Zkušenost exilu

USKÁRWS OMOCNÁPAV KCEAJT YLABFN CHVÁLENASMQ VPO OCERKE EVATENÁCTDIJ ETSHT VACETDXI EDNAJVR. ENJZY VTA OMTOTIG OCERLU YLYBIP ÁKLADYNFN ESETDOP ADY ŮLPGO ILIONUMAS ORUNKNE ESKOSLOVENSKÝCHČST. ŮVODNĚPUS ESKL ČEKÁVALOOKV, EŽGD KCEAJA OTRVÁPTZ ĚTPWE ŽAUM SMOJI ETLPX, AKONECNBE ESJK LEAER ROTÁHLAPKJ ANMQ ATNÁCTPJY.
AFP ROČPEV LASTNĚVWK KAJ AKTOTDP OZSÁHLÉROT OMOCIPUJ OCHÁZELODLO? ANOVALAPSC OTIŽTOL OMNĚNKADUZ, EŽFX OLŠEVICKÝBUN EŽIMRBR VKA USKURLI RZYBFN ADNEPMQ AJS ESKOSLOVENSKOČRT UDEBEL ÍTMTH OBRÉDIP ÁKLADYZUH ROPJD OLITICKOUPWQ IVO OSPODÁŘSKOUHNT POLUPRÁCISBX SSP OVÝMNJK USKEMRBX. ENTOTKA DHADOKP YLBHQ ŠAKVSE YLNÝMTR; VSO OCERHF EVATENÁCTDUL ETSIH ŘICETTUX ESTŠTH ESKOSLOVENSKOČPA OVĚTSKÝSAJ VAZSTB ZNALOUZN AQS USKÁRKM OMOCNÁPLE KCEAOH YLABEG KONČENAUVD.
ELKOVÉCJH ÁKLADYNHR YLYBHN STRONOMICKÉAKL: ŘESÁHLYPHE EDNUJMZ ILIARDUMJH ORUNKAB!

Velká obdélníková místnost, na jedné z delších stěn dveře, na protější kousek pod stropem řada malých zamřížovaných oken. Kdysi bílé zdi časem zešedly, jen místy jsou zahnědlé nebo černé. Není tu žádné vybavení, jen dvacet nepohodlných lůžek. Na nich spí dvacet mužů, noclehárna je plně obsazená.
Blonďák s ošklivou jizvou na obličeji se ve spánku neklidně převaluje a občas nesrozumitelně mumlá. Ob tři místa bohatýrsky chrápe jakýsi zrzek. Většina ostatních se k němu více či méně hlasitě připojí.
Pavel Timofjejevič spí jen lehce, spolunocležníci ho budí. Když přece jen zabere, sní o svatonikolajevském chrámu a o ikoně ze smrkového dřeva.

Poprvé pořádně sletěl, když ho poslali do války. Podruhé, když byl zraněn. Další pád přišel, když nemohl studovat a musel zpátky na frontu. Počtvrté ho k zemi poslala neschopnost vypořádat se s válečnými zážitky.
Potom si uvědomil pár hodně důležitých věcí (třeba, že Velká říjnová byla spíš Špatný vtip) a tenhle pád ho bolel hodně. Ne tolik jako ten poslední. Ten přišel až v Polsku.
Když si konečně uvědomil, že Rusko je tady každému ukradené. Když mu došlo, že předtím nikoho nezajímala občanská válka a teď nikoho nezajímá hladomor.
A najednou zjistil, že v Československu se, možná, někdo trochu zajímá.

Cesta do Polska jsou otřískané vagóny, tichá a pustá krajina a velký strach. Cesta do Polska vede na frontu, skoro jistě ke smrti a ze všech stran na tebe křičí, že padnout za cara je čest a že máš být statečný.
Od cesty do Polska uplynulo sedm let.
Cesta do Polska jsou o trochu pohodlnější a čistší vagóny, v krajině tu a tam vesnice nebo samota a velké odhodlání. Cesta do Polska vede na svobodu, skoro jistě k životu a ze všech stran na tebe křičí, že nejlépe je v Rusku a že se máš vrátit.

"Pane, máte propadlý lístek..."

Přijel sem v lednu devatenáctého roku. A kdyby měl být upřímný, řekl by, že je tu univerzita, knihovna a hospody.
Jeden z hostinců si obzvlášť zamiloval. Stál na půli cesty mezi knihovnou a jeho bytem a dobře tu vařili. Takže tu sedával, jedl soljanku, popíjel něco, co možná nebyl alkohol, a učil se.
Vydrželo mu to asi dva roky. Potom usoudil, že už má dost soudruhů i nejlevnější polévky široko daleko, a místo učení začal hledat kudy odsud.
Skončilo to emigrací do Polska. Kromě dvou let na univerzitě si z Rostova na Donu odnesl doživotní nenávist k polévkám a kopru.

Když přežijte Velkou válku (a je úplně jedno, jak se vám to povedlo), skončíte u chlastu. Mladej Gorgulov, například. Co se po Revoluci vrátil, je buď tady nebo v nemocnici. Teda, ve špitále dělá a tady pije. Nutno říct, že odsud nikdy neodejde střízlivej a do práce nikdy nepřijde nalitej.
Jenomže mu trochu to... hrabe, no. Minulej tejden se mi tu zhádal s flaškou vodky. Zkuste hádat proč. Vona mu prej řikala, že by měl přestat pít a začít studovat. Dyť to povidám, cvok. A včera mi voznámil, že v sobotu odjíždí na univerzitu. No jak já k tomu přídu?

Nedosti, že mnozí lži šíří o údajné dezerci našich hrdinných vojáků, o pomluvě, jež týkati se má našeho spojence, císaře německého, Viléma II., nemluvě! Nyní objevily se zprávy nepravdivé, že císařská vojska měla hanebnou porážku utrpěti a jisté město dokonce ztratiti.
Nechť nikdo nevěří ni jediné z těchto nechutností! Jediným jejich cílem jest rozvrátiti jednotnost naši a způsobiti rozkol mezi našimi spojenci. Proto jest nejlépe šiřitele těchto odpudivých "zpráv" ohlašovati a čísti jen takové noviny, jež pravdivé informace přímo z Vídně dostávají, své zpravodaje v místech bojů mají a s lživými zprávami cele bojují. Proto jest nejlépe čísti tento zpravodaj.

Halič. Fronta. A důstojník, dvacet let starý, kudrnaté vlasy, černé oči - pohádkový mysliveček. V beznaději Velké války působí jako zjevení. Pevný ve víře i v boji, laskavý, rozumí žertu. Bojuje za cara a za svého Boha a totéž žádá po vojácích. Zásadový, když jde o putilovské kanóny, ale ochotný přimhouřit oko, když peníze určené na jídlo padnou na munici a nejlevnější večeře je ta kradená.
Po roce a půl je zraněn do hlavy a evakuován. Stihne odmaturovat, začne studovat na lékařské fakultě. Za tři měsíce ho pošlou zpět jako zdravotníka s omezenými povinnostmi.

Záblesku šílenství v očích si nikdo nevšimne.

Drobná štíhlá, skoro chlapecká postava, malé oči a vlnité vlasy. Nedospělá, sama skoro dítě, ve čtrnácti porodila.
V devatenácti se z otcovy vůle vdala. Manžel o sedm let starší, ale hodný, zbožný - a hlavně majetný.
Když začala válka, bylo jí třiatřicet. Měli statek, čtyři děti, v manželství klid, snad i lásku. Nejdřív narukoval manžel, potom nejstarší syn. Muž se vrátil zmrzačený, syn tam někde zůstal. Když byl car uvězněn, modlila se. Když se k moci dostali bolševici, poslala děti pryč.
Potom jim zabavili statek. Zaťala zuby a šla do továrny. Nakonec oba skončili na Sibiři.
V dobrém i ve zlém...

V chrámu svatého Nikolaje panuje zlatavé přítmí. Dřevěný ikonostas se v mihotavém světle svíček zdá být neskutečně vzdálený. Světec, jemuž je chrám zasvěcen, jako by se z ikony díval přímo na Pavla Timofjejeviče. Chlapec dnes přišel do chrámu v doprovodu ženy, již považuje za svou matku. A zatímco ona se modlí, on si prohlíží ikony. A když se zadívá na tu velkou ze smrkového dřeva, zdá se mu, že světec pohl rukou, že mu požehnal, a pak na něj docela nesvatě mrkl. A Pavel Timofjejevič ví, že je předurčen změnit běh dějin. Ví, že jeho jméno jednou vstoupí do historie.