Zkušenost exilu

NOVINÁŘKA: Krátký rozhovor, kterým to všechno začalo, už dávno vyšel, ale s komisařem jsme se pořád přehrabovali v detailech toho prehistorického případu. (lehký smích z publika) Několik týdnů jsem objížděla archivy. Umíte si představit tu práci? Co nezmizelo za války, bylo naprosto a dokonale nepřístupné. (chvíle nechápavého ticha) (zmatený šum) Nerozumíte? Vždyť ten chlap, po kterém jsem pátrala, utekl z Ruska po Velké říjnové! Byl to "bělogvardějec"! Pražské jaro byl sice socialismus s lidskou tváří, ale pořád socialismus, mládeži. No, a když jsem to konečně dala dohromady a po měsíci se vynořila ze světa archivních materiálů, tak přišel jednadvacátý srpen.

„Další? Těch – moment – sedm podezřelých bylo málo?“
„Zjevně ano. Neměli jsme žádné pořádné důkazy ani proti jednomu z nich. Tahle verze se vám ale bude líbit, tím jsem si jistý.“
„Tak se nenechte pobízet a vyprávějte.“
„Doktor Král mohl být jen jakási ‚vedlejší škoda‘ a skutečný cíl mohl být jen Cymbalov. Troufla byste si odhadnout, kdo ho měl chtít zlikvidovat?“
„Netuším. Exmilenec jeho exmanželky? Milostná zápletka je snad to jediné, co tomuhle případu ještě chybí.“ Komisař má naštěstí pro můj nejapný smysl pro humor pochopení a jen se zasměje. Pak se ke mně nakloní a ztiší hlas: „Sovětské tajné služby!“

„Takže jeptišky měly dobrou příležitost, ale ne motiv.“
„Přesto jsme tři z nich zatkli, společně se dvěma zřízenci. Ti měli u sebe skelnou drť, což mohl být rozhodující důkaz; jenže neměli motiv a prakticky ani příležitost. Pak tu byl doktor Voženílek s instrumentářkou Egidií. Ti měli motiv dobrý – to jsem vám neřekl, že byli nejspíš milenci? – ale příležitostí moc ne.“
„Co se stalo s těmi zatčenými?“
„Pustili jsme je. Důkazy byly slabé, navíc se do toho začali míchat politici, stala se z toho celostátně významná aféra, abych tak řekl. Nemocnice se ukázala být slepou uličkou. Objevilo se ovšem další podezření...“

„Taky jsme zjistili, že zmizel Cymbalovův zápisník s poznámkami o chodu nemocnice. Některé z nich prý byly dost kompromitující. A ještě jedna věc. My to tenkrát nemohli vědět, ale vám to řeknu rovnou. Cymbalov pracoval na nějaké injekci, které měla pacientům po operaci pomáhat od bolesti. Už ji nedodělal. Ale za pár let, už po skončení vyšetřování, právě takovou injekci úspěšně aplikoval tenhle doktor Voženílek.

Kromě něj byla ještě v podezření instrumentářka Egidie. Několikrát ji viděli u primáře napůl zhroucenou a vůbec se chovala zvláštně. Jenže v nemocnici někdo otrávil dva doktory. Vy byste se v takové situaci chovala normálně?“
 

„Já vím, v čem jste vyrůstala, ale vážně si myslíte, že by zrovna jeptišky někoho trávily? Navíc zrovna drceným sklem... A kvůli čemu? Že s těmi doktory neměly nejlepší vztah? To neměla půlka nemocnice... Měly nejlepší příležitost, motiv by se taky našel, ale...“
„A co ty stopy na oblečení?“
„Jste si jistá, že je tam nikdo nemohl nastrčit? Ti dva zřízenci – a nebo třeba vedoucí primář, doktor Karel Voženílek. Ti otrávení totiž, abyste rozuměla, byli neskutečně oblíbení mezi pacienty. Neptali se, jestli léčí bohatého nebo chudého, blbce nebo profesora, chápete. No a kolegové na ně žárlili. Nejvíc tenhle pan primář.“

„Bylo zjištěno, že oba doktoři byli otráveni práškovým sklem. První podezření padlo na jeptišky, které v nemocnici pracovaly a s otrávenými se dostávaly do sporů. Bylo to totiž na začátku velké krize a nemocnice neměla dost peněz na platy. Jenže jak Král, tak Cymbalov požadovali vysoce profesionální přístup k pacientům, tedy studované doktory a sestry. A teď se podržte: skelnou drť jsme našli u dvou nemocničních zřízenců a o něco později na oděvech tří sester pracujících v nemocniční kuchyni. Přitom oba otrávení se stravovali jen tam, rozumíte?“
„Takže to byly jeptišky?“ protáhnu zklamaně.
„Ne tak rychle, slečinko, ne tak rychle...“

„Řeknu vám, Cymbalova byste si nespletla, ani kdybyste chtěla. Maličký, útlý chlapík, hlavu měl holou jak koleno, výrazný nos a takové divné oči – ten jeho obličej vypadal ze všeho nejvíc jako karnevalová maska. Občas nosil cvikr, ale na té fotce, co tenkrát dali do novin, ho nemá. Vidíte, ty byste si mohla dohledat... Ale to odbočuji, a vás už jistě zajímá to pátrání, že?
Tak tedy: Hned na začátku vyšlo najevo, že příznaky otravy pociťoval i druhý sekundář, Cymbalovův kolega doktor Král. Ten se z toho naštěstí dostal, i když byl chabrus na srdce. Odešel potom myslím někam do Prahy.“

„Asi tu nechcete strávit příští pětiletku, že? No nebojte se, já to vezmu zkrátka.“
„Jen vyprávějte, prosím. Jestli se to nevejde do rozhovoru, třeba z toho bude samostatný článek,“ usměju se široce. „Detektivní příběhy jsou v posledních letech velmi úspěšné.“
„Tak já vám povím všechno, co si ještě pamatuju. Obětí byl jeden lékař z Kutné Hory. Původem Rus, jmenoval se – počkejte, znělo to jako nějaký hudební nástroj... Trumpetov? Houslovič? Ne, už to mám: Cimbalov. Křestním myslím Konstantin a něco od A, ale na tom nezáleží. Oznámení jsme dostali třiadvacátého února před polednem. Mohla to být vražda, sebevražda i nešťastná náhoda.“

Sedím v proutěném křesílku uprostřed pečlivě udržované zahrádky, v jedné ruce psací blok, v druhé tužku. Ačkoli je bývalému policejnímu komisaři už hodně přes osmdesát, má mozek dvacátníka. Trochu jsem se tohohle úkolu obávala – historek o příšerných rozhovorech s generátory náhodných slov a vět jsem za těch několik měsíců v redakci vyslechla tucty – ale byla jsem velmi mile překvapena. Komisař odpovídá věcně, ale ne nezajímavě nebo přehnaně stručně. Zkrátka splněný sen začínající novinářky.
„Který případ ze své dlouhé kariéry byste označil za nejzáhadnější? Je nějaký, který vám dodnes ‚nedá spát‘?“
„To by mohl být ten kutnohorský doktůrek z devětadvacátého roku...“

Přepestře roztančené ulice, muži, ženy, odrostlejší děti, dlouhé průvody s nádhernými vozy. El Carnival.
František se roztančenými davy proplétá mlčky. Černý kabát a zachmuřený výraz tu vyčnívají přímo bolestně. Ještě pořád vede soukromou baletní školu, ale už dlouho pomýšlí na její zavření. Dlouho? Od její smrti. Její matka zemřela v létě, a pak Líza... Nechtěla by, aby skončil. Oba té škole tolik obětovali. Ale teď se jeho život rozbil a on– někdo mu poklepe na rameno. Neznámý mladík. Ukazuje na průvod. František se zarazí, pak kývne, usměje se a vydá se za ním. Tohle by udělala Líza, pomyslí si ještě.