DMD č. 2. pro 2. 4. 2019. Téma: Příjemné dny

Na jaře dny slunečné, všude pučí pupeny, rozkvétají květiny a vzduch se začíná plnit jemnou vůní a mírným deštíkem.

V létě jsou to dny kdy slunce praží a prohřívá až do morku kostí, dny kdy vane mírný vánek, kdy hřmý až praští, skoro až bez konce.

Na podzim kdy se začně vše barvit do oranžova a hněda, vítr už začíná zebat, a začíná chytat taková lehce melancholická nálada.

V zimě jsou to dny mrazivé, až zebavé, dny kdy jsou všude kopy sněhy, dny kdy je možno sledovat jakousi mrtvolnou, spící krásu světa.

Celý rok je plný pro mě příjemných dnů.

Večer u tety zvonil telefon.
„Prosím?“
„To jsi ty, Evičko?“
Takhle už ji dlouho nikdo neoslovil. „Ano, paní továrníková. Teta spí, mám něco vyřídit?“
„Hlavně ji nebuď, já jsem jen rozčilená z toho našeho Jardy. Tak jsem to s ní chtěla probrat.“
Eva věděla, že z malého Jardy je teď generální ředitel, tak jen pípla: „Copak?“
„Ale. Jaroušek dneska vstal levou nohou a pak stačilo, aby mu sekretářka, co zastupuje tvou tetu, popřála příjemný den a jeho to tak vytočilo, že za ni musím shánět náhradu.“
„Není to ta blondýnka, co dřív pracovala v call centru?“
„Koukám, že to chápeš.“

První jarní den byl přesně takový, jaký jeho název sliboval. Venku bylo krásně teplo, sluníčko svítilo a lidé trávili aspoň zbytek odpoledne příjemnou procházkou. Podle předpovědi počasí mělo být další den už zase škaredě. I když i takový den by se mohl nazývat příjemným. Stačilo by mít klid a volno a hezky si číst v posteli a venku mohly padat třeba trakaře.

S přibývajícím věkem a malými dětmi v domácnosti jsem si začala užívat všechno, co mi okamžik nabízel a nestěžovat si, že tohle nezvládám, nestihám, protože nejhorší věta byla nejspíš ta, která začínala slovy: až budu mít čas, tak…

Otevřela mu ve starém červeném pyžamu se zlatonkami a okamžitě ho tak přenesla do vzpomínek na dny, kdy v tomhle pyžamu sedávala večer před krbem a zář ohně měnila její vlasy v tančící plameny.
I když bývala dost často pryč kvůli práci a on kvůli případům na Ministerstvu někdy téměř bydlel, alespoň jednou týdně si našli čas, aby spolu večer poseděli.
Nad horkým čajem nebo sklenkou vína si vyprávěli, jak strávili den, četli si společně dopisy od dětí z Bradavic, nebo si jen mlčky užívali svou přítomnost.
V těch šťastnějších dnech, než se jejich manželství začalo rozpadat.

„Ahoj Ginny,“ zašeptal.

Svítilo slunce, ptáci zpívali a na zahradě všechno kvetlo.
„Co to vlastně máš?“ zeptal se Remus zvědavě, když zvedl oči od knihy.
„Sedmikrásky,“ řekl Sirius, jako by to vysvětlilo vše. Jednu z květin vzal a dal ji Removi do vlasů.
„Co děláš, prosím tě?“ zamumlal Remus nejistě. Sirius si ho chvíli prohlížel.
„Měl bys je nosit častěji. Sluší ti,“ řekl pak, a jenom z části to znělo jako vtip.
„Blázne,“ usmál se Remus, aby zakryl rozpaky, ale sedmikrásku nechal být.
Protože to bylo nevinné. A protože se sedmikráskou ve vlasech vypadal svět o něco líp.
Byl přece první den prázdnin.

Byl to krásný čas. Vždycky, když jsme šli ze školky, zamířil jsem na hřiště a lákal ji, aby si hrála se mnou. Šplhal jsem po stěně, klouzal se, dováděl v pískovišti a lotračil na houpačce. Ona jen stála, otráveně mě pozorovala a chtěla už jít domů. Několikrát i naznačila odchod, ale marně.
Vše skončilo, když jsem při sklouznutí přimáčkl jednoho chlapečka k zemi a urval houpačku. Obojí v jeden den.
Maminky ostatních dětí po mě vrhaly pohledy plné jedu. Nezajímalo je, jak moc jsem si mohl ublížit.
„Vidíš a teďs to zničil, tati,‟ dodala dcera. „Snad už konečně můžeme jít.‟

Blížil se večer a nikde nic. Kde jsou ty dny, kdy

chtěl provádět základní výzkum, než ho přepadl Ian s Barbarou;

rybařil s kloboukem přes obličej a šálou široce rozevlátou, než ho napadli roboti z Tary;

vyhrával v kriketu, než se zamotal do tajemství a vražd anglické rodiny;

seděl s otazníkovým deštníkem opřeným o křeslo a četl si, než Master unikl z truhlice;

hleděl do střední vzdálenosti, než mu něco nebezpečného skočilo do zorného pole.

„Vyhladit! Vyhladit!“

S hbitostí vypilovanou stoletími zkušeností Doktor vyskočila z křesla přímo do sprintu. Konečně; snad tyhle příjemné dny nikdy neskončí, pomyslela si s úměvem.

Max Grüblerisch byl šťastný. Dokonce velice šťastný. Potíž byla v tom, že to nevěděl. Prostě to nepoznal. Celý život, tedy od doby, kdy o těch věcech začal přemýšlet, byl přesvědčený, že stavu štěstí dosáhne teprve tehdy, až potká tu pravou . Na vině byly rozervanecké texty německých rockových kapel 80. let poslouchané v příliš útlém věku a naprosté nepochopení Goethovy novely Utrpení mladého Werthera. Moc také nepomáhalo několik generací šťastných manželství napříč celým rodem Grüblerischových.
Dnes si Max podal inzerát (zn. Příjemné dny).
A věřil, že odteď už bude šťastný.
Ale nebude.
Tedy ne víc, než už je.

Není to smutné?

Vyhlédla z okna. Modrá obloha. Začátek května, příjemné počasí... O krásných dnech, jako byly tyto, se tak ráda procházela... Milovala hlavně Stromovku. Ale to bylo ještě před PARPATem. Dnes už by se tam neodvážila. Rozhodně ne sama. Od toho střetnutí s Bubenečskými to šlo z kopce. Dnes nebylo jasné, komu park patří. Potulovaly se po něm jen hloučky lopat, sprostě na sebe pokřikovaly a ani potyčky nebyly ničím zvláštním. Policie se od toho osudného večera celému parku radši vyhýbala. Pro slušného člověka znamenala Stromovka jen nostalgii...
Povzdechla si. Inu, stejně by se neměla venku moc ukazovat. Vstala a zatáhla závěsy.

Lidé procházeli okolo v masivním, nekonečném proudu. Bylo horko téměř k zalknutí. Přesto byli všichni v kravatách, černých sacích a dlouhých kalhotách. Všichni vážní, zamlklí. Byli v práci, byli dospělí. Měli povinnosti. Emoce, radost a sny se hodily pro děti.
Horko se znásobilo, oblohu pokryly tmavé mraky. Roztrhly se a začalo pršet. Pravý letní liják. Lidé okamžitě utekli pod střechy. Náměstí najednou zelo prázdnotou.
Dokud přímo doprostřed lijáku nevběhla ona. Rudé šaty se jí lepily k tělu, mokré vlasy jí divoce vlály okolo hlavy. Smála se.
Blázen, ještě dítě, zakroutili hlavou vážní dospělí, a pokračovali za svými smrtelně důležitými povinnostmi.