DMD č. 3. pro 3. 4. 2020. Téma: Mrk smrk

"Nový kurs, nula osm jedna!"
"Nula! Osm! Jedna!" zopakoval kormidelník.
"Cavorit negativní, klesejte na dva nula!"
"Výška dva nula!" potvrdil operátor letových okruhů.
Velitel člunu, kadet Hartmann, přešel k zaměřovači. Cvičné cíle měl na dostřel.
"Zaměřit cíl! Směr dva šest pět, vzdálenost osm dva nula! Dvakrát dvacet ran!" rozkázal, a hlavně rychlopalných kanonů se začaly stáčet požadovaným směrem.
"Veliteli, přichozí depeše," ozval se náhle radista.
"Mrk, smrk!" stálo na blanketu, bez identifikace odesilatele. Hartmann zamrkal. "Co to je za nesmysl?" zmuchlal papírek. "Palte!"
A přesně v tom okamžiku narazil do příďové paluby čtyřmetrový smrk na padáku, a s britskou vlajkou.

Hagrid dojatě zamrkal. „Hermiono! Tak ty ses přišla kouknout na starýho šafáře…“
Pak ztěžka vzdechnul a utřel si slzy obrovským kapesníkem. Nakonec se do něj troubivě vysmrkal. „Ale vono to asi nebude jen tak, co? Že něco potřebuješ, že jo?
Hmm, do Krásnohůlek? Domluvit s Olympou? Něco tajnýho, aha. Nene, nic mi rači neřikej, šak mě znáš, moh bych někde něco plácnout.
Co je dneska? Pátek? Tak to se hodí. Zejtra hned po krmení nastartuju přenášedlo a letím za tou mojí ženskou. Vemu tě s sebou. Olympa už něco vymyslí, aby do tý knihovny nikdo nevlez, dyž tam budeš pátrat.

Vzal mě s sebou do lesa. Prý bude zábava říkal.
Křupalo to pod námi, když v tom se zadíval vzhůru. "Vidíš to co já, má gerberko?" zeptal se šeptem.
"A co mám vidět, můj bodláku?" (Chtěl, abych mu tak říkala)
Pousmál se, byl to můj učitel botaniky.

"To je přeci Picea abies! Smrk ztepilý, tyčinko moje." hrdě prohlásil.

Výborný, tak já na sebe dbám, aby ho nakonec okouzlil nějaký pitomý smrk!
No jo, je to botanik přeci.

"Ten je nádherný, viď? Jakou má pevnou kůru. Zdravý strom, krásný kousek."

"Přestaň už s tou dendrofílií! Pojď ke mně!" svůdně zamrkám.

"Jdu!"

Tahala ho za ruku, hloubš do lesa.
Bylo nádherné, jarní ráno.

Oskarovi se to tuze nelíbilo. Cítil něco... zvláštního.
„Světlanko, jak dlouho jěšte?...“
Světlana se otočila, usmála a dál ho tahala do lesa.

--------------------------------------------------------

Uplynulo nekolik hodin. Prudce zastavil.
„Mě se to přestává líbit, Světlanko! Tohle místo sice vypadá něžne a krásně, já z nej ale mám opravdu špatný pocit. Třeba támhle na mě mrk smrk!“
Světlana se usmála. „Věříš mi, drahý Oskárku?“
Zamyslel se. Byl zamilovaný.
„... veřím ti.“ šepl lehounce.

Kráčeli spolu dál. Les se za nimi postupně zavíral, víc a víc.
Veřit démonům prastarých lesů je totiž velká chyba.

Posadil se na posteli.
Rána z děla, provázená zvukem rohu vojevůdce troubícího do bitvy.
Sen se vysmekl jeho paměti, jako potoční rybka necvičené ruce městského kluka na prázdninách.
Našel ji v koupelně s červenýma očima a nosem zabořeným do kapesníku.
"Pláčeš?" Vzpomněl si na předminulou noc.
"Dee...he...HEPČÁÁ!" Vypadala tak jinak.
S rozcuchanými vlasy, flanelkou zapnutou nakřivo, pěkně naplněnou její malou zakulacenou postavičkou a nosem jako báň, se podobala klaunovi.
"Probiď. Vzbudila seb Tě?"
"Jsi nemocná?" Pohladil ji starostlivě po vlasech a zastrčil jeden neposedný pramen za ucho.
"De." Mrkla oteklým okem.
"To kočka. Zas bi vlezla pod peřidu."

Pan Smrk zamrkal. Promnul si čelo. Zasmrkal, kýchl.

Zůstal stát v podchodu vpravdě jak opuštěný strom na pasece, v bouří zvětralém lese.

Hleděl na Staroměstské náměstí a oko mu slzelo.

Znovu mrkl.

Smrkl. Do kapesníku.

A co uviděl, když si dal sklenku vína, v hospodě na rohu?

Pána, líbajícího slečnu s nánosem krup na klobouku.

Inkoust, stékající z očí jako slzy z poetických slov.

Šedý ocásek, koukající ven z kapsičky na vestě onoho pána. Tikal do rytmu orloje.

Slečna vytvořila rukou mlhu. Duhu.

****

Pan Smrk se vlastně nejmenoval Smrk. Říkali mu tak proto, že trpěl chronickou rýmou.

****

Jmenoval se Archanděl.

Už jsem dříve vypisovala, že namísto sešívání halenek a sukének z praporu (kdo pamatuje tu hektickou dobu skvadry Františka Janečka a počátků hitmackera Michala Davida, ví), dítě divoké a rebelka, jsem ve svých xiii letech sbalila poprvé torničku a vyrazila vstříc dobrodružství.

Tou Mekkou, Valhalou mých budoucích zážitků a vzpomínek, místem, kde proběhlo moje uvedení i následný křest do báječného světa trempů, byly mé milované Beskydy.

A v nich ten nejobyčejnější zalesněný kopec s malou lesáckou chatou.
Dodnes naši známí, když je vezu cestou přes Ostravici, poslouchají má zasněné vyprávění a já pokaždé, nenápadně, mrknu na ten "svůj kopeček" - Smrk.

Ležela na posteli a hleděla do stropu.
“Mě celkem baví s tebou pracovat, ale to ti povídám, s tím psaním budeme muset něco udělat,” řekla Múza. “Nápad není všechno, víš?”
Mladý spisovatel seděl u stolu a ťukal do klávesnice.
“Mohl bys zkusit třeba nějaký kurz. Trénovat psaní doma je důležité, ovšem není od věci si k tomu něco nastudovat.”
Vstala, přešla k mladíkovi a zvědavě mu nahlédla do monitoru.
“Mrk, smrk, ptačí brk. Já hrk. A pak frnk, o klobouk brnk,” četla. “No vidíš! Jako Dada dobrý!" řekla povzbudivě s trochu křečovitým úsměvem. “Jen škoda, že to mělo být haiku.”

„Norbertku, nesahej na tu šišku, válí se na zemi a je špinavá!“ zavolala na blonďatého klučinu afektovaně silně nalíčená dáma neurčitého věku.
Norbertek vztekle kopl do kamene, který do té doby mírumilovně ležel na cestičce.
„Norbertku,“ ječela afektovaná dáma, „nekopej do těch kamenů, okopeš si střevíce! Chovej se slušně! Zapni si ten kabát, ať nenastydneš! To byl tedy nápad jít do lesa! A vysmrkej se!“
Norbertek pořádně nahlas popotáhl, aby tu nevychovanost dáma slyšela.
Smrk, před nímž stál, na něj zamrkal.
Norbertek zaječel a dal se na útěk z lesa ven.
A hajný za smrkem se tiše smál do dlaní.

„Kdo to tu zas tak z paty smrkal?“ nakoukl do dveří dětského pokoje táta.
Denisa stáhla mokrý kapesník pod polštář a mrkla na bráchu.
„To já,“ houkl neochotně.
„Holka se z toho dostává a kluk to chytí,“ zavrčel otec, „já se z vás picnu!“
Vešel, rozhlédl se.
„Deny, nevypadáš furt dobře. Ještě se změř. Nemocnou tě nikam nepustím, nezlob se.“
„Už jsem se měřila!“ lhala, „třicet šest sedm.“
„Nechci, abys tam padla, a na řeči, žes někoho nakazila, taky nejsem zvědavý!“
„Já se do Výmaru hrozně těším, tati! Je to cizina!“
„Ne tak docela, milá zlatá. Je to Východní Německo.“