DMD č. 3. pro 3. 4. 2020. Téma: Mrk smrk

„Ta nymfa mě prostě nechala!“ vyprávěl překvapeně faun. „To je třetí jenom tenhle tejden!“
„Nymfy poslední dobou nemají žádnej vkus,“ přisvědčil satyr. „To je samý ‚Znáš se s Apollónem?‘, ‚Zahraješ mi na syrinx?‘, ‚Když jsi říkal, že jsi úplný zvíře, představovala jsem si to jinak…‘“
„Přesně.“
„Počkej,“ zarazil se satyr. „Nezkoušel jsi na ni zase ten starej trik s převtělením se do stromu, že ne?“
„No, je to přece klasika…“ uhnul faun pohledem.
„To je samý ‚mrk mrk‘, nenápadnost jak smrk v zahradě Hesperidek, a čekáš, že na to sbalíš nymfu?“ satyr složil hlavu do dlaní. „Ty seš ale kozel…“

Táborák vesele plápolal. Měkké světlo zlatilo lahváče a jemně vykreslovalo tváře okolosedících. Každý ví, jak oheň působí na člověka, na jeho ochotu mluvit a svěřovat se - ve skupině, i mezi čtyřma očima.
Viola zírala do plamenů a občas mrkla po Filipovi, sedícímu naproti. Ten dělal to samé, v perfektní protifázi.
„...a tak to skončilo,“ vyprávěla Viola. „Je to už dlouho a cítím se nějak sama...“ Znovu vzhlédla a lehounce zamihotala víčky, jako když motýl střásá rosu.
„HEPČÍÍK!“ udělal Filip a mocně zatroubil do kapesníku.
„Blbá alergie,“ zahuhňal. „Promiň, co jsi říkala?“
Viola protočila zrak a posunula se o špalek blíž.

Lidé visící v dopravním prostředku, hlava na hlavě, noha na noze. Hromadná doprava dostává každodenně svému názvu. Normální, běžné, obvyklé.
Jenže pandemie se šíří. Panika se taky šíří. A paranoia. Tři pé, ruku v ruce. Lidé jsou ostražití. Drží si odstup, pokud možno jezdí autem nebo zůstávají doma. V hromadných prostředcích dopravy poloprázdno. Nenormální, divné, nezvyklé.
Smrk, smrk. Hlavy se otáčí jedním směrem.
Mrk, mrk. Nakazí nás?
Jedinec visící v dopravním prostředku se ocitá v ostrůvku prázdnoty. Dopadají na něho pohledy ostré jako šípy. Zlost. Strach.
Odsouzení.
Podivná doba prázdna, osamění.
Zbude tu vůbec někdo, kdo zase naplní tu normálnost?

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či sa do lesa neschováme, predseda sem zase mieri.
- Neboj, Jarík, nejako to zahovoríme. Dobrého zdravia, predseda. Čože nového nám nesiete?
- Ja vám dám, že čo vám nesiem, ja vám donesiem. Kde sa ovce? Kde sa Anča?
- Jáj, predseda, kde by boli? V lese. Na schovávačku sa hrajú.
- Veruže, predseda, a vy sa k nim nepridáte?
- Schovávačku? Ako minule Malým Dodom? Dva týždne ho nikto nevidel. A keby si robotníci nevšimli, že jeden smrek žmurká, tak by ho hádam aj spílili.

Knihovna Neviditelné univerzity byla podivné místo. Pokud vám tohle někdo řekl, situaci velmi zlehčoval.

Mudromil, nový student zaniklých run, procházel nervózně kolem tmavých poliček ze silného smrkového dřeva. Nevěděl, jestli ho víc zneklidňovaly slabé elektrické výboje nebo tlusté řetězy omotané kolem některých knih.

Aniž si to uvědomoval, postupoval čím dál hlouběji do knihovny.

Přece to není tak hrozné, pomyslel si. Vezmu knihu a vrátím se odkud jsem přišel.

Potíže nenastaly, když zjistil, že se ztratil. Pravý problém se ukázal, když na něj dřevo poličky mrklo.

Toho dne se po Mudromilovi slehla zem. Žádného z mágů to ani v nejmenším nepřekvapilo.

Mlok seděl u potoka a studoval mapu. Do Bělověžského pralesa se vypravil na zmapování života prastarých treantů. Zatím ale zahlédl pouze všudypřítomné větvíky a stopy lešijů. Podle zápisků nedaleko potok ústil do mokřadu. Bažina by v noci mohla treanta lákat, pomyslel si Mlok.
Náhle si uvědomil, že hlasy lesa se změnily. Přibyl hlubší a pravidelný tón. Čaroděj vzhlédl od mapy. Nic podezřelého v dohledu, jen stromy a potok. Skrývá se něco pod vodou? Na hladině zahlédl nový odlesk. V odrazu vysokého smrku žhnul pár modrozelených světel. Mlok zamrkal, aby se ujistil že vidí správně. Smrk se pohnul. Treant našel jeho.

„Proč zrovna já mám tu smůlu a jdu stezku odvahy s nejukecanějším stvořením celého tábora,“ bručel jsem si pro sebe. „Jasně, je malej, tyhle prťata dali k nám, mazákům,“ odpověděl jsem si sám. „Ale tenhle nezavře pusu ani tady v nočním černočerným lese.“

„Jú, Pavle,“ ozvalo se nadšeně vedle mě. „Tenhle smrk na mě kouká, paráda. A mrká na nás jedním okem! To je určitě, no ten pastýř stromů z Pána Prstenů.“
„Mates, jsme na Český Kanadě,“ zareagoval jsem. „Tak sem nepleť Fangorn.“ Pak jsem se na ten strom zahleděl. Ty světlý místa na kůře, že by přece jen ent?

Zakopl. Kolena se podlomila, tělo se skácelo k zemi. Bitevní vřava se rozléhala vůkol, pronikala do jeho uší. Ze zad se oddělovala tekutina, vsakovala se do jehličí. Hlava se točila, oči zíraly vzhůru.

Někde vysoko na větvi poskakovala veverka.

Zvuky odcházely. Teplá skvrna pod ním se rozšiřovala. Jehličí přestalo píchat. Říkal sám sobě, že nesmí zavřít oči, nesmí. Nesmíte usnout, nesmíte polevit, i když rána v zádech vám zajistila setkání s věčností.

Ticho. Někde v dáli se ozval pták.

Bolest se rozlévala v těle. Snažil se. Tak moc.

Mrkl.

Smrkový les se mu rozléhal nad hlavou.

Mrk.

Smrk.

Mrk.

Smrt.

V šeru na paloučku někdo tiše popotáhl. Vyrostla tu kupa větví, mezi nimiž prosvítala celkem nenápadná světlezelená látka s výšivkou. Uvnitř to vonělo smrkovou smolou, ovcemi a trochu... Maminkou.
"Co je?"
"Spadlo mi smítko do oka."
"...to určitě."
Noční vítr zadul mezi skalami, vodopády temně zahučely.
"Neměli bysme držet hlídku?"
"Hm."
"Ty brečíš!"
"Ne! Jdu hlídkovat!"
Z přístřešku vyrazil Elrohir omotaný sametovým přehozem. Vzdorovitě upřel pohled do noci.
Ten svíravý pocit, to určitě nebylo stýskání! Kdepak! Spíš lovecká předtucha. Ať ho zpod smrků pozoruje cokoli, nezaskočí ho nepřipraveného.
Netušil, že pozorovatel v temnotách měl v plánu nechat je raději vyspat.

Zamrkala jsem proti světlu a vystoupila na pěšinu. Husté větve smrků se rozestoupily, mezi stromy se vynořilo slunce. Stačilo pár kroků a vůně smůly se smísila s vůní posečené trávy. Zhluboka jsem se nadechla a cítila jsem, jak se mi po tváři rozlévá široký úsměv.
Tohle bylo to místo.
Vykročila jsem napříč loukou. Ta se mírně svažovala a zahýbala mezi stromy.
Kdy jsem tu byla naposledy?
Z pár neklidných týdnů se staly roky. Hledala jsem pokoj na všech koncích světa, v lidských náručích a slovech. A on přitom celou tu dobu čekal tady - na louce za domem dědy a babičky.