Zkušenost exilu

Ten rok byl teplý a deštivý. Nikdo nechodil ven. Nikdo si ničeho nevšiml.
Na několik měsíců se přestěhovala k tetě. Ta projevila mimořádnou dávku pochopení. Vyslechla ji, na nic se neptala a slíbila se o dítě postarat. Ze začátku spolu chodily na procházky, později se za dne bála vyjít z chalupy — těhotenství bylo příliš zřetelné.
A tak se každý večer toulala podél Laby a vracela se dlouho po setmění, s rukama pokrytýma množstvím červených skvrnek.

Devětadvacátého července povila zdravého chlapce. Dostal jméno Pavel, po strýci otčestvem Timofjejevič. Dva dny po porodu se vrátila domů, aby provždy zmizela ze synova života.

Sedí na holé zemi, šaty od bláta, nohy ponořené do řeky. Náhle se posune trochu blíž k vodě a vzepře se na rukou. Dlouze se zadívá na své břicho a vrátí se do původní polohy. Rychle vstane, začne přecházet sem a tam. Zarazí se, zkousne ret. Potom potřese hlavou. Sevře křížek pověšený na krku, a hned ho pustí. Bezmyšlenkovitě uhladí účes.
Pak se jí prudce sevře žaludek. Klesne na zem, pozvrací se a konečně začne plakat.

A najednou jí to dojde. Otec je až do září pryč a... Teta! Je vdaná, navíc sama čeká. Určitě se o dítě postará. Musí!

Sobota sedmého května, něco po půl jedenácté večer. Nevíra, pláč, vztek. Únava. Ta hlavně.
Celý den byla na nohou, nestihla se ani napít.
„Můžete se vyjádřit?“
Klesne na sedačku.
Srdce jí prudce buší, hlava se motá. Z nepřeberného chaosu myšlenek vystupuje jedna, více než nevhodná: Kolíčky tentokrát nejspíš potřebovat nebudu - košile vyvázla bez poskvrnky. Na rozdíl od hlavy.
A za ní další a další. Musí zavolat dětem, zařídit pohřeb, zajistit nový byt. Sehnat vhodný smuteční oděv. Poskytnout nějaké rozhovory. Truchlit okázale, nikoli opravdově. Zhroutit se až doma. Až potom. Po pohřbu, po volbách... před soudem.

Atentát na prezidenta se zdařil.

V některých zemích platí jednoduchá pravidla. Když se chcete dožít vlastní poklidné smrti, je lepší se jim naučit:
O některých tématech můžete mluvit s kým chcete a kde chcete. Pokud nejste v hospodě.
O některých tématech můžete mluvit s kým chcete. Když si přitom dáte pozor na jazyk.
O některých tématech můžete mluvit s přáteli. Když máte jistotu, že ví, co je to mlčet.
Některými tématy se můžete zabývat v myšlenkách. Pokud nemáte ve zvyku přemýšlet nahlas
Některými tématy je lepší nezabývat se vůbec. Pro jistotu.
V některých zemích můžete mluvit o čem chcete a s kým chcete. Bez podmínek.

Roku 1923 byl vypovězen z Ruska.
V roce dvacet šest se stal zakladatelem a čestným předsedou československé pobočky Mezinárodního hnutí křesťanského komunismu.
Ve třicátém pátem roce bylo na Zbraslavi otevřeno Ruské kulturní a historické muzeum při Ruské svobodné univerzitě, jehož ředitelem se stal. Sbírky tohoto muzea, zaměřenéo na ruskou porevoluční emigraci, obsahovaly sochy, obrazy a hlavně dary jednotlivých emigrantů z celého světa.
Během války, v roce 1944 bylo muzeum gestapem zavřeno a on nechal sbírky převézt do Prahy.
Po Vítězném únoru se vrátil do Ruska a zpravil soudruhy o rozsáhlosti muzea. Následujícího roku byly všechny sbírky převezeny do Sovětského svazu.

Chyběl mu starý samovar i dlouhé večery s čajem a Puškinem. Chyběli mu lidé. Nejvíce se mu ale stýskalo po ruštině. Když doma vyšel na ulici, slyšel řeč; kde zdražili chleba, kdo se s kým popral a koho si potom vzal. Když procházel městem tady, slyšel melodii - krásnou ale pro něho němou. Nerozuměl tomu jazyku a proč by měl? V bytě měl stále zabalený kufr a každý den očekával v novinách titulek hlásící, že bolševická vláda doma padla. Místo něj se dočkal jiné zprávy - v roce 1934 Československo oficiálně uznalo Sovětský svaz. Ruská pomocná akce definitivně skončila o rok později.

Československo podporovalo v rámci RPA především vzdělance a studenty. I proto záhy vznikla dvě ruská gymnázia, konkrétně Ruské gymnázium v Moravské Třebové a Ruské reformní reálné gymnázium v Praze - Strašnicích. Později vznikaly další školy, například Ruské reálné gymnázium v Praze na Pankráci.
Na těchto gymnáziích studovali žáci, kteří byli nuceni přerušit studia kvůli revoluci. Také zde ale studovalo množství studentů, kteří z Ruska emigrovali ve vyšším věku. Takže nebyl žádný div potkat v septimě sedmadvacetiletého studenta.
Ani laskavý čtenář ať se tomuto jevu nediví, neboť právě studenti se těšili velké podpoře a jen hlupák by si nechal tyto benefity uniknou.

O Češích jsme věděli jen málo, jen že jsou to Slovani, sportovní národ, že vaří znamenité pivo a mají zbrusu nový samostatný stát.
Což, jak sami jistě uznáte, byla bída. Ale kde jsme, prosím pěkně, měli k nějakým znalostem přijít? V ruských školách se o Československu neučilo (jak taky, když ten stát existoval druhým rokem) a knih na tohle téma také nevycházelo nijak závratné množství (přesněji řečeno, vycházely životopisy Karla Čtvrtého a Jana Husa).
Vlastně je s podivem, že při všech nákladech na Ruskou pomocnou akci nevydalo Československo nějakou příručku. Praha není ve Vídni a byliny patří do čaje například.

Stránky během let zažloutly. Některé jsou popsané latinkou, jiné azbukou. Těch druhých je víc. Na dalších listech byly kdysi samolepky, něžné obrázky růží, srdcí a ptáčků. Lepidlo na jejich rubové straně už dávno vyschlo, vazba deníku se rozpadá, stránky voní čajem a plísní.
Někdy v minulém století patřil ten sešit jisté slečně Melitiji. Na jedné z jeho stránek je vybledlá kresba a tužkou psané zamilované řádky. Legionář, který je psal, podlehl svému zranění krátce poté, co dorazil do Československa. Melitija Čirkina se vdala, měla děti a žila šťastně až do druhé světové války.

Slečně... v upomínku... President Grant... Jaroslav Stýblo...

Kdy? První polovina dvacátých let minulého století.
Kde? Ruský Oxford, nebo také Ruské Athény.
Co? Archeologický ústav N. P. Kondakova, Ekonomický kabinet prof. Prokopoviče, Institut pro studium Ruska, Ruský zahraniční historický archiv, Ukrajinský archiv, Ukrajinský sociologický institut.
Co?! Ruská akademická skupina, Ruská historická společnost, Ukrajinská historicko-filozofická společnost.
Kdo? Timofej Avramovič Semernikov, Jakov Ivanovič Podgornyj, Nikolaj Juljevič Vagner, Michail Michajlovič Novikov, Mykyta Šapoval, Pjotr Semjonovič Camutali, Alexandr Petrovič Kalitinskij, Vsevold Alexandrovič Čechovič, Sergej Michajlovič Djaďkov, Alexandr Iljič Glazunov, Nikolaj Dmitrijevič Pume, Konstantin Ivanovič Mostovoj a pár stovek dalších.
Kdo?! Vzdělanci: technici, inženýři, lékaři, biologové, vynálezci, konstruktéři, zbrojaři, malíři, sochaři, spisovatelé, filosofové.