DMD č. 7. pro 7. 4. 2020. Téma: Kopr

Eärwen jako jediná z Teleri chodila ke Stromům a doufala, že tam potká samotnou Yavannu. Ale to se jí nepoštěstilo. Na pahorku, kde dva Stromy rostly tedy vyslovovala své přání, že by chtěla pěstovat bylinky, které by se skvěle hodily k rybám a mořským plodům.
Olwë byl k dceřině počínání skeptický. Valar se málo starali o jejich malicherná přání. Nicméně k Yvanně se slova Eärwen nakonec dostala a nechala v její zahrádce vyrašit tymián, rozmarýn a kopr.
Olwë byl k tomuto plevelu ze začátku skeptický, ale losos s koprovou omáčkou nebo krevetový salát s koprem se staly jeho nejoblíběnějšími pokrmy.

Znala jsem tu rodinu z kostela. Jednou se mě zeptali, zda bych jim někdy pohlídala děti. Souhlasila jsem.
Měli velký dům. Místnosti byly prosycené vůní bylinek. Večer, když jsem jim šla přečíst pohádku, jsem si všimla svazku kopru, zavěšeného nad jednou z postelí.
"Maminka ho tam pověsila," řekla holčička. "Zahání noční můry."
"Ale na ně to nezabírá," řekl chlapeček.
"Na koho?" zeptala jsem se.
"Chodí v noci," řekla ona. "Šeptají. Nutí mě dělat špatné věci."
Neodpověděla jsem. Ale zamrazilo mě.

Seděla jsem na pohovce a četla si. Bylo už po půlnoci, když jsem na schodech uslyšela ty pomalé dětské kroky.

K dobrým zvykům patří umět něco uvařit. Možná jsem si dala své vlastní cíle, co bych měla aspoň jednou před svatbou zkusit.
Vývar. Domácí nudle. Bábovku. Marmeládu.
Pak jsem si řekla, proč nezkusit i nějakou pořádnou omáčku. Načetla jsem zase sloh od Florentýny, dozvěděla se věci, co mi mamka nikdy nesdělila.
Odhodlaně jsem se pustila do rajské.
Během vaření se přítel ochomýtal kolem a já mu z nudy povídala čerstvě nabité informace.

"Takže je to stejný základ? Takže příště bude koprovka?"
Milujeme ji oba, jen...
"Jen bys k tomu fakt mohla udělat domácí knedlík, s bramborem to znovu jíst nebudu!"

,,Nevzdávejme se, musíme se vzchopit. Copak mě nikdo neposlouchá?“
běhal stále okolo svých přátel, kteří se již před nějakou dobou přestali dočista hýbat. Nevěděl, co si počít.
Kdyby se jen podíval na oblohu. Tam se v naprostém pořádku promenádovali hvězdy a měsíční světlo ozařovalo jeho tvář, která vypadala až příliš zmučeně. Zjistil by, že je po všem a že už nemá cenu se snažit dál.
,,Tak se konečně vzpamatujte!“
Potom se zčista jasna objevil on. Jeho vysoké tělo vrhalo dlouhý stín a jeho hlas byl klidný.
,,Kdo jsi?“ zeptal se omámeně.
,,Jsem Kopr.“

A tím zpečetil konečnou prohru chudáka člověka.

„Povídám ti, že s tím poloskopčákem Richterem už nepromluvím!“ zařval Krška starší.
Slib dodržel. Richtera staršího okázale ignoroval v hospodě každé úterý do konce života.
Mezi jejich domy v kopřivách rostla a bohatě rodila třešeň, o které nikdo nevěděl, komu patří. Každý rok třešně popadaly a shnily.

*
Richter mladší komunisty nesnášel z principu. Kršku mladšího nejvíc.
„Šup tam, klucí,“ zašeptal a naházel zpoza třešně ke Krškovi několik vypasených slimáků.

*
Naďa Kršková zastřihávala keřík kopru. Nesnášela kopr.
„Sousede? Nechcete kopr?“ zavolala přes plot, když Richter nejmladší sekal trávu.
Překvapeně poděkoval.
Nazítří zvonil u Kršků.
„Říkal jsem si... neočešeme letos tu třešeň?“

Není větší potěšení v horkém letním dni, než nepozorovaně vklouznout do sklepa a ve sklenici pod schody ulovit nádherně studenou nakládanou okurku. Jedinou komplikací bylo, že šlo o cizí sklep a cizí okurky.
"Neučili vás, že krást se nemá?"
Laurens vzhlédl, ale zase pohled sklopil, protože Theodosia stála na schodech nad ním, a on nepatřil k těm, kdo by tajně koukali dámám pod sukně.
"Že já to na vás povím!"
"Nepovíte," opravil ji Laurens a labužnicky se zakousl do úlovku. "A já na vás zase nepovím, že si dáváte koprová semínka, abyste neusnula, když vás naše historky nudí k smrti."

„Teplíčko?“ zachechtal se zlobr, otáčející rožněm.
„Akorát, obludo,“ opáčil přivázaný muž. „Jak se zbavím těchhle provázků,“ zalomcoval desetipalcovými řemeny, „budeš litovat, žes nevyužil štědré nabídky, abychom se podělili o divočáka.“
„Prasečí na lidský nemá,“ opáčil zlobr. „Jen trošku dochutit... Hej,“ křikl na druhého zlobra. „Druid má nedaleko zahrádku! Přines kopr!“
„Kopr...“ vydechl spoutaný.
„Nelíbí? Tobě chutnat nemusí.“
„Varuju tě!“ zařval muž. „Opovaž se dotknout jediné rostlinky!“
„Rovnou jsem vzal celej záhon,“ volal druhý zlobr.
„Vrahové!“ zařval druid a řemeny pod tlakem jeho nadmutých svalů praskly
„Zaplatíte za každou zavražděnou bylinu,“ zavrčel, povstav z plamenů.
„Kurva,“ stačil jen zaúpět zlobr. „Carnitarián.“

Postupně Amias o významu slova „zkratka“ začínal pochybovat. Od rána do večera byli na cestě, jen s několika nutnými přestávkami na odpočinek a jídlo.
A že ho mnoho nebylo. Naposledy narazili na nějaký zvláštní druh kopru, který se jim ale ani přes všechny kuchařské triky a donucovací prostředky nepodařilo upravit do poživatelné podoby.
Po čtrnácti dnech byl Amias samý škrábanec a odřenina. Ani Ellie na tom nebyla líp.
Pokaždé, když už si myslel, že další kopec prostě přijít nemůže, vysmála se mu příroda do tváře. A s každým překonaným vrcholem, s každým křovím a zahojeným šrámem, se Amias smál taky.

Čtyři hodiny ráno. Aurora ještě musela vymyslet nové heslo k nebelvírské společenské místnosti. Už bylo moc pozdě i na ni, kreativitu vyčerpala na šifrování zprávy pro Výbor a venku začali řvát ptáci.
Popadla svoji příručku poslední záchrany, slovník souhvězdí, ze kterého čerpala, když jí docházela inspirace, ale pojmenovaných souhvězdí taky není nekonečně mnoho.
Chce to změnit obor. V knihovně samá astronomie, počkat – bylinkářství!
Zalistovala klíčem k určování rostlin.
Kopr? Na heslo příliš krátké. Nicméně Anethum graveolens by šlo.
S tímhle chvíli vystačí a pak se může vrátit k souhvězdím. Jenom aby jim do věže nezabloudil někdo z Mrzimoru.
Dobrou noc.

„Něco jsem ti přinesl. Hledej,“ nakázal Pán z Prahy. Na Billovi teď bylo pustit se do osobní prohlídky.
V náprsní kapse našel dílek čokolády v červeném pozlátku. Vyloupl a snědl ho. Ve druhé zklamání: balíček vizitek.
„Samá voda.“
Ve třetí žlutá eurobankovka. Pozřena Billovou dlaní.
„Přihořívá.“
Z pravé kapsy kalhot vyprostil sáček se sušenou bylinou uvnitř.
„Ále, copak to tu máme...“
„Kopr.“
„Kopr? Já bych řekl spíš–“
„Kopr. Přece si nemyslíš, že člověk jako já u sebe nosí psychotropní látky.“
Jedna kapsa stále zbývala. Spokojený, ale ne zcela uspokojený Bill přes ni nahmatal milencův penis. „Ale hoří až teď, ne?“