DMD č. 2. pro 2. 4. 2019. Téma: Příjemné dny

The end of school was the happiest time in Simon's life. The Insidious Humdrum was gone and he and Baz were officially a couple. How crazy was that?!
Everything worked out. Well, not everything. But it was the happy ending, right?!
They could relax. Have a picnic. Look at the stars. Find time for secret make out sessions. Try the new extra sweet rainbow unicorn death frappuccino. Forget about everything bad that happened.
But now, everything seemed pointless. School was over and Simon felt empty. Broken.
"Get up," said Penny. She finally had a plan. They were going to America.

„Vrátím se za týden.“
„Ano, miláčku.“
„Jídlo máš v lednici.“
„Samozřejmě, miláčku.“
„A na lince máš seznam prací.“
„Spolehni se, miláčku.“
„A nezapomeň na slušné vychování.“
„Jistě, miláčku.“
Ještě chvíli počkal a naslouchal za dveřmi. Byla pryč. Seznam letěl do koše, následován zeleninou, sójovými boby a jogurty s müsli. Lapnul síťovku, z hrníčku Masaryka a vyrazil na nákupy.
Labužnicky se opřel v křesle a nohy v bačkorách natáhnul na čajový stolek. Naladil fotbal a pomalu upíjel z plechovky pivo. Nebylo kam spěchat, v ledničce mělo ještě dva tucty kamarádů. V troubě se dozlatova peklo vepřové koleno.
Bude to nádherný týden.

Tonka leží ve vyhřáté trávě, u nohou jí tiše plyne Lužnice a nad hlavou modromodré nebe. Když se bude dívat dost dlouho, oblaka se zastaví a pod ní se rozjede zem. Dostane trochu závrať a trochu ji bude šimrat v žaludku, skoro jako na kolotoči.

"Spálíš si nos, divoženko!"

Tonka polekaně vyskočí. Na břehu se směje zrzek, co ji před týdnem pomohl z bažiny.

"Je pravda, že divoženky se odmění tomu, kdo jim pomůže?"

Tonka znejistí: "Ty něco chceš?"

"Pusu."

Nakloní se k ní: "Vyberu si ji později." Jeho dech zašimrá na tváři.

Tonka dostane závrať. Skoro jako na kolotoči.

Dovolil si pracovat jen deset hodin.
Jednou se totiž přistihl, že kope, už neví jak dlouho, nejí, nepije a nespí. To ho vylekalo. Nechtěl ztrácet kontrolu.
Delší svíčka hoří deset hodin. Když zhasne ví, kolik času uplynulo.
Pak musí ven. Postarat se o palivo, jídlo, vodu.
Když jsou stíny nejkratší, vrátí se dolů. Spí se tam krásně. Kratší svíčka zhasne po osmi hodinách. Tma ho probudí.
Pak musí ven. Postarat se o jídlo, vodu, detektor.
Zapálit desetihodinovou svíčku a konečně do práce.
Jenže...
Deset hodin nestačí.
Kopání je příliš zajímavé!
Když z osmi hodin udělá šest, má z deseti dvanáct!

Ve Skalici se žilo pěkně.
Nebylo to sice žádné velké město, ale všichni tu spolu dobře vycházeli.
Z okolních kopců se kouřilo, protože zde pracovaly těžařské hutě a kutali stříbro.
Krom toho se okolo rozkládala pole a za nimi les. Slunce hřálo.
Lidé se zdravili a usmívali se na sebe.
A tomu všemu dominoval hrad, odkud na to vše dohlížel Racek Kobyla. Spravedlivý pán, kterého zde ustanovil sám král!
Ano, ve Skalici se žilo tenkrát pěkně, vzpomínal smutně Jindra na dobu, která mu připadala tak vzdálená, že snad ani nemohla být, a přitom od těchto dní uběhly sotva tři týdny.

"Víš, Krytone, bývaly to příjemné dny - tady na lodi. Slibná kariéra, patrně bych brzy potkal ženu svých snů. Často jsem slýchal, že na mně - nebo se mnou? - něco je. Mou hnusně ukradenou minulou budoucnost stranou, měl jsem tělo. A když mě nutíte, NUTÍTE připomínat triviální směrnice, například tu o vhodné leštěnce na tlačítko 3 automatu K456R - trpím. Skutečně trpím a... "
Kryton pocítil podivný opakovaný výboj v krajině očního víčka.

*
"Kryťáku? Proč dutohlav mlčí... a bliká jako past na epileptiky?"
"Propánakrále! Zřejmě mu omylem naskočil výukový program sebereflexe. Podle všeho právě program vyvolává vzpomínky... na ty příjemné dny tady na lodi."

Ještě před pár lety by Edvin neváhal a se dvěma společníky, které mu obstarala náhoda, by vyrazil… vlastně kamkoliv. Možná dobýt nějakou tu pevnost, možná zachránit pár sličných draků, skoro určitě posekat pár upírů a ochutnat nějaké to exotické pivo.
Ale letos to bylo jiné. Letos nechal oba své meče ležet a stroj času přepnul do režimu spánku. Letos toho prostě hodlal udělat co možná nejmíň a ti tři tak strávili hned několik dní předstíráním, že jsou někdo jiný, koukáním do tabulek a střídavým velebením a proklínáním pravidelných akrylátových mnohostěnů.
Po všech těch předchozích letech to byla docela příjemná změna.

Popotáhl si padající odrbané džíny. Zpocené šedé triko velikosti XXL mu obepínalo zavalité tělo. V jeho poškrábaných slunečních brýlích posazených do vlasů neurčité barvy a střihu se odrážely vitríny obchodů odletové haly s pečlivě naaranžovaným zbožím. Luxusní hodinky, parfémy. Dokonale upravená žena kráčela energickými krůčky na vysokých podpatcích vedle něj.

Podala mu cestovní doklady na jméno Milan Douda a oslnivě se usmála: „Vše pro tvou bezpečnost Jamesi. Bude to jen pár příjemných dnů v Praze.“

Jeho žaludek rozhoupaný preparáty pro tělesnou transformaci o tom nebyl přesvědčen.

Moneypenny svou žárlivost umí dotáhnout do konce.

„Žádáme cestující, aby se dostavili k odletu!“

Vyrazily si ven z dějinné velikosti Vídně a v tichosti obsadily malebný letohrádek kteréhosi nepřítomného příbuzného. Služebnictvo bylo diskrétní a především bydlelo daleko od ložnice. Vzduch voněl po lesích a slunečních bouřích. Vstávaly pozdě, jedly na terasách, sdílely lože i myšlenky.
Seděla na posteli a četla noviny.
„Brýle na čtení jsou nesmírně atraktivní,“ řekla Nora vstoupivši do pokoje.
Hraběcí milost chtěla cosi namítnout, pak se zarazila a věnovala okamžik důkladnému studiu. „Měla byste si vzít alespoň župan, musí vám být zima.“
Ušklíbla se. Pak se jako kočka natáhla vedle ní. „Oběd je za půl hodiny.“
„Jaká škoda, že přijdeme pozdě.“

Ne každý mág ovládá čtení mysli - prohlížení cizích vzpomínek, číst si v nich jako v knize. Proto si těch pár výjimečných přisvojilo titul čtec.

K těm nejlepším patřil knížecí kouzelník, Rokar. Z Yvanovy mysli vydoloval vše. Úmrtí rodičů; studia na bardské akademii či život s milencem. Nejvíce ho zajímalo právě soužití s Armidem. Naštěstí si neliboval ve voyerismu, ale pozorně si prohlédl Zmargodův konec a hlavně Armidovu dovednost ve hledání pokladů.

Ještě dlouho po Rokarově odchodu se Yvan cítil prázdný a vysílený. Jen vzpomínky na příjemné dny s Armidem ho chránily před beznadějí. Jednoho černokněžníka přemohli, ani tento je nedostane.