Zelený krystal (originální fandom)

„Máš vůbec tušení, kam přesně jdeme?“
Zatím to bylo jasné: nejkratší cestou k ohnisku otřesů. Teď vystoupali na kopec, odkud byl dobrý výhled, a zjistili, že žádné jedno ohnisko není. Krajinu před nimi zdobilo několik velmi nedávných trhlin. Nebylo pochyb, že v okolí je jich víc.
Potlačil chuť odseknout, ať si jde po sama po svých. Pokud jsou na stejné straně, proč zbytečně přijít o společníka. Pokud nejsou, chce ji mít na očích.
„Před lety se pokoušeli zdejší jeskyně zmapovat. Udělal jsem si kopii.“
Opatrně nákres rozprostřel na velký kámen.
„Kdybys tu chtěla něco dobře schovat, kam bys to dala?“

Nevábné vyhlídky stranou, jedno je jisté. Půjdou do podzemí, tedy do tmy.
V kapse nahmatal průhledný kámen. Připomněl si postup, jaký je učili.

Předvídat. Nabití nějakou dobu trvá, nabitý krystal nevydrží věčně.
Aktivovat. Připravit k přijímání světla.
Vystavit světlu. Sluneční, měsíční nebo hvězdný svit, oheň, dokonce i světélkující hmyz, houby nebo ztrouchnivělý pařez.
Očarovat. Zachycenému světlu je třeba zabránit v úniku.
Upevnit. Nejlepší je krátká dřevěná hůlka se speciálně vydlabaným koncem.
Klid. Křišťál je křehký, při pádu se snadno rozbije. Rozbitá lampa nesvítí.

Studentům nikdy neuniklo, jak znějí počáteční písmenka pěkně za sebou.
A tak dostala magická svítilna svůj název.

Při chůzi přemítal, co mají vlastně před sebou.
Potřebují co nejdřív najít vstup do utajeného úkrytu. Ale třeba je blízko, třeba je dostatečně velký, a hlavně stabilní.
Potřebují najít… Co vlastně? Nemají tušení. Ale třeba to bude na místě samém očividné.
Potřebují předehnat toho třetího. Který na rozdíl od nich ví, co a kde hledat. Ale třeba budou mít štěstí.
Kradmo se podíval na svou společnici. Nevypadala, že by ji malá pravděpodobnost úspěchu jakkoli vzrušovala.
Třeba je jen až tak naivní.
Ale dobře věděl, že to je ta nejmarnější naděje ze všech. Spíš ví něco, co mu neřekla.
Už zase.

To jméno znal.
„Ty… Proč si to myslíš?“
Nevraživě k němu zvedla pohled od sbíraných bylin.
„Pár let jsem se u něj učila. Když jsem mohla pozorovat následky kouzla takhle zblízka… Poznám jeho styl.“
„Ty jsi… Proč?!“
Zabodla do něj oči.
„Protože u něj jsem mohla studovat věci, od kterých dává Rada poděšeně ruce pryč!“
„Existují hranice. Hranice, za jejichž překročení troška poznání nestojí.“
Teď byl pelyněk zajímavější než on.
„To… jsem nakonec taky pochopila. A odešla.“
Nádech, výdech, změna tématu.
„To nemohl být on. Rada… diskrétně sleduje hranice oblasti, kde sídlí. Neuniklo by nám, kdyby se odtud vzdálil.“
„Nevzdálil.“

„Proč si to Rada myslí?“
Nevypadá, že ji zpráva překvapila, pomyslel si.
„Nejen oni. I já.“ Skály, kameny a země byly jeho oborem, to oba věděli. „Přesně, jak říkala ta stařena. Šlo to zvenčí, ne zevnitř. Jako by se někdo chtěl někam dostat.“
„Kam?“
Otázka mu zněla mechanicky, jakoby bez zájmu.
„Tohle,“ mávnul rukou kolem „je krasová oblast. Závrty, ponorné řeky, jeskyně… Některé nepřístupné. Tak tam.“ Zaváhal. „Máme podezření… Že je tam něco schované.“ Nervózně se zasmál. „Takový dobře utajený sklípek.“
Kývla, jako by doplnil jen poslední detail do jinak hotové skládačky.
„Víš o tom něco?“
„Vím, kdo to byl.“

Rozloučili se hned ráno, poděkovali za stravu i nocleh. Zachráněný kupec ještě spal. Jeho dcera je pozorovala oknem.
Znovu kráčeli mlčky, ale tentokrát to bylo ticho napjaté. Oba věděli, že dál předstírat nemá cenu. Ale co přesně říct? Kolik toho říct? Kdo má začít? Když začnu já, bude mluvit i ten druhý?
Sešli z cesty, pryč od obydleného okolí kupecké stezky, stoupali dál do hloubi vrchoviny.
Zastavili se na prosluněné kamenité stráni. Léčitelka prohodila cosi o léčivkách.
Čaroděj si sedl na placatý kámen. Kámen příjemně hřál.
A zatímco ji pozoroval, jak sbírá hořké byliny, odhodlal se sám nakousnout kyselé jablko.

Vyrušil je zvuk otevíraných dveří a nejistým hlasem pronesené pozvání ke stolu.
Atmosféra u večeře ohlušovala tichem. Než kamínek první z nechtěných otázek strhl lavinu.
„Jakým kouzlem jste tatínkovi vrátila život?“
„Nebyl mrtvý.“
To už jim nevyvrátíš.
Nebyl mrtvý.
„Bylo to zemětřesení způsobené magií?“
„Samozřejmě, že ne.“
Nejspíš ano.
Bylo.
„Může mít zmrtvýchstátní vedlejší následky?“
„Nebyl mrtvý!“
Nevěří.
Proč to nechcete pochopit?!
„Je to vůbec on?“
„Samozřejmě!“
To nedopadne dobře.
Nikdy nebyl mrtvý!
Oba čarodějové v duchu hádali, co si myslí ten druhý. Nemohli se dočkat konce.
Kam se poděla zásada, že u jídelního stolu se o vážných věcech nemluví?

„Co jsi s ním udělala?“
„Uzdravila, co asi. Proč vyvádíš?“
„Uzdravila? Nejsem možná léčitel, ale poznám člověka, který to měl mít už za sebou. Ten chlap neslezl hrobníkovi z lopaty, ten vylezl ze zasypaného hrobu!“
Chvilka ticha a přerývaného oddychování. Oba vědí, že ti uvnitř mají kupce dokonce za vzkříšeného z mrtvých.
„Tak intenzivní působení magie... Kde ses to naučila? Nebo raději, od koho? Tvé chování, co jsme se potkali… Něco mi tajíš. Řekni mi už konečně pravdu. Co tady doopravdy děláš?“
„To říká ten pravý. Co tady doopravdy děláš ty? A nepokoušej se mi namluvit báchorky o mapování otřesů!“

Být potulnou léčitelkou, která za své služby nežádá peníze, má své výhody.
Rádi vás vidí. Místo odměny vám ochotně odpoví skoro na každou otázku, aby se alespoň nějak odvděčili. Stačí slovo o léčivých bylinách, které je třeba nasbírat, o nebezpečných silách, které je třeba vypudit, a pustí vás téměř kamkoli.
Nikoho nenapadne, že máte ještě další motiv.
Staráte se o lidi. Ale pokud si nedáte dobrý pozor, začnete se starat doopravdy.
Znát původ zemětřesení tváří v tvář jeho následkům...
Na okamžik snad i prospěje: přiměje najít sílu uzdravit zraněného, kterému už nikdo nedával naději.
Ale do očí se mu nepodíváte.

Nechápou ti, kdo málo znají
tu mámivou moc vítězství
když hranice se posouvají

Je opojnější vzácných vín
mít moc tvarovat samu zemi
být rychlejší než vlastní stín

Neznej bratra, otce, matku
zapomeň i na svou čest
cíl je cestou, vždy létají
třísky, když se kácí les

Jsou posedlí opatrností
neublížit jim káže strach
však k čemu je jim hora ctností?

Chci vždy a znovu posouvat
hranice možného a nechci
se nikdy za nic omlouvat

Umlč všechno, co jsi znala
nestarej se o cizí
když se zbavíš soucitnosti
následky tě nemrzí

Zdar novým obzorům! Zdar!
Zdar vědě, která nemá soka!
Zdar!