DMD č. 2. pro 2. 4. 2019. Téma: Příjemné dny

Pohraničí nikdy nevypadalo klidněji než teď. Mrtví byli spoutáni píšťalami, Abhorsenka byla v Belisaere, což znamenalo jednak svatbu s Prubířem a jednak to, že nebyla zapotřebí zde. Čas příjemně plynul a nuda zírala ze stanovišť.
Staré bodáky a zbroj časem zrezivěly a byly nahrazeny. Místo nich přišly pohraničníkům supermoderní zbraně včetně slušivých a zaručeně neprůstřelných vestiček, které vypadaly skvěle při vojenských přehlídkách.
...Dost času na karty i alkohol - prostě pohodička.

Ve sklepě Abhorsenova domu se ze spaní zavrtěl černý kocourek jménem Kerrigor, ale nejmenší ze všech zvonů na jeho obojku se neozval. Srdce mu dávno zpráchnivělo.
Jeho den se přiblížil.

„Príjemné dni? Tie prídu v máji, keď sa roztopí sneh a cez deň býva aj desať stupňov nad nulou,“ prezradila by vám vŕba arktická zo severného pobrežia Grónska. „Nie je múdre rozrastať sa príliš do výšky, ale slnka máte cez leto, koľko len chcete!“
„Príjemne býva v marci,“ oponovala by juka krátkolistá z Mohavskej púšte. „Vtedy ešte nebýva nad štyridsať stupňov a občas aj prší. Ale ak dážď nepríde, musíte s kvitnutím počkať ďalší rok. Raz pršať bude, určite!“
„Vy si s tým narobíte starostí,“ uškŕňala by sa papraď asplenium nidus z tropických pralesov Zanzibaru. „Príjemné dni sú predsa neustále!“

Spolubydlící už zase uklidila kuchyň. Všechno nádobí bylo čisté a na svých místech. Koupelna se jen blýskala.
Není třeba nakoupit? Ale sakra, lednička je plná.
Chvíli přemýšlela o umytí oken, ale tak hluboko prokrastinační krize nesahala. Zatím. Posadila se k počítači. Pustila se do psaní…
Smích od zadního vchodu vytrhl Julii ze vzpomínek. Musí jít dolů.
Úsměv jí prohloubil vrásky kolem očí.
“Počítači,” řekla, “ulož soubor Vlastní životopis a odešli ho betám.”
Potřásla stříbrem prokvetlou hlavou a rozhlédla se po své pracovně. Kolem stěn byly v policích naskládané autorské výtisky.
Bývaly to příjemné dny, ale současnost má jednoznačně svoje klady.

Zimu trávili čekáním na příjemnější dny. Za světla plánováním, hledáním obživy, pečlivým rozdělováním potravin, opravou domu a zařízení, pomocí sousedům. Noci schouleni v jedné posteli pod jednou peřinou. Někdy potmě, někdy za chabého světla svíčky, kterou Česťa kdesi vyžebral nebo koupil. Nebylo to lehké, ani pro jednoho z nich. Ale občas, když se jim poštěstilo - měli světlo, papír a tužku - ho Karl učil staré magii. Magii obrazů, ornamentů a barev. Ani jeden z nich by to nepřiznal, ale tyhle chvíle milovali nejvíc.

Česťa proto, že magii nikdy pořádně nestudoval a byl hladový po vědomostech.

A Karl proto, že... Prostě proto.

„Je duben!“ oznámil nadšeně Potter.
„Naučil jste se používat kalendář? Jak... obdivuhodné,“ utrousil Snape a pokračoval ve čtení.
„Letos vás porazím, pane profesore. Jsem mnohem oblíbenější postava než vy.“
„Jistě,“ přikývl starší muž. „Jaká škoda, že po prvním tématu je to pět ku třem. Pro mě, samozřejmě.“
„Nemůžete si započítat to drabble, ve kterém ani není vaše jméno!“
„Osobně bych navrhoval spíše nepočítat to snarry, hrozí, že budu zvracet.“
Potter vytřeštil oči.
„Snarry?! Souhlasím!“
„Tak tedy čtyři ku dvěma. Jaká smůla, že vám to ani trochu nepomohlo.“
Potter zuřil.
A Snape byl opravdu spokojený.
Čekají mne velmi, velmi příjemné dny.

V těchto posledních dnech jsme se zabývali tím, co se bude dál. Doma jsem byl hubován za písek v kalhotách, špínu za nehty a za zašpiněné kalhoty, avšak mé hlášení Náčelníkovi zní: "Plány k útoku byly vypracovány do dvou třetin, než nám přes ně přeběhl Ondřejův pes a my museli začít znovu. Pes byl řádně potrestán, jak vojenský zákon káže. Malý Jonáš přinesl v kyblíku studenou vodu a bylo provedeno polití."
Náčelník má dobrý přehled, nepřátelé nevědí o našem posedu na lípě uprostřed náměstí. Zprávy se předávají tajně, ústně, jen tehdy, když naši spolehliví vojáci hlídají.

U potoka vyrostly petrklíče.

Od ztráty Jiřího uplynul měsíc. Přesto jsme se nevzdávali. Tomáš s ním nadále cítil spojení. Bohužel ale každým dnem sláblo. A slábl i Tomáš. Odmítal se napít lidské krve a živořil na zvířecí.

Nela se trápila a nesnažila se to přede mnou skrýt. Před pár lety měla s Tomášem krátký, ale intenzivní vztah. Stejně náhle a nečekaně jak začal, tak i skončil. Tehdy jsem se o Nelu bál. Jiří tenkrát přiznal, že vůbec netuší, co to udělá s Tomášem. Nakonec naše obavy byly liché. Ti dva přešli z mileneckého vztahu do přátelského.

Doufal jsem, že Nela Tomáše přivede k rozumu.

Měkký mech. Vůně čerstvého jehličí. Z houští vyrazí ušák a zmizí mezi stromy.
„Tilda se neumí plížit,“ směje se střapatý kluk.
„Vlci se neplíží," durdí se děvče. „Vlci kořist uštvou a strhnou,” vycení na bratra drobné zoubky.
„Ty nejsi žádný vlk. Leda tak štěně."
„Nechte toho,” směje se matka. „Podívejte, jahody.“ Spor je rázem zapomenut. Ani jedno z dětí si nevšimne velkého šedého vlka, skrytého v mlází na kraji mýtiny. Jen matka zdvihne hlavu a jejich pohledy se na okamžik střetnou.
„Mami, chceš taky jahodu?“
Jak se objevil, tak zmizel. Stín mezi stíny. Žena se pousměje. Už brzo bude úplněk.

Mořský vánek, paprsky slunce, Tutatisem požehnaný klid.
Konečně se dočkal. Po všech patáliích s Římany měl rozhodně nárok na odpočinek.
Asterix se rozvaluje na vyhřátém písku a naslouchá šumění vln.
Nedaleko se náhle ozve nadšený štěkot a těžké kročeje. Asterixův knír neklidně zacuká.
Netrvá dlouho a psí jazyk mu začíná oblizovat obličej, zatímco kroky zastaví přímo u jeho slunečníku: „Vstávej, Asterixi!“
Malý Gal se zamračí: „Mám dovolenou.“
„Jenže ta praštěná ženská se vrátila a nařídí mi dietu, když tě nepřivedu,“ kňourá Obelix.
Asterix se s povzdychem se posadí. Rozhodně nechce, aby kamarád kvůli němu trpěl. Jeho dnům lelkování byl konec.

Ležel v trávě a koukal do světla. Světla, které vždycky bylo, které je a které už nebude. Noc, která byla již sto let mimo existenci, měla opět přijít. Otočil hlavou a zahlédl postavu. Na hlavě jí smutně visela lví hlava. Ústa se pohybovala, ale hlas zamrzl v ústech. Světlo, které bylo, které je a které nebude, začalo prchat před nocí, jejíž přítomnost oznamoval smutný prorok se lví hlavou. Noc se po sto letech vynořila a začala pohlcovat bývalé království světla. Pohlcená tráva se měnila v hedvábí, voda ve víno, světlo ve tmu. Krásné dny nadcházely, sto let věčné vlády noci.