Hrst vzpomínek (originální fandom)

„Bětunko, dojdeš s dědou na trávu?! On pokosí, ty naložíš, pomůžeš táhnout,“ dává babi strategicky pokyn zároveň dědečkovi. Ten se ztěžka zdvihne. Odevzdaně jde pro kosu. Bětka zatím vyveze vozík. Kromě obručí je celý ze dřeva.

Louka krásně voní. Děda se ohání, kosa sviští, obloukem kmitá jako stěrač, tráva se poslušně skládá do řádků. Sluneční paprsky a stíny z nich tvoří magické proužky.
„Dědóó,“ škemrá Bětuš, „nauč mne kosit.“
„Kdepak!“ zhrozí se děda. „Posekáš se.“
„Prosíííím.“
„Co řeknu, to platí.“

Dědoušek opatrně uchopí léčivou rostlinu. „Tohle je jehlice trnitá, aneb babí hněv. Pozor, píchá,“ potutelně se usměje a lišácky mrkne.

„Jsem si všiml, že na tebe Krůťa bere,“ začal Vašek.
„Žádného neznám,“ houkne nezúčastněně od knížky Bětka.
„Ten traktorista. Vždycky když jede kolem, tak na tebe čumí, div se nenabourá. Čti si na zahradě!“ přikazuje majetnicky.
„Proč?“ nechápe.
„Tam tě neuvidí!“ Hlas potemněl žárlivostí.
„Ale jdi,“ hltá další řádky.
Roztrpčeně odešel. V mysli rekonstruoval možné následky.

Bětku vyrušilo bafání traktoru. Dříve o Krůtovi neměla tušení. Teď ji zajímá. Jak vypadá?
Zaprášený, na sobě jen montérky, místo trika šmouhy od šmíru. Za černými skly brýlí připomíná slepce. Důležitě se natřásá za volantem. Dělá, že ji nevidí.
Zaboří oči zpátky do stránek.

Televizor jako dalekohled přibližuje, co se děje v dálce.
Nebarevný obraz, chce se věřit, že není skutečný. Černobílé záběry předvídají šedivou budoucnost a děsí: převrácená tramvaj tvořící část barikády, kličkování mužů mezi střelbou. Tank, rozvalený jak obrovská ropucha, hyzdí ulici. Zapojit se do bojů je sázka na smrt.
Jména Dubček, Svoboda, Smrkovský se opakují jako zaklínadlo.
Vlajka, symbol národa teď splihle, nemohoucně visí z okna. Ponurý obraz, žel prorocký.

Zprávy jí obklíčily mysl.
Jako děti brání své výtvory z písku, Bětka hlavou v písku brání své poslední zákoutí dětství, jeho bezstarostnost. Realita zvítězila. S neúprosnou razancí ji vrhla do dospělosti.

Uprostřed noci vzbudí Bětku křik.
„Pomoc, pomóc!“
Okamžitě vběhne do vedlejší místnosti.
Děda rozsvítil. Jeho šepot nemá šanci manželku vzbudit.
„Jej, ááááááá, nechte ji! Pomoc!“ křičí dál ze spaní.
„Babičko, haló, probuď se,“ bere ji vnučka za ruku.
Konečně se spáčka probere.
„To bylo děsivé, děvenko,“ posadí se.
„Jen ošklivý sen,“ obejme ji Bětka a přitiskne hlavu ze strany k její. Spánkem a boltcem k ní proudí její rozechvění.
„Zdálo se mi, že sem vpadli okupanti. Rabovali tady, stříleli a…. Hrůza… To nemohu povědět,“ ještě se třese babi rozrušením.
„To máš z toho, jak pořád koukáš na zprávy,“ mručí Vašek.

„Necháte se ostříhat,“ rozhodla babička. Ke kadeřníkovi museli několik kilometrů do Mechova.
„Vašku, dávej na ni pozor!“ starostlivě nakazuje.
„Nedáme se,“ holedbal se, když odjížděli na kolech.

Okraj městečka poházený letáky. Na obzoru zlověstné obrysy tanků. Stísněný pocit zastínil slunce.

„Koukám, že máš strážce,“ hodila hlavou kadeřnice směrem k Vaškovi.
„Kolik tu máte okupantů,“ vyzvídal.
Ostříhané vlasy padaly mezi slova.
„V Brázdě je jich spousta, tady míň. Jeden ale neví, co je napadne. Nikde se nezdržujte. Hned domů.“

Venku banda vojáků se samopaly. Ukazují na ně. Pokřikují.
Honem. Mžik. Opřeli se do pedálů.
Oba ten den překonali osobní rychlostní rekord.

Život v Týnku se příliš neliší od toho před vstupem spřátelených vojsk. Sem totiž nedorazila. Poškrábaná cedule „Smíšené zboží“ je zase pravdivá. Panika opadla. Paní Johnová se stejnou neochotou a tempem prodává opět i potraviny.

Silnice, která se provléká mezi domy, připomíná šňůru s korálky. Vojenské kolony sem nezabloudily. Zatím. Kostelíček lemovaný hřbitovem má z vršku přehled. Ve vsi se nic převratného neděje.

Přesto se něco změnilo. Celý den je zapnutá televize. „Vašku pozor, zacláníš.“ Děda sleduje zpravodajství. Bětku děsí záběry z boje o rozhlas v Praze. „Hlavně, aby se mámě a bráchovi nic nestalo,“ nervózně mačká kapesník – detektor citů.

„Zdravý a výborný. Mňam ,“ hladí si břicho Vašek. „Jdu si přidat,“ odstrčí se na židli. Nesouhlasné zavrzání.
Babička se přidá k protestu: „To néééé!“ Její prodloužené éé se výhrůžně vlní nahoru a dolů.
„Mám hlad,“ nedá se odbýt Vašek. Hrne se k hrnci. Nazdvihne pokličku. „Vždyť je tu ještě dobrá polovina!“
„To bude večeře. Musíme šetřit. Viděls sám, že v krámě koupíš leda mýdlo. Kdoví jestli,“ vraští čelo hospodyně.
„Chceš mojí porci?“ vzdychne Bětuš. „Už nemůžu."
„Kdepak! To dojíš, Bětko!“ zasáhne babi. „Jsi jako lunt.“
Oba pubescenti vzdychnou.
Děda má před sebou křížovku. Na luštění nemá ani tužku ani pomyšlení.

„Koho to přivezla sanitka?“ vyzvídá Novačka. „Celý zafačovaný, já ho nepoznala.“
„Prý mladýho Kováře.“

„Jdu za ním,“ houknul Vašek mezi dveřmi.

Zděšení. Tohle nečekal. Obvazy vytvořily hledí. Z Franty jsou vidět jen oči a pusa. „Co se ti stalo?“ zamutoval.

„Byl jsem ve městě,“ vypráví mezi steny Fanda. „Slyším křik z parku. Někdo volá o pomoc. Běžím tam. Jeden Rusák drží holce ruce za zády, druhý ji osahává, třetí si rozepíná poklopec. Děvče kope nohama. Marně se brání. Vtrhnu mezi ně. Zůstali štajf. Holka mezitím utekla. Ty mi dali. Spletli si mne s boxerským pytlem. Po držkopádu jsem ztratil vědomí."

„Konec hlášení národního výboru,“ zachraptěl amplion. Dozněly poslední tóny dechovky a ticho prostoupilo náves.

Vedle zděné čekárny na autobus je vývěsní tabule, reklamní plocha socialismu. Dříve bývala vyšňořená hesly:
Čest socialistické práci!
Se Sovětským svazem na věčné časy.
Bojujeme za celosvětový mír.

Dnes je obnažená až na tmavě zašedlá prkna. Na nich bije do očí silná vrstva červené křídy. IVANE TÁHNI! GO HOME! Chybí nápis azbukou. V pravém rohu se třepetá torzo ručně psaného plakátu. Rozpité barvy na něm vytvořily duhu. Z ní vystupuje jediné čitelné slovo „Šibřinky“. Plakát mává, jako by dával sbohem okupantům.
Ukvapeně. O desítky let předčasně.

Když odchází Tichá, doufá Musilka, že Bětku předběhne. Chce ji odstrčit, ale není kam. Bětka se nedá: „My jsme přišli společně s paní Pokornou, že?“ dovolává se u ní zastání.
„Pravda,“ neochotně přikývne žena v zástěře a šátku.
Musilová za trest šťouchá Bětku do zad, dokud se neotočí. „Já za to nemohu, to lidi se tlačí,“ ječivě se brání sousedka obviněná pouhým pohledem. Na rozhořčené rozhození rukou nemá prostor.

Před polednem konečně přišli na řadu.

Cestou domů Vašek naštvaně supí: „Celé dopoledne v kopru. Byl jsem s tebou úplně zbytečně.“ Zlostně nakopne kámen. „Sůl a kolínka bys klidně unesla sama.“