodily za mnou jak
pejsci.
Docela je chápu, jsem fešák, mám žluté zuby, chlupaté nohy, dlouhý krk a předkus,
neznám nikoho hezčího.

V námluvách nemám nepořádek:

1, Amana která zpívala: „Nejvíc milovaný Jooooelé, můj drááááááhý."
2, Keani: „Drahouši můj krásný.
3, Markéta: „Véééézmi siiii měěěě, doooobře seee tiiii pooooveeeedeeeee."
Škoda že všechny zpívaly falešně...

Všem jsem odsouhlasil, budou prát, vařit, uklízet, naučí se zpívat a možná mazlit.

"Jste hlupáci, Nicholasi. Hlupáci a kruťasové," sípal Boucher nad cínovým kalíškem.
"Vydrž to Johne. Vydrž, páni povolí. Unie uspěje, bude to vítězství našeho odhodlání," sousedův hlas zněl pevně, neúprosně.
"Vydrž! To své 'vydrž' řekni mým hladovým dětem!" Boucher měl na krajíčku. "Nerad jsem pracoval u stavu, ale dělal bych cokoliv. Za ubohý šilink! Dvůr přádelny bych zametal. Stroje promazával, dokud bych měl dva prsty na rukou. Zatraceně, Fanny Thorntonový bych punčochy pral a zašíval, jen aby děti neplakaly!"

Když se Nicholas dozvěděl, co Boucher provedl, za chatrnými zavřenými dveřmi se rozplakal.
"To jsi měl opravdu raději látat mladé slečně punčochy."

"Brej den, paninko. Prej máte ucpaný trubky."
Vejde do bytu, montérky hluboko na kyčlích. Široká ramena. Triko pokecané olejem, ruce podezřele čisté, ale na ty mu nikdo koukat nebude. A to ostatní má zatraceně v pořádku.
Hospodyňka našpulí rty.
"To mám. Určitě na to máte pořádnej... nástroj!"
Později, když jsou kamery vypnuté, nahodí župan a zatváří se o poznání inteligentněji.
"Ty scénáře jsou debilní! Jako by bylo tak jednoduchý sehnat opraváře. Dřez mi kape už tejden."
Svalouš si zapne poklopec a podá jí vizitku.
Hodinový manžel, stojí na ní. Práce všeho druhu.
"Melouchařím," usměje se. "Já ti na to mrknu."