Hrst vzpomínek (originální fandom)

Brýle paní Johnové se každou chvilku svezou na špičku nosu. Krčí ho, aby je postrčila zpět. Častý pohyb připomíná nervózní tik, ale prodavačka je klidná. Mezi regálem a pultem má kbelíky, hrnce, naplněné pytle. Rozvážně, obezřetně se kolem prodírá, aby se její korpulentní postava v úzké uličce nezasekla.

Zákazníci netrpělivě přešlapují.

„Hrůza,“ šeptá paní Růžičková. „Prý budou vozit potraviny jen jednou týdně.“
„No hlavně, ať je to levně!“ odvětí sousedka.
„Prosím vás, ženský,“ zahučí jezeďák Novák. „Za chvíli stejně nebude mít nikdo co do huby.“

Zanedlouho s jiným chlapem řeší politiku. Přestřelka slov. Rvačka na obzoru. Naštěstí je dělí dav.

V krámku hlava na hlavě. Dveře se otvírají dovnitř, respektive teď s nimi téměř nejde hnout. Blokuje ho neuspořádaný chumel lidí natěsnaný uvnitř. Dospělí rádi předbíhají, proto Bětka stále sleduje, kdo přišel po nich.

Paní Johnová, boubelatá prodavačka. Šedivý plášť, tváře rudé zlostí na okupaci. Teď musí obsloužit třikrát víc lidí, než obvykle. „Ach, to horko!“ Povzdechem maskuje původ ruměnce. „Uf,“ otírá si pot. „Těžký úděl žen,“ mručí a myslí tím úděl prodavaček.

Nespěchá, zvolna bere zboží, liknavě přepočítává součet cifer na papírovém pytlíku. Slůvko NE nahrazuje třepáním vlasů ze strany na stranu. Jak dochází zboží, stále častěji vrtí hlavou.

Babička zažila válku, tak hned ví, co dělat.

„Bětuško, rychle dojdi do obchodu. Tady máš seznam,“ otře si ruce do zástěry.
Bětka mrkne na konec dlouhého sloupce:
2 bochníky
mouku každý druh po třech kilech
2 kila cukru, rýže
bandasku mléka.
„Páni, to neunesu,“ bezradně popotáhne a smrkne.
„Vášo! Pomoz Bětce. Nákup bude móóc těžký. Vezmi si tyhle velké tašky.“ Vnuk se přiklátí se zarputilým mlčením.
„Tady máš na útratu,“ vyloví našetřené peníze babi. „Nezdržujte se, běžte,“ strčí do Bětky.
„Aúúúú,“ řve dvoumetrový výrostek. Ve spěchu zapomněl, že přerostl futra.
„Vašku, neloudej se tak!“ vlaje za nimi výzva místo rozloučení.

Okupace, to slovo se Bětce jako ozvěna rozléhá v hlavě. Učila se o německé okupaci.
Z učebnic a vyprávění ví, že to bylo hrozné, ale nezažila to. Neví, co čekat. Má se bát? Ve vsi se život zdá beze změny. Kombajny vyjely do polí, léto má stále příchuť prázdnin.

„Nemluvte, neslyším,“ chraptí děda po operaci hrtanu. Drzé mouchy mu na čele sosáky debužírují pot. Z televize doléhají vzrušené hlasy. Vyzývají k obraně. Děda nervózně poposedává. Chtěl by se zapojit. Má sice schovanou starou četnickou šavli, ale jít s ní proti tankům? Je nemocný, doprava nefunguje, auto nemá, Praha je daleko.

Bětka rozespale, bosky vstoupí do kuchyně. Dlaždice studí do chodidel. Promne si nevyspání z očí. Chvíli je dezorientována v čase. Je ráno, nebo večer?
Den se prodírá oknem spolu s kokrháním kohouta. Ach tak, je jitro.

Babička nervózně pobíhá po místnosti, děda zhrouceně sedí u stolu s podepřenou branou, sleduje televizi. Ale vždyť ráno televizor na diváky poulí jen monoskop podobný kyklopovu obrovskému oku. Takže je večer? To tak dlouho spala?
„Co se děje?“ nechápe.
Na černobílé obrazovce přejíždějí tanky. Je slyšet střelba. „Jsme okupováni!“ odpoví děda.
V Bětce pulsuje panika.
„Zachovejte klid!“ hlásí televize.
„Zachovejte paniku!“ opakuje rozrušením popletená.