Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Nakonec se múzy přece jen rozhoupaly a přihrály rozumnou myšlenku. Už-ne-tak-mladá novinářka, podzim 1996.
NOVINÁŘKA: Krátký rozhovor, kterým to všechno začalo, už dávno vyšel, ale s komisařem jsme se pořád přehrabovali v detailech toho prehistorického případu. (lehký smích z publika) Několik týdnů jsem objížděla archivy. Umíte si představit tu práci? Co nezmizelo za války, bylo naprosto a dokonale nepřístupné. (chvíle nechápavého ticha) (zmatený šum) Nerozumíte? Vždyť ten chlap, po kterém jsem pátrala, utekl z Ruska po Velké říjnové! Byl to "bělogvardějec"! Pražské jaro byl sice socialismus s lidskou tváří, ale pořád socialismus, mládeži. No, a když jsem to konečně dala dohromady a po měsíci se vynořila ze světa archivních materiálů, tak přišel jednadvacátý srpen.
Červen 1968, Československo. Vystupují policejní komisař ve výslužbě a mladá novinářka, baví se o případu z roku 1929. Opět navazuje přímo na předchozí drabble.
„Další? Těch – moment – sedm podezřelých bylo málo?“
„Zjevně ano. Neměli jsme žádné pořádné důkazy ani proti jednomu z nich. Tahle verze se vám ale bude líbit, tím jsem si jistý.“
„Tak se nenechte pobízet a vyprávějte.“
„Doktor Král mohl být jen jakási ‚vedlejší škoda‘ a skutečný cíl mohl být jen Cymbalov. Troufla byste si odhadnout, kdo ho měl chtít zlikvidovat?“
„Netuším. Exmilenec jeho exmanželky? Milostná zápletka je snad to jediné, co tomuhle případu ještě chybí.“ Komisař má naštěstí pro můj nejapný smysl pro humor pochopení a jen se zasměje. Pak se ke mně nakloní a ztiší hlas: „Sovětské tajné služby!“
Červen 1968, Československo. Vystupují policejní komisař ve výslužbě a mladá novinářka, kteří se baví o případu z roku 1929.
„Takže jeptišky měly dobrou příležitost, ale ne motiv.“
„Přesto jsme tři z nich zatkli, společně se dvěma zřízenci. Ti měli u sebe skelnou drť, což mohl být rozhodující důkaz; jenže neměli motiv a prakticky ani příležitost. Pak tu byl doktor Voženílek s instrumentářkou Egidií. Ti měli motiv dobrý – to jsem vám neřekl, že byli nejspíš milenci? – ale příležitostí moc ne.“
„Co se stalo s těmi zatčenými?“
„Pustili jsme je. Důkazy byly slabé, navíc se do toho začali míchat politici, stala se z toho celostátně významná aféra, abych tak řekl. Nemocnice se ukázala být slepou uličkou. Objevilo se ovšem další podezření...“
Červen 1968, Československo. Navazuje PŘÍMO na minulé drabble.
„Taky jsme zjistili, že zmizel Cymbalovův zápisník s poznámkami o chodu nemocnice. Některé z nich prý byly dost kompromitující. A ještě jedna věc. My to tenkrát nemohli vědět, ale vám to řeknu rovnou. Cymbalov pracoval na nějaké injekci, které měla pacientům po operaci pomáhat od bolesti. Už ji nedodělal. Ale za pár let, už po skončení vyšetřování, právě takovou injekci úspěšně aplikoval tenhle doktor Voženílek.
Kromě něj byla ještě v podezření instrumentářka Egidie. Několikrát ji viděli u primáře napůl zhroucenou a vůbec se chovala zvláštně. Jenže v nemocnici někdo otrávil dva doktory. Vy byste se v takové situaci chovala normálně?“
Červen 1968, Československo. Vystupují policejní komisař ve výslužbě a mladá novinářka. Baví se o případu z roku 1929.
„Já vím, v čem jste vyrůstala, ale vážně si myslíte, že by zrovna jeptišky někoho trávily? Navíc zrovna drceným sklem... A kvůli čemu? Že s těmi doktory neměly nejlepší vztah? To neměla půlka nemocnice... Měly nejlepší příležitost, motiv by se taky našel, ale...“
„A co ty stopy na oblečení?“
„Jste si jistá, že je tam nikdo nemohl nastrčit? Ti dva zřízenci – a nebo třeba vedoucí primář, doktor Karel Voženílek. Ti otrávení totiž, abyste rozuměla, byli neskutečně oblíbení mezi pacienty. Neptali se, jestli léčí bohatého nebo chudého, blbce nebo profesora, chápete. No a kolegové na ně žárlili. Nejvíc tenhle pan primář.“
Kdo nečte celý seriál téma asi nenajde, ale vážně tam je :) Zmiňované drcené sklo totiž oba otrávení pozřeli, a protože se stravovali výhradně v nemocniční jídelně, nejlepší příležitost "hodit ho do hrnce" měly tam vařící jeptišky. Ale jestli je to zašifrované až příliš, tak bezbodíkově, díky.
Červen 1968, Československo. Komisař vypravuje o událostech z února 1929.
„Bylo zjištěno, že oba doktoři byli otráveni práškovým sklem. První podezření padlo na jeptišky, které v nemocnici pracovaly a s otrávenými se dostávaly do sporů. Bylo to totiž na začátku velké krize a nemocnice neměla dost peněz na platy. Jenže jak Král, tak Cymbalov požadovali vysoce profesionální přístup k pacientům, tedy studované doktory a sestry. A teď se podržte: skelnou drť jsme našli u dvou nemocničních zřízenců a o něco později na oděvech tří sester pracujících v nemocniční kuchyni. Přitom oba otrávení se stravovali jen tam, rozumíte?“
„Takže to byly jeptišky?“ protáhnu zklamaně.
„Ne tak rychle, slečinko, ne tak rychle...“
Červen 1968, Československo. Vystupují policejní komisař ve výslužbě a začínající novinářka.
„Řeknu vám, Cymbalova byste si nespletla, ani kdybyste chtěla. Maličký, útlý chlapík, hlavu měl holou jak koleno, výrazný nos a takové divné oči – ten jeho obličej vypadal ze všeho nejvíc jako karnevalová maska. Občas nosil cvikr, ale na té fotce, co tenkrát dali do novin, ho nemá. Vidíte, ty byste si mohla dohledat... Ale to odbočuji, a vás už jistě zajímá to pátrání, že?
Tak tedy: Hned na začátku vyšlo najevo, že příznaky otravy pociťoval i druhý sekundář, Cymbalovův kolega doktor Král. Ten se z toho naštěstí dostal, i když byl chabrus na srdce. Odešel potom myslím někam do Prahy.“
Já vím, že ty obrázky nemáme zneužívat, ale tomu nešlo odolat...
„Asi tu nechcete strávit příští pětiletku, že? No nebojte se, já to vezmu zkrátka.“
„Jen vyprávějte, prosím. Jestli se to nevejde do rozhovoru, třeba z toho bude samostatný článek,“ usměju se široce. „Detektivní příběhy jsou v posledních letech velmi úspěšné.“
„Tak já vám povím všechno, co si ještě pamatuju. Obětí byl jeden lékař z Kutné Hory. Původem Rus, jmenoval se – počkejte, znělo to jako nějaký hudební nástroj... Trumpetov? Houslovič? Ne, už to mám: Cimbalov. Křestním myslím Konstantin a něco od A, ale na tom nezáleží. Oznámení jsme dostali třiadvacátého února před polednem. Mohla to být vražda, sebevražda i nešťastná náhoda.“
Slíbený druhý seriál právě začíná. K poslední kapitole Baletky tudy.
Červen 1968, Československo.
Sedím v proutěném křesílku uprostřed pečlivě udržované zahrádky, v jedné ruce psací blok, v druhé tužku. Ačkoli je bývalému policejnímu komisaři už hodně přes osmdesát, má mozek dvacátníka. Trochu jsem se tohohle úkolu obávala – historek o příšerných rozhovorech s generátory náhodných slov a vět jsem za těch několik měsíců v redakci vyslechla tucty – ale byla jsem velmi mile překvapena. Komisař odpovídá věcně, ale ne nezajímavě nebo přehnaně stručně. Zkrátka splněný sen začínající novinářky.
„Který případ ze své dlouhé kariéry byste označil za nejzáhadnější? Je nějaký, který vám dodnes ‚nedá spát‘?“
„To by mohl být ten kutnohorský doktůrek z devětadvacátého roku...“
Baletka začala jako povídka do sosácké Padesátky. A protože tahle drabblokapitola má pořadové číslo padesát, je načase dovést Jelizavetin příběh ke konci. Díky všem, kteří četli a zejména těm, kdož si našli čas i na komentáře. V závěrečné poznámce najdete třetí historické okénko, nějaké ty zdroje a taky, doufám, že nikoli v rozporu s pravidly, reklamní okénko. A protože duben se ještě neloučí, neloučí se ani Zkušenost exilu. Ještě dnes se proto můžete těšit na start nového seriálu.
Caracas, Venezuela, březen 1956
Přepestře roztančené ulice, muži, ženy, odrostlejší děti, dlouhé průvody s nádhernými vozy. El Carnival.
František se roztančenými davy proplétá mlčky. Černý kabát a zachmuřený výraz tu vyčnívají přímo bolestně. Ještě pořád vede soukromou baletní školu, ale už dlouho pomýšlí na její zavření. Dlouho? Od její smrti. Její matka zemřela v létě, a pak Líza... Nechtěla by, aby skončil. Oba té škole tolik obětovali. Ale teď se jeho život rozbil a on– někdo mu poklepe na rameno. Neznámý mladík. Ukazuje na průvod. František se zarazí, pak kývne, usměje se a vydá se za ním. Tohle by udělala Líza, pomyslí si ještě.
Třetí historické okénko aneb Jak to bylo doopravdy
J. N. Nikolskaja odešla z Národního divadla v r. 1925, a poté na nějaký čas opustila ČSR. Tančila na různých scénách ve Francii (např. v pařížském Folies Bergere), v Anglii, v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, v Itálii nebo v Řecku. V roce 1927 se rozvedla se svým druhým manželem Felixem Cámarou. V letech 1930–1932 byla sólistkou baletního souboru Královského operního divadla v Káhiře. V roce 1932 se vrátila do Prahy a hned v příštím roce se stala primabalerínou Národního divadla. Tuto pozici pak zastávala až do roku 1941. Podílela se i na choreografiích jednotlivých představení. Současně tancovala ve Vinohradském divadle, ve Varieté a společně s tanečníkem (a svým milencem) Andrejem F. Drozdovem vystupovala na baletních večerech. Od roku 1933 vedla baletní přípravku Národního divadla. V témže roce uskutečnila úspěšné turné po USA. V letech 1937–1945 zastávala v Národním divadle funkci baletní mistryně, v letech 1940–1945 byla hlavní choreografkou. Hostovala v kladenském, brněnském, plzeňském a bratislavském divadle, uskutečnila několik tanečních turné po Evropě. Hrála v několika československých/protektorátních filmech. Během druhé světové války vystupovala se svojí skupinou v Říši, byla členkou organizace Vlajka. V květnu 1945 odjela se svou matkou a částí svého baletního sboru do Jižní Ameriky. Usadila se ve Venezuele, kde vedla soukromou baletní školu. Zde se pravděpodobně znovu vdala, a to za Františka Karhánka, svého bývalého žáka a kolegu. Zemřela před 29. listopadem 1955, pravděpodobně ve venezuelském Caracasu.
reklamní okénko (nejen) pro milovníky Zkušenosti exilu
Od minulého DMD vyšla tahle kniha.
Neumíte rusky? Chcete raději knihu s obrázky? Nezoufejte, vyčkejte :) Už tenhle podzim vychází česká, rozšířená, mírně upravená verze s obrázkovou přílohou navíc. A pokud na tuhle téměř sedmisetstránkovou brožurku nemáte v knihovničce místo, nezoufejte a vyčkejte – krátce po vydání tohoto českého překladu bude veřejnosti zpřístupněna i internetová databáze.
Je vám to málo? To je dobře, protože od začátku září do poloviny listopadu proběhne v Praze v budově Akademie věd na Národní třídě výstava o lékařích, přírodovědcích a technicích z řad emigrantů. Budete v Praze? Přijďte, bude to stát za to (aspoň doufám) :)
konec reklamního okénka