Krk, smrk, mrk.

Marigold podivně mlčel, pil pivo a poočku pozoroval sedící dívku.

„Co mlčíš, Marigolde, copak jsi ještě nikdy nebyl odmítnut?“

„To ano, ale já o ní píšu baladu a ona….“

„Cože. Baladu?“

„Jo. O krvavém boji v lesním úvoze. Každý muž teď snívá,“ spustil,

„Jak krásnou tvář pod rouškou ona skrývá,
její spanilý krk,
jak osamělý smrk,
na sebe pozornost lapků strh.
Každému z nich se zachtělo,
zneuctít její krásné tělo.
Však jako lítý vlk,
zaklínač se na ně vrh.
A brzy z těch tří těl,
život bez mrknutí odešel.

Ta krásná dívka jménem ….

A copak vím, jak se vůbec jmenuje?“