DMD č. 3. pro 3. 4. 2020. Téma: Mrk smrk

Ráno se probudilo zatažené a naprosto nevhodné pro kar, ale co už. Jarl nastydnout nemůže a nový jarl bude tak navlečen do teplých svršků, že se spíš upeče než prochladne.
Pozůstalí se shromáždili dole v přístavu u plně naložené lodě, která jarla doveze do Síně Hrdinů.
"Dobrý?" naklonila se Gwen k novému jarlovi, dvanáctiletému klučinovi, který se tvářil strašně drsně. Jako šmirglpapír.
Njörld po ní hodil zamračený pohled.
"Jo."
Gwen zachytila pobavené pohledy kluků a skryla úsměv. Za chvíli bleskla pohledem po Njörldovi. Pevně stisknuté rty, čelo jak bouřkové mračno. A zrádné mrkání.
Gwen našpicovala uši. Tiché smrk jí neuniklo.

V hostinci bylo všechno při starém. Stále se chlastalo a přicházelo s novými, a čím dál víc nechutnými hrami.

Například o úplňkovém večeru, přišli s nápadem na hru, při které se každý musel napít piva. Napít, al nepolknout. Jakmile měli plnou pusu chmelového moku, úkol pokračoval. Na stole byla hromádka soli smíchané s pepřem a každý musel část směsky vmrknout do oka. Cílem bylo nevysmrknout z té bolesti pivo nosem.

Ptáte se, jaká byla výhra? Možnost dál pít v hostinci. Protože ty, co pivo vysmrkli, Bídák bez milosti vyhodil.

Nechutná hra...
Ale tu bandu vochmelků na pár večerů dokázala zabavit.

Ten, jehož jménem se nemusíme zabývat, protože už brzy skončí v cele, nervózně pokukoval po lordu Vetinarim.
„Co jste mi to přinesl za vynález?“
„Říkám tomu mrkvovlnka, protože Vám to ohřeje jídlo dřív, než mrknete…“
Vetinari mrknul.
„Ale… ale… vy to berete moc doslova. A já jsem ještě nebyl připravený…“
Vetinari mrknul znovu.
„Vy tomu nerozumíte!“
Dvořané se začali obezřetně rozhlížet po nejbližším úkrytu.
„Vskutku pravíte?“ upřel na něj Vetinari Pohled. Tentokrát nemrkal ani trochu.
Ten, jehož jménem se nemusíme zabývat, protože už brzy skončí v cele, smutně posmrknul. Mrkvovlnka skončila na stejném smetišti jako kolíkulačka, ledovnička a bezdrápkový telefén.

Po první půl hodině se tomu ještě smála. Pak jí to přišlo jako špatný vtip.
Nakonec si zoufala.
Slyšela kamarády z chaty - “Zdeno!? Zdenooooo!!!!?” Hledali ji. Marně však tloukla pěstí do zrádného kořene.
Ticho. Nejspíš odešli dorazit zbytky.
To jí připomnělo… žízeň.
Na jedné straně žízeň, na druhé urputná potřeba.
Vydrž!
Snáší se noc, tichá, studená.
Už žádné volání..
Najdou ji vůbec?
Pokouší se o ni mdloby.
Zdá se jí to, nebo ten smrk skutečně zamrkal?
Začíná blouznit.
Zima, zima…
Myslí na vojáky v zákopech. Ti to také zvládli!
I jim byla zima.
Je jen jeden způsob jak se zahřát…

Mistr Harold se sice často choval příšerně, ale jako učitel byl nedostižný. I když… i tehdy se občas projevovala jeho zlomyslnost.
Přeměna živé rostliny na jinou, bez toho, aby došlo k její úhoně, je nesmírně obtížný proces. To, že mistr vymyslel vlastní inkantace, je jistě obdivuhodné, ale jejich znění!!!
„Strč-prst-skrz-krk-mrk-smrk,“ pronesl ledabyle, máchl hůlkou a půvabná jablůňka se mrknutím oka proměnila v pichlavý smrček.
„Sterč-perst-skerz…“ trápila jsem neohebný jazyk.
Copak jsou v češtině samohlásky zakázané? zuřila jsem.
A znovu a znovu. Jabloň zůstávala jabloní.
Pekelně jsem se soustředila.
Konečně tady stál smrček… pokrytý stovkami očí, které na mě výsměšně pomrkávaly.

Marigold podivně mlčel, pil pivo a poočku pozoroval sedící dívku.

„Co mlčíš, Marigolde, copak jsi ještě nikdy nebyl odmítnut?“

„To ano, ale já o ní píšu baladu a ona….“

„Cože. Baladu?“

„Jo. O krvavém boji v lesním úvoze. Každý muž teď snívá,“ spustil,

„Jak krásnou tvář pod rouškou ona skrývá,
její spanilý krk,
jak osamělý smrk,
na sebe pozornost lapků strh.
Každému z nich se zachtělo,
zneuctít její krásné tělo.
Však jako lítý vlk,
zaklínač se na ně vrh.
A brzy z těch tří těl,
život bez mrknutí odešel.

Ta krásná dívka jménem ….

A copak vím, jak se vůbec jmenuje?“

Uprostřed hlubokého lesa se hřáli u malého ohýnku, na kterém Marigold opékal veverku. Geralt zamyšleně čistil stříbrný meč od krve. Regis ležel a meditoval.
Když snědli nevelkou porci veverky, Marigold se natáhl po loutně.
„Ne,“ udtušil zaklínač. Básník smutně stáhl ruku z nástroje.
Najednou se ochladilo. Zavál vítr a sfoukl oheň. Tváře jim osvětlovaly rozžhavené uhlíky.
„Kde je Regis?“ vyjekl polekaně Marigold, když si všiml, že upír chybí. Geralt se rozhlédl. Skutečně, byl pryč.
Bard se otáčel kolem sebe, paniku v očích. „Ten smrk na mě mrknul!“
Geralt se podíval směrem, kterým Marigold ukazoval.
Regis se tam schovával za smrkem.

Ghúl Samem smýkl.
Dean slyšel tupé zadunění, když bratr narazil hlavou do jednoho z náhrobků.
Vzduchem zasvištělo ostří mačety.
Tělo ghúla ještě kráčelo jako dekapitované kuře.
Dean se už ale skláněl nad Samem. S obavou sledoval, jak se bratrovi protáčí oči. Rána na hlavě pořádně krvácela.
"Tak jo, dostanem tě do nemocnice," řekl Dean, ale Sam zvedl ruku a ukázal do tmy na kraji hřbitova.
"Ten smrk na mě mrk," zamumlal.
Dean se ohlédl. "Tak zaprvý je to borovice, za druhý-"
"Mrk smrk. Na mě. Heh," nedal si to vymluvit Sam.
Další ohlédnutí.
Pohyb.
"Sakra!"
Zpoza stromu vyrazil další ghúl.

První dětskou nemocí, kterou mimino chytí, je rýma. Jenže mimino neumí smrkat. Tak pořídíte, jako zodpovědná prvomatka, odsávačku. Ideálně už když jste těhotná. V době, kdy o tom víte totální kulový a sami nemáte rýmu. Takže vezmete tu první, co vám padne pod ruku. S balónkem.
Pak přijde rýma. Žádný smrky smrk, mrky mrk. Nene. MUČENÍ! Balónková odsávačka je totiž zlo. Dítěti je sotva šest neděl, možná ani to ne, ale už ví. Jakmile ji zmerčí, a to prosím ještě moc dobře nevidí, začne ječet. A bránit se.
Pak ji vyzkoušíte na sobě, jelikož tu rýmu máte taky. Jop... Zlomatka.

Jsem frajer a mám rád bílou barvu a dřevo. A tak, když mě člověk vypustila na stůl, abych si tam mohl šmejdit mezi druhou a třetí večeří, rozhodl jsem se, že stůl chci.
A dal jsem se do práce
My netopýři máme pachové žlázy na hlavě. Takže když kejchne netopýr, neznamená to, že na vás pošle smrkelem koronavirus kapénkami infekční nemoc, ale že si značkuje teritorium.
Místo trapného dělání žlutých loužiček prskáme neviditelné značky.
To mrkáte na drát, co?
Jenže ta moje člověk každý den otře stůl nějakým cizím smrádkem.
Takže musím zase půl večera chodit a značkovat.
Ach jo.