DMD č. 2. pro 2. 4. 2019. Téma: Příjemné dny

Na zastávce vystoupí kolem dvaceti lidí. Jako hejno ryb se všichni mlčky vydají stejným směrem. Přes cestu, přes řeku. Potom se seřadí v úhledný zástup na chodníku. Krok udává muž v čele pelotonu. Následujeme ho.

Míjíme lesklé kancelářské budovy. Trávník kolem umělého jezírka je obsypaný karafiáty a kuřáky. Tady se zástup rozptýlí. K poslední budově dojdu sama.

Turniket zapípá na pozdrav, vrátný mlčí. Obklopí mě kov výtahu. Před zrcadlem si pečlivě nasadím profesionální úsměv.

Kancelář je plná složek a dobře napudrovaných nosů. Uvelebím se do své emailové schránky.

Teď už jen přečkat osm hodin vážených paní a přání příjemných dnů.

Překypovala nadšením: „Pojedu do Citadinu! Přece! Bála jsem se, že se to odloží, když ty nemůžeš…“ Soucitně pohlédla na jeho levou nohu, znehybněnou mezi dlahami, a na berle ležící v trávě.
„Nesmysl, Célino,“ pousmál se a přátelsky do ní žďuchl. „Proč bys měla čekat kvůli mojí hlouposti? Nemusíme být knížeti představeni spolu, i když jsme se narodili ve stejný den.“ Bylo jim patnáct, podle oriadských zákonů byli dospělí. Na rozdíl od sestry Rotolf po dvorských oficialitách netoužil. Nešikovný seskok ze střechy stájí mu nakonec pomohl. Zůstane doma na Rohově a užije si příjemné léto. Berle mu v tom překážet nebudou.

Vzpomínám na ty časy, kdy jsme byli mladí. Vzpomínám na to, jak jsme měli pocit, že jsme jiní, výjimeční a volní, volní tak, že to pro nás v budoucnosti bude skoro neskutečné.
Vzpomínám a nechci zapomenout. Chci si uchovat vzpomínku těch příjemných dnů, radosti a mládí. Toho, že jsme ještě byli spolu, já a tvůj otec, mé drahé dítě.
Ani nevíš, jak moc se chci vrátit do těch časů, avšak už nemůžu.
Mám jen jedno přání. Jen jedna věc mi může být na smrtelné loži splněna.
Moje sladké milované dítě, přeji si, aby všechny dny v tvém životě byli příjemné.

Když u nás v práci příjemné dny - začal svůj referát pan Kaplan - já nemohu na vlám, musím rovnou do domova. Sára čeká, čeká; sotva votevřu dvéře, je tu, nastaví ruku. Pak smutlivě povídá: „Ist das alles?“ a začne brečet. Povídá mi: „Všichni semřeme chládem!“ a „Proč já vzala takový trumbera, nekňuba, žádný práchy, kam dala voči, měla vzít továrníka Kohna, já byla pěkná holka, von po mne kulil voči, kde bych s ním asi teď byla!“
Poticho povídám, „In dem Luft“, a Sára začne brečet dooprávdy.
Pak povídám, "Sára, nebreč, poď, koupil lístky do biografu." My dáme pusu a jdéme.

Tmavý krám v Obrtlé ulici.
Ulička označená nápisem Smrtelně jedovaté.
„Ale drahoušku!“ zjevila se prodavačka s jedovým úsměvem. Pak ji vzala kolem ramen a táhla ji s sebou. „Vraždy a sebevraždy, to by vám neslušelo! Vidím, že máte nervy na pochodu. Potřebujete si trošku zpříjemnit život,“ švitořila, jako by neprodávala jedy a opiáty. „Tohle bude to pravé!“
Fialková tekutina, ta nejobyčejnější lahvička.
„Kapku do čaje a bude vám kráááásně! Dvě a nic vás nebude trápit. A takových pět, drahoušku, to o sobě už vůbec nebudete vědět.“

Vracela se pravidelně. Později brala i pro snachu. Aby byla šťastná, poslušná a neutíkala.

"Je tu ale krásně, co kapitáne?" zahalekal Hozer. Mladý muž, jindy za všech okolností upravený a zdvořilý, měl nyní rozepnutou košili a sundané boty. Prsty bořil ho hebkého písku a culil se jako malý kluk.
"Opatrně, nadporučíku. Stále tu mohou číhat různá nebezpečenství," odpověděl mírně kapitán, pamětliv nočních zvuků. Avšak i on se nechal zmámit půvabem opuštěné pláže lemované skloněnými siluetami palem. Kabát nechal na lodi a s povoleným nákrčníkem a letmým úsměvem dohlížel na práci posádky.
"Nemějte obavy, kapitáne. Nikdy bych-"
Vzduchem zazněl výkřik; hlasitý a strašný, ukončený náhle ještě děsuplnějším tichem.
Oba muži strnuli.
Příjemné chvíle právě skončily.

Becky probudil útok drápků připojených k vrnícímu motorku. Dala pusu barmance, vytáhla svoji bundu ze spárů druhé kočky a vyrazila zpátky na hotel. Nikde nikdo. Na oběd vyrazila s barmankou.

Mike strávil den čekáním ve frontách na úřadech prokládaným okružními jízdami Prahou. Den mu vylepšilo zjištění, že ztratil potvrzení o ztrátě dokladů.

Tabitha se málem neprobudila a bylo jí neskutečně blbě. Určitě skončila na záchytce.

Angie se probudila v nemocnici, kam ji dovezli místní policajti, protože ležela v bezvědomí na chodníku v Jindřišské.

Jimmy se probudil s divným náramkem nad loktem, vztekle práskl do zamřížovaných dveří a dostal elektrickou ránu.

Byl to ten nejkrásnější víkend, jaký si Harry s Dracem pamatovali. Počasí bylo nádherné, a tak spoustu času strávili létáním. Udělali si piknik na břehu jezera. A hlavně se hodně smáli. Hodně se dotýkali.

Uteklo to příliš rychle a najednou byl nedělní večer. Ještě několik polibků, společná sprcha, a pak dalších pár hodin v posteli.
Udýchaní, unavení, šťastní.

Draco podával Harrymu hůlku: „Musíš to udělat. Mně i tobě.“

„Já vím. Kéž by to mohlo být jinak,“ povzdychl si.

„Bude to tak lepší.“

Harry se mu ještě chvilku jen díval do očí, a pak přikývl. Naposledy se k sobě přitiskli.

„Obliviate.“

Když se po dnech a týdnech oprav a úprav obří vrták znovu zakousne do zdí, aby vydobyl nový prostor.
Když parta kluků objeví v haldě nepotřebného šrotu starou krabici s cínovými vojáčky.
Když na pokusné plantáži po létech nezdarů natáhne pšenice svoje zelené prstíky vstříc umělému světlu.
Když se dá starý ubrus přešít na báječné šaty, úplně jako pro princeznu.
Když vývojáři testují s dělníky poslední pokus o výrobu alkoholu v odstaveném vagónu na Smíchovském nádraží a smích a zpěv je slyšet až na Andělu.

Tehdy metro zazvoní dávnou vzpomínkou na zlaté letní dny, plné slunce a smíchu.
Aspoň nakratičko.

Letos jsme měly zajímavé jaro.
Ze začátku to tak nevypadalo. Přiletěly jsme do zimního bytu ve starém stromě a už tam jednoduše nebyl. Prý ho pokáceli lidé, ještě než se nastěhujeme. Co teď?
Vydaly jsme se na doporučení místních na jakýsi balkon.
Posbírali nás tam, nastěhovali do zimních garsonek a odnesli do sklepa.
Na jaře jsme se probudily hladové a vyhublé. Naordinovali nám pár dní lidské péče.
Neměly jsme na krku hladové řvoucí dítě, jídlo jsme dostaly pod nos a co hrdlo ráčilo, třiadvacet hodin denně jsme spaly...
Pak jsme byly vypuštěny.
Letos na podzim letíme najisto na tentýž balkon.