Zkušenost exilu

„Nevíte, jaké to je.“
„Zase se vrací.“
„Snad, ale tenkrát… to byl mor. Tolik lidí, tolik přátel, tolik dětí…“
„Sandži Basanovič Balykov. Michail Fjodorovič Frolov. Marija Alexandrovna Litvjak.“
„Budete pokračovat ještě dlouho?“
„Mohla bych. Mám dlouhý seznam.“
„Taky Irinka. Koré snědla proklaté granátové jablko a zůstala uvězněna v podsvětí. Moje dceruška vykašlávala ta jeho jedovatá rudá zrníčka, dokud… Souchotiny, to byl mor naší doby. A všechna švýcarská sanatoria a celý Výbor pro boj s tuberkulózou při Spolku ruských lékařů v ČSR nezmohly nic, vůbec nic. Sem tam se někdo uzdravil – a do deseti let znovu onemocněl. Žádná ‚bílá nemoc‘. Tuberkulóza.“

Nikolajovi je devatenáct.
Má ruské jméno, ruského tátu a ruskou mámu. Narodil se v Brně, ale celý život prožil ve Francii. Mluví rusky i francouzsky a někdy neví, kdo vlastně je. A tak si opakuje to, co ví.
Je skaut. Je syn hrdiny z první světové i občanské války. Je syn válečné zdravotní sestry. Je člověk. A to všechno ho zavazuje.
Mohl couvnout. Měl tisíc možností vrátit se ve zdraví. Promeškal je všechny. Poslední vlak domů právě odjel. Výpravčí v kožených kabátech ho posadili do toho druhého.
Dobytčák přeplněný k prasknutí, horko a krev.
Nikolajovi bylo devatenáct.
Nikolaj je mrtvý.

„Decrolyho metody mě uchvátily. Ten gentleman byl oázou živé vody v poušti prehistorických papedagogických pseudometod.“
„Nepřehánějte to s těmi předponami tolik. Nikdo vám nebude rozumět.“
„Ve dvacátých letech se situace ve školství zdála být neúnosná. Mohli jsme jen čekat, kdy přepjatá gumička praskne a vyprahlá Sahara se poprvé zazelená.“
„Vyčerpala jste mi celý dnešní příděl metafor. Navíc by to šlo říct mnohem jednodušeji.“
„Například?“
„Po první světové válce rostlo napětí mezi vědeckým a technickým pokrokem na jedné straně a školstvím zakonzervovaným v předminulém století na straně druhé. Významný byl především rozvoj psychologie. Řešením se stal vznik alternativních proudů ve vzdělávání.“

„Šestatřicet minut do půlnoci. Začínáte nestíhat.“
„Přestaňte si laskavě hrát na přesný čas a radši mi pomozte něco pořádného vymyslet.“
„Lituji. Všichni jsme jeli lodí. A navíc z domova pryč.“
„Co Nina?“
„Nechápu, jak by vám moje druhorozená dcera mohla pomoci s tématem.“
„Zůstala v Rusku, totiž ve Svazu. To by snad šlo nějak narafičit.“
„Poprvé se provdala za knížete Obolenského,“ zabere se Adelaida do vzpomínek.
„A podruhé za muže z lidu, pana Kornějčuka,“ doplním já. „Nevíte o něm něco? Nebyl náhodou u dráhy?“
„Bohužel, nemohu sloužit. Vím o něm zrovna tolik, co vy. Chyba v transferu informací, či co.“

„Mohla bych vám zase vynadat. Jistěže výhradně kvůli tématu.“ V očích má jiskřičky a v hlase smích. Zdá se, že jsem ji konečně získala na svou stranu. Jen aby nám vydrželo.
„Proč tentokrát?“ hraju s ní.
„Důvod se vždycky najde.“
„Když mluvíte o svých studentkách a studentech, jste laskavost sama. Na mě pořád jen útočíte.“
„Vy nejste moje studentka. Samozřejmě, že se k vám chovám… odlišně.“
„A to pochopitelně znamená s patřičnou zdvořilostí a uměřeností, že?“
„Kdo si vymyslel postavu na pěst? Kdo mi říkal baba princmetálová? Kdo si teď nemá nárok stěžovat?“
„Ale drabblí se mi s vámi skvěle.“

„Ale to víte, že někteří se na gymnázium zapsali jen proto, aby se dostali do Československa. A pak pokračovali, aby mohli pobírat státní pomoc. Někteří si kvůli tomu dokonce ubírali roky. Tak staré maturitní ročníky svět neviděl.“
„Vy jste ovšem měla možnosti jim to… zatrhnout. Nepřijmout je na školu. Nevzít je s sebou do Československa.“
„V deformovaných krystalických mřížkách pyritu – tvrdí vědci vaší doby – se mohou nalézat nanočástice zlata. Možná se tam dostaly při krystalizaci, možná je tam ukryl Stvořitel. Já osobně jsem dělala všechno pro to, abych své studenty nekřivila. Vědcům navzdory z nich tím spíš rostli zlatí lidé.“

Někdy dojde vyřídilka i té nejvzpurnější a nejuhádanější postavě pod sluncem. Někdy jsem ráda, že jako její autorka znám její myšlenky. Někdy ne.
Když opouštěla Kyjev, nechávala za sebou celý život. Obě školy, jež řídila, a s nimi desítky žaček, které léta znala a milovala jako vlastní děti. (Jako by milovala Adelaidu. Jako milovala Marinu. Zoju. Kiru. Sergeje. A Gleba. Než zemřeli. Než ho zabili.)
Konstantinopol je jen zablácené město na konci civilizace. Děti ostatních emigrantů malé, usmrkané a nevzdělávané. A to nemá být. Tak společně s Petrem Petrovičem a Petrem Dmitrijevičem založila Ruské gymnázium Všeruského svazu měst v Konstantinopoli.

„Ve vašem případě je počátkem všeho empirická autorka.“
„A ta se vyloupla ze vzduchoprázdna?“
„Ne. Ta se vyloupla z malé holky, co ráda vymýšlela fantasmagorie; z vyhraného okresního kola olympiády v českém jazyce (protože se sama se sebou vsadila, že když to klapne, zkusí se do toho drabblení taky zapojit) a z výstavy Zkušenost exilu, na které definitivně propadla fenoménu ruské meziválečné emigrace v Československu.“
„A dál?“
„Dál jsem přišla já. Modelová autorka. V rámci téhle série taky personální čili homodiegetická vypravěčka a interní fokalizátorka.“
„Ale pořád jste nám neřekla kde.“
„V Praze roku 2024... Nebo v Kursku roku 1866.“

„Nemůžete psát o tom, co jsem dělala za války.“
„Protože nejsou žádné doklady?“
„Ano.“
„Kolaborantka jste nebyla určitě; to bychom věděli. Přinejmenším z poválečných soudů. Takže šedá zóna, nebo odboj.“
„O případné odbojové činnosti byste nejspíš nějaké zprávy našla.“
„Pokud jste byla dostatečně šikovná…“
„Já. Předpokládám, že kvůli tématu mi teď do života nasadíte Jamese Bonda a domácí výrobu výbušnin. Protřepat, nemíchat, vyhodit se do povětří.“
„…Teď jsem chtěla použít tu historku o předobrazu pana Q. To byl totiž, alespoň Eduard Stehlík to říká, ten… Důstojník… Britský… Sestrojil většinu vybavení pro Anthropoid… Jak on se to…“
„A máte po historce.“

Ivanka pri Dunaji je obec na západě Slovenska. V roce 1919 se nedaleko odtud zřítilo letadlo a v něm jistý M. R. Štefánik.
Od roku 1950 se zde nacházel Výzkumný ústav chovu a šlechtění drůbeže.
Pod vedením jeho prvního ředitele, jistého V. I. Babuškina, tu bylo vyšlechtěno nové plemeno slepice: oravka – „jediné (slovenské, pozn.) národné plemeno sliepok“*!
Kvokajících orávek pobíhá po kurnících dodnes spousta (dokonce v různých barevných variantách) – ale když byla pro účely výstavy potřeba vycpaná, nenašlo se ani peříčko. Varianta živé expozice byla jednohlasně odmítnuta (výstavní prostory nejsou žádná slepičárna!), a tak nakonec návštěvníci místo drůbežáře potkali včelaře.