DMD č. 25. pro 25. 4. 2020. Téma: Práce všeho druhu

Bond byl tajný agent, takže zvládal všechny ty klasické věci jako něco nechat vybouchnout, zastřelit pár zabijáků, svést prakticky kohokoli. Překvapivě exceloval také v jízdě na koni, šermu i ve vodním lyžování bez vodních lyží.
Potýkat se s Bondem v rekonvalescenci, kdy nemůže dělat nic z uvedeného, bylo proto peklo. Především pro Q. Bond v popisu pracovní činnosti rozhodně neměl poflakování po JEHO oddělení, vyptávání se, jestli mu Q vyrobí vybuchující pero (odpověď: ne), ani přinášení jídla.
Navíc JEHO podřízení se začali podivně uculovat, Q tomu nerozuměl a znervózňovalo ho to.
Bond by si měl najít jinou práci. Co nejrychleji.

Zpráva z tisku: Americký president Trump se rozhodl zachránit lidstvo vstříknutím dezinfekce přímo do plic.

Paní ve 3. patře činžovního domu začíná umývat okna.

„Zvládli jste to dobře. Do půl hodiny k vám přijedu. Zatím zapalte svíčky, otevřete okno a poseďte naposledy s tatínkem. Aha. Tak to máme 20 dg šunky, 3 rohlíky a bude to vše? Nebude to vše? Aha. Jedny sváteční šaty. Dobrá. A dotáhnout poličku? Jo, aby se nekývala. A? Nene, tak to si myslím, že už potřebovat nebudete. A když už spolu mluvíme, nevíte náhodou Konečný stav vývoje systému na osm od a?“

Zítra slouží čert.

To máme:
zdravotní sestra s 24 hodinovou směnou, lékařka, fyzioterapeutka, psycholožka, krotitelka divé zvěře, mentální koučka, sportovní trenérka (v oblasti lehké atletiky, těžké atletiky, gymnastiky, fotbalu, házené, bruslení, jógy, cyklistiky, jízdy na koberci, v prádelním koši, na zádech), lodivodka, osobní řidička, bioložka, entomoložka, češtinářka, angličtinářka, matematička, historička, mluvčí, vypravěčka, herečka, animátorka, výtvarnice, módní návrhářka, manažerka (námátkově projektová, krizová, produktová, volného času), hypnotizérka, spánková laborantka, mediátorka, vychovatelka, hlídačka, výživová specialistka, uklízečka, kuchařka, houpačka, kosmetička, kadeřnice, masérka, socioložka, nástroj na krmení. To vše, za závratných 7500 měsíčně.
Zdá se, že moje kvalifikace se za poslední pětiletku zásadně zvýšila. Očekávám nadšený potlesk zaměstnavatelů.

Kdysi dávno žila zvířata sama - králíci s králíky, žirafy se žirafami, sloni se slony. Spojovala je jen hrůza z predátorů. Choulila se ve svých hnízdech a brlozích a se strachem očekávala další den.
Až jednou jim konečně došlo, že pokud se chtějí dostat dál, nemůžou se spoléhat jen na vlastní druh. Musí se postavit tlapku v tlapce, kopítko v kopítku, a stvořit něco, co by sami nikdy nedokázaly.
Město, které pojmenovali Zootropolis.
Místo, kde každý druh může ukázat...
Jack znechuceně vypnul televizi. Tlapku v tlapce, všechny druhy společně - to jistě.
Pokud tomu druhu nepředcházel rod Canis, Felix nebo dokonce Vulpes.

Severus seděl v pracovně a psal obsáhlý dopis Remusovi.
Profesor Lupin už třicet let působil ve funkci zástupce ředitele a byl natolik schopný, že si Severus každé léto mohl dovolil naložit na jeho bedra celou škálu svých povinností, včetně personálních a manažerských. Letos mu to obzvláště přišlo vhod. Přesto nezapomínal Remuse náležitě oceňovat. (A to nejen krabicemi čokoládových pralinek.)
Dovnitř nakoukla Clara.
„Prý jsi mě sháněl.“
„Ano. Posaď se.“
„Stalo se něco?“
„Profesor Křiklan zemřel. Remus navrhuje, abys převzala jeho místo v Bradavicích.“
„Mám učit lektvary?“
„A šéfovat Zmijozelu.“
„Žertuješ? Zešílela bych!“
„Totéž ode mě kdysi slyšel Brumbál. Budeš skvělá.“

„Zvládat přeměňování na brilantní úrovni, je jako umět tisíce řemesel. Oprýskanou omítku přeměníš v blankytný obklad se zlatými ornamenty, plechovou mísu ve vanu se lvíma nohama, trubky posbírané na smetišti ve zlaté kohoutky. Ztrouchnivělá podlaha se změní na zámecké parkety, pár prkének se stane historickým dubovým nábytkem. Křišťálový lustr jsem nepotřeboval kupovat, vykouzlil jsem ho z pivních lahví.“
Rozhlédla jsem se, Harold měl nepochybně pravdu, jeho dům to dokazoval… i když interiér byl poněkud okázalý. Přeměňování je skutečně zázračné, ale vkus nikomu nepřičaruje.

Přes všechnu nádheru, kterou jsem viděla kolem, byl Lucčin domov, s láskou budovaný vlastníma rukama, nekonečně útulnější.

Během týdnů, které trávíme v karanténě, se Johnny stal tím nejméně postradatelným pracovníkem ze všech.
V pondělí je policistou. Honí zločince, zachraňuje dámy v nesnázích a svým obuškem trestá bezpráví.
V úterý je vojákem. Jeho tělo vzorně plní rozkazy. Johnny buší do nepřátel a jeho výstřely vždy zasáhnou cíl.
Ve středu je hasičem. Hasí požáry v kalhotách a zachraňuje kočičky, které uvízly na kmenech stromů.
Ve čtvrtek je učitelem. Zadává úkoly na samostatnou práci. Některé žáky doučuje přes webkameru, aby vrcholných výsledků dosáhli všichni.
V pátek je lékařem. Každou pacientku prohlédne, prohmatá a vyšetří. První aplikaci léčivé látky provádí sám.

„... na shledanou,“ dořekl, zatímco přemýšlel, jak často se asi paní Veselá ušklíbá nad ironií svého jména.
„Na shledanou,“ řekla a zamířila zpět ke svým dveřím. Pomalu za sebou zavřel. Praštil by do nich hlavou, ale to by udělalo hroznou ránu. Zkus být chvíli zas ohleduplný, tichý soused, ano?
Nesoustředěným pohledem zabloudil na hodiny. Měl by si už pohnout.
Svižně prošel bytem, otevřel ledničku, aha, zapomněl, bude si muset něco koupit cestou, krátce si vyčistil zuby (napadlo ho, jestli z něj chudák paní Veselá náhodou necítila tu šílenou směsku, co zkonzumoval), zapnul pračku, sebral batoh pohozený do rohu a vyrazil ven.

Jako dlouholetá brigádnice jsem na poště prošla snad vším. Ráno jsem skupině nosila natřízenou poštu a třídila zbytky. Chodila jsem k tisku – nejdřív jako chytač papíru agresivně proudícího z poskakující jehličkovky (neposkakovala sama, třásla se celá místnost), později jsem tisk sama zadávala (jestli si někdo myslí, že pošta jede na Windowsech, hluboce se plete). Jenom správně vložit papír jsem se nikdy nenaučila – to jsou temné čáry známé pouze vyvoleným. Dělala jsem rozebírky i rozpočítávala peníze. A nakonec jsem, sama brigádnice, dostala brigádníka.
„Příští rok budeš dělat vedoucí!“ smály se holky.
Bohužel jsem si do příštího léta našla práci v kanclu.

Před cestou měli Sandrik s Robinem doslova romantické představy o tom, jak bude jejich putování probíhat. Jeden už měl před očima obraz hotové mapy a cestovatelské deníky, které bude vydávat. Druhý snil o dobrodružstvích, ve kterých bude za neohroženého hrdinu. Oba dva tak čekalo tvrdé setkání s realitou.

Během prvního měsíce se naučili nejen škrábat zeleninu, ale i stáhnout a vyvrhnout zvěř, aby si vůbec mohli uvařit jídlo. Zašívání děravého oblečení a štupování ponožek by dokázali zvládnout už poslepu. Jak je dřív každá nová práce štvala, teď jí vítali s nadšením. Stačilo soutěžit o to, kdo se ji naučí první.