DMD č. 7. pro 7. 4. 2020. Téma: Kopr

Když se zhluboka nadechla, ucítila vůni kopru. Nejspíš někdo vařil koprovku a – jak už to v činžovních domech bývá – vůní své večeře či zítřejšího oběda oblažoval i sousedy. Jenže kromě vůně kopru tu ve vzduchu bylo ještě něco… Něco ne úplně zřetelného, něco, co člověk bez zvláštního nadání nejspíš vůbec vnímat nedokázal. „Sůl?“ naznačila bezhlesně rty.
Cosette kývla. Sůl. Ano. Jako kdyby tu byla ve vzduchu cítit určitá slanost, taková jiná, suchá slanost. Ne jako u moře.
„Zvláštní,“ zamumlala Doramo. Znovu střelila pohledem ke schodišti umožňujícímu dostat se ke dveřím na dvorek. Nejraději by se po něm vydala hned teď.

KOPŘE, jsi odedávna, proto byl svět vždy plný vůně, že Tys tam byl. Tvá zeleň je barvou života, kterou planeta napodobila. Démoni před tebou prchají, neboť Tě nemohou snést, zatímco naši bolavou hlavu bereš do dlaní.

KOPRETINO, stala ses pro nás obyčejnou květinou, abys nám ukázala, že žádné obyčejné květiny neexistují? Jsi bílá květina, abychom věděli, že i takové jsou, ačkoli po nich často šlapeme? Kéž bychom bychom se nechali oslnit Tvou pokorou.

SEDMIKRÁSKO, prostá tak, že Ti říkají chudobko, přece jsi obdařena plností krásy. Poděl nás svými sedmi dary, ať se brzy točíme za sluncem tak vytrvale jako Ty.

Všechno to začalo loni, kdy jsem byla požádána o ruku. No dobře, nestihl nic říct a prstýnek jsem mu vzala dřív, než změní názor...

Pomalu už se blížila doba, kdy budu moc Larimovi říct ano. A přišla pandemie…
Dneska to šlo do kopru úplně. Nouzový stav prodloužen do konce měsíce. Takže nám to v tom dubnu nevyjde.

Máme ale skvělé kamarády, kteří nám poslali trefný vtip, že se nám celý vesmír snaží dát druhou šanci na rozmyšlenou. A víš co, vesmíre? My to rušit nechceme!

Takže jak to půjde, svatba bude. A ta data na prstýnku si holt necháme opravit.

„Káčo, Kačenko, jsem doma! Kdepak mám svoji milou ženušku?“
Přelítnu očima kuchyň i sebe, je všechno v pořádku? Nejspíš ne, ale znovu to zkontrolovat nemám čas, musím vítat.
Culí se jak měsíček na hnoji a nese něco zabaleného v papíru. Doufám, že ne další neškodnou zábavu do postele.
„Katuško, tobě to dneska sluší! Přinesl jsem ti pro radost kytku!“
Zašustí papírem, vytáhne svazek kopru a podá mi ho.
Přinutím se usmát, vezmu jej a přivoním.
„Krásná květina. Děkuji, můj pane.“
Omlátila bych mu ten kopr o hlavu, kdybych nevěděla, jak rychle dokáže přestat být hodný... A jak nerad to dělá.

Koňská první ragbyová liga mění svůj název. Zkratku KoPrR vystřídá kratší KoPR.

Důvodem jsou poslední tři písmena původní zkratky, která mohou být hráči chybně interpretována.

“Dřeli jsme jako koně, abychom si vybojovali postup do první ligy,” popisuje trenér původně druholigových Houpacích Koníků. “Ale když jsme se konečně rozhoupali, naše výkony se rapidně zhoršily. Drezíruji své svěřence, co to jde, ale oni při běhu neustále zastavují,“ zoufá si.

Podle kritiků však tato změna nemusí pomoci. Může se totiž snadno stát, že ragbisté po postupu do KoPR ligy zkoprní, případně že jejich úspěchy půjdou do kopru.

Italské vesnice Cinque Terre jsou jedna krásnější než druhá. Přechod z Monterossa do Vernazzy dá zabrat, ale stojí za to.
Jde se po pobřeží, ovšem hned zkraje stezka velmi prudce stoupá. Závan slané vody rychle ustoupí jiným vůním.
Cesta prochází přímo mezi terasovitými zahrádkami a políčky. Kolem rostou a voní různé bylinky. Spousta kopru a také fenykl, vlašský kopr.
Slunce pálí, stínu pomálu, jen občas olivový hájek. Na moře dole raději nemyslet.
Všude vládnou zářivě zelená a safírová, barvy jasné, až přechází zrak.
A najednou se dole vynoří zátoka střežená hradem a obklopená domky něžných pastelových barev - Vernazza, nás cíl.

Napřed jsem to zkoušel. Na tom přece nic není. Jednoduchá práce, trochu fyzicky náročnější, ale nějak si s tím poradím. Má chytrost už mě dostala z lecjakých potíží. No, a taky do nich.
Pak jsem nadával. Zatracený šutr! Asi bych si ho nemohl trochu přitesat, že? Hm, nemohl, chápu. To já jsem tady zatracený.
Potom jsem zkusil počítat. Jeden, dva, tři, tisíc, dva, tři, milion, dva, tři. Um ca ca, um ca ca. Válčím s tím v rytmu valčíku. Nuda. Vyhoření. Beznaděj.
A teď? Už jenom ležím. Depresivní mrtvola, co má kopr. Dělejte, co umíte nejhoršího, mně je to jedno.

„Nevidělas Dášu?“
„Je v kopru,“ odsekne Tilda, aniž by zpomalila.
Jat náhlou předtuchou, vyrazí Vilda sprintem opačným směrem. Ke škole, přesněji ke školní zahradě. Dáša je naštěstí v pořádku i když značně rozvrkočená.
„Co jí šiblo?“ zdvihne oči k přicházejícímu chlapci, zatímco vytahuje z vlasů zbytky bylin.
„Asi horko,“ zamumlá Vilda neurčitě. Ptát se komu šiblo nepotřebuje. „Ukaž, pomůžu ti,“ nabídne raději.
„To byla nová halenka,“ zaúpí náhle Dáša, při pohledu na zelenohnědé skvrny na světlé látce. „Jestli to nepustí, máma mě přerazí.“
„Pustí, uvidíš,“ konejší přítelkyni Vilda. Jeho výraz jasně napovídá, že tentokrát je v kopru sestra. Hodně hluboko.

Karavana vyrazila a i Robin už přestal mít řeči, když viděl, jak se jindy klidný Brett neustále ošívá. Toužili se Sandrikem pochopit, co se děje, ale dohodli se, že nechají Bretta, aby jim to vysvětlit, až uzná za vhodné. A hned večer byla jejich zvědavost ukojena.

„Dostal jsem echo, že je ve městě Kopr,“ pronesl Brett šeptem. „Když jsem byl žoldákem v Gaetském vojsku, patřil do stejné průzkumné skupiny. V Theosu ho zatkli a my dostali zprávu, že byl popravený. Místo toho byl zavřený a mučili ho. A teď si myslí, že jsme ho podrazili a hodlá nás všechny dostat.“

Bylo to už pár dní, co se vydala na výzvědy po okolí. Karla nenašla, ačkoliv moc dobře věděla, kde je. Neukázal se jí. Koprněla na břehu žabníku dva dny. Okolo se pohybovali pouze místní, žádný nedočkavec, který by si přál skončit ve vodě. Ani vodník, který by ho tam vzal. Hladina pro ni byla uzavřená, chránilo ji kouzlo, které nedokázala prolomit. Kéž by tu s ní byl Česťa. Celá tahle situace jí byla proti srsti. Všechno šlo do kopru a ona vůbec nevěděla proč. Možná to byla její chyba. Neměla se jim vyhýbat, měla je navštívit. Musí najít aspoň jednoho.