Zkušenost exilu

Když člověk spí, může se mu zdát ledacos.
Třeba o cihlově oranžovém architektonickém skvostu od Josefa Gočára. (Tak by to popsala autorčina sestřenka, vzděláním architektka. Autorka tvrdí, že se jí zdála, cituji, hnusná voranžová hranatá vobluda.) Tak nebo tak, ta záležitost stojí v Praze na Vinohradech dodnes.
Sídlívala tu Československá akademie zemědělská, u kteréžto instituce by jeden čekal nějaké ty zemědělské záležitosti. Šlechtění brambor, aby nevoněly mandelince, šlechtění obilí, aby mělo větší klasy, šlechtění cibule, aby měla méně propanthialu S-oxidu…
Chyba lávky. Zabývali se tu takřka výhradně sociologickými průzkumy venkovského obyvatelstva. Můj hlavní postava s nimi spolupracoval.
Čert věř názvům!

Mami, vystřelím ti růži, chceš? ptá se Nikita. Je mu už dvanáct. Vloni by pušku ještě neudržel, ale letos střílí jako pravý mušketýr. Mami! Mami! volá nadšeně malý Gleb. Před chvilkou s tátou někam zmizeli, a teď se vrací. Něco nesou: veliké srdce, do tmavohněda vypečené, do růžovobíla ozdobené. Jenže Glebovi je sotva sedm, dává mámě dárek, a v očích mu hoří tajná touha po sladkém mlsu. Počkej, kloučku, počkej. Máma srdce rozdělí na čtyři díly, bude dost pro všechny. Perník však zatvrzele vzdoruje. Sestrojíme si lamač! směje se táta. Dva louskáčky na ořechy, jedna ruční pilka, pohon na kličku…

Zdá se mi den.
Ráno je učitel. Eh, račte prominout: ráno je univerzitní pedagog.
Odpoledne je historik. Tedy, ne zcela přesně: odpoledne je pouhopouhým členem Ruské historické společnosti. Řadovým, dozdávám.
V podvečer je muzikolog. Ačkoli lépe by bylo říci: v podvečer je jedním ze členů Ruské hudební společnosti. Hudební sluch, kdo by to byl do něj řekl…
Večer je žurnalista. Což je vlastně dost přesné, opublikoval snad každý ekonomický časopis ve střední a západní Evropě – a pár pražských ruských neekonomických taky.

Zdá se mi noc.
V noci není učitel, historik, muzikolog, žurnalista. V noci je jen muž.
To možná stačí.

Na omítce – zabarvené sluncem do plavožlutava jako hodně tučná šlehačka – se břichatí pan Albík z Uničova, osobní lékař a arcibiskup krále Václava IV. Že arcibiskup není osobní? Jak by nebyl, když arcibiskupa z něj udělali dřív, než přijal kněžské svěcení!

Ve stínu reliéfu stojí pán s paní a dvěma syny. Hleď ženo, toť Slovanský ústav a toť jeho budova! Sám pan president a dobrodinec nás, vyhnanců, se o ústav zasloužil. A já dnes byl jmenován jeho členem. Dobře, ženo, je v Praze!

A jak by také nebylo, zdá se mi, když do černého úterý zbývá ještě dvě stě šestnáct dní.

Temně rudý šerosvit se zvolna rozpíná a smršťuje. Je noc a šerosvit spí. I já spím. Jak hezké by bylo říct, že spí celý svět a vše je tiché a něžné.

Jak by to bylo hezké a jaká by to byla lež.

Neboť ten obraz, který vykouzlilo mé nevědomí, to jsou plíce. Zatím je jejich pohyb klidný a svistot nočního vzduchu v nich nerušený; ale kdesi už se začíná cosi měnit.

Není to rychlé. Není to hlasité. Není to nápadné. Jen krvinkám přibyl nevítaný soused. A začíná pozvolna stavět svá příšerná obydlí.

Adresa: Tuberkulin 1., plíce levá, Nikolaj Sergejevič Žekulin.

Ksenija Nikolajevna je jméno, které psáno německým renesančním písmem s výraznou lomenou kresbou vypadá jak napatnáctkrát zpřerážený narvalí zub.
Jakým podivným obrazem se mi hned v první větě odezdálo dnešní téma... Alespoň teď můžu klidně snít příběh ženy, která to jméno nosívala.
Narodila se v Saratově, ještě v devatenáctém století.
Byla dvakrát vdaná – poprvé za syna ženy, o níž jsem psala vloni, a o němž píši letos. Podruhé za inženýra, o němž možná ještě někdy psát budu.
Ale zatím spím a dávám si zdát cestu z carského impéria, přes Československo, přes Protentokrát a znovu přes Československo až na torontský hřbitov.

Cestou od doktora počíná odvykat.
Cestou od doktora ještě pořád vidí Šedavým kouřem zabarvený vzduch… červenou sukýnku děvčátka před cukrárnou… rozkacené nádraží… bělokoré břízy, co na vrcholcích hor nerůstají… zelené trsy trav ve spárách dlažebních kostek… domy, vysoké nízké, staré a nové – dobrý Bože, tolik domů, tolik lidí v nich – a on ty lidi nevidí a už neuvidí, jak by je viděl, tam, tam nahoře- Nemůže dýchat. Tentokrát tím však není vinen Kochův bacil. Tentokrát ne.

Cestou od doktora počíná přivykat.
Cestou od doktora ještě pořád slyší Nález na plicích… razantní zhoršení… nástup do sanatoria …neodkladný …šance …naděje …prognóza …smrt!

Nasedá do vlaku a průvodčí volá, volá, volá Nastupovat!

Nasedá do vlaku a žena volá, volá, volá Sbohem!
Nasedá do vlaku a syn volá, volá, volá Táto!
Nasedá do vlaku a synek volá, volá, volá Tatínku!

Nasedá do vlaku a duše volá, volá, volá Domů!
Nasedá do vlaku a srdce volá, volá, volá Život!
Nasedá do vlaku a rozum volá, volá, volá Smrt!

Nasedá do vlaku a celý svět volá, volá, volá Naděje!

A je rok tisíc devět set třicet tři.
A ten pták, co značí pokání, se stydí kdesi daleko a o jeho místo se rvou sova a jestřáb.

Spím a sním.
Zdá se mi sen o sálajících kolejích a o černé mašince syčící parní operetu a o sytě zelených vagoncích a o pohodlném kupé a o muži, který v něm spí.
Spí a sní.
Spím a sním jeho spánek a sen.
A ten sen, co si ve snu dávám zdát …je něžně bělavě růžový, jako kvítek magnolie v brzkém předjaří …je sladce namodralý, jako led na čisté řece v mrazivém lednovém dni …je světle, světlounce žlutavý jako křídla žluťáska …je voňavý jako mámina náruč a zvučný jako její smích.
Spíme a sníme.
Jsou to dětské sny.
Ty létací.

Sssssss ob-ob-lu-lud-lud-ný-ný-ným-m lo-lo-lo-moz-moz-moz-em-em-em se-se-se vla-vla-vla-vlak-k-k na-na-na-natřá-sá-sá-sá na-na-na ko-ko-ko-lej-lej-lej-ích-ích-ích.
Na-na-na-kle-kle-kle-p-p-pán-pán-n je-je-st-st pá-á-á-n ja-a-a-k Wi-i-i-i-e-e-e-ne-ne-ner Schni-it-ze-el.
Pa-a-a-ak vla-vla-vla-vlak-k brr-brr-brrz-dí-íííííí v-v-v nádr-až-íííííí.
Uuuf!

Je to sen. Jenom sen. Sen o synovi. Zdá se mi sen. Dubnový sen. A ten sen. Právě teď. Dospívá. Z kakofonie vlaku. Do ticha alpských vrcholků. Do sanatoria. A na hřbitov.
Už bude konec.

Vlastně ne. Promiňte.

Je to sen. Jenom sen. Sen o synovi. Zdá se mi sen. Dubnový sen. A ten sen. Právě teď. Dětiní. Ze hřbitova. Do sanatoria. Do ticha alpských vrcholků. A v kakofonii vlaku.
Konec už byl. Nechám si zdát, co bylo před ním.