Mágové

„Ta tvoje holka je jako zkamenělá? Prostě kus šutru?“
„Ne, ona je ″V″ kameni. Velkým, asi jantaru. A je chycená vevnitř. Nějakým kouzlem, nebo čím,“
„Hm, kouzla a čáry. Ale seš si jistej, že to není jen umění? Co když není živá?“
„Hele, poď se mnou. Uvidíš sám.“
Cesta podzemím Citadely byla dlouhá. Museli dávat pozor, aby je neobjevili. Ale stálo to za to. Nakonec došli k jantaru, uvnitř kterého spala překrásná dívka.
„Vidíš? Musíme jí dostat ven!“
„Jasně, něco tu mám.“
Crotus vytáhl z batohu květináč.
„Kytka? Na co?“
„Tchýnin jazyk. Nic ostřejšího na světě neexistuje. Rozřeže kámen razdva“

„A nezlobíš se na mě krz ty cibule?“
„Vlastně ne…“
„Když ona je tak krásná!“
„Co? Cibule?“
„Ale ne, ta dívka…“
„Jaká dívka?“
„Ta pod Citadelou.“
„Jako, ve Městě?“
„Ne, dole, POD CITADELOU, v bludišti.“
„V jakém bludišti?“
„Byls služebník nejvyššího a tohle nevíš? Pod Citadelou jsou tajné chodby a pod nima ještě tajnější bludiště. Tam je ONA…“ vzdychl Zimoř.
„Počkej, jako že pod Citadelou je schovaná nějaká ženská? V bludišti? A co tam dělá?“
„Prostě tam je. V kameni. A je tak krásná…“
Crotus byl totálně zmatený. Ono dostat z tokajícího kouzelníka kloudné informace je vážně nad lidské síly…

Crotus zval Zimoře na oběd.
„Salát je skoro hotový – okurky, rajče… a cibule. Hodně cibule…“ Nůž po prkénku přímo tančil.
„Zimoři, skoč do sklepa pro pár cibulí.“
„Do sklepa?“
„Jo, poslední dveře vpravo a po schodech dolu…“
Zimoř šel, ale nad schody se zarazil. Byla tam tma.
„Vážně musím?“ Váhal.
Tmu vůbec neměl rád.
„Co kdybych?“ zkusmo mávl prsty… „Cibulem sem!“
Do dlaní mu vzduchem připlulo pár cibulek. Vítězně je odnesl Crotusovi. Samozřejmě to nebylo tak snadné, jak se zdálo.
Jen co Crotus řízl do první z nich, vztekle zařval: „Ty nemehlo! To není cibule! To jsou cibulky mých krokusů!“

Zimoř stál pod věží kostela, oči upřené na zvonici, vesele pohyboval prstem sem a tam.
„Bim – bam – bim – bam…“ znělo městem.
Kouzelník se zubil od ucha k uchu a přidal pohyb celou rukou.
„Bim – bam – BIM – BAM – BIIIM – BAAAM… BUCH!“
Zvonění náhle zprudka ustalo.
Ze vrat svatostánku se vyřítil vzteky nepříčetný kostelník.
„Táhni, nešiko! To už je třetí srdce zvonu, které jsi zlomil!“
Zimoř se zděšeně přikrčil a dělal na kostelníka psí oči. Nebylo mu to ale nic platné. Byl propuštěn. Zase.
„Že já si toho čaroplaše najímal. No jo, nechtělo se mi lézt do schodů, a teď to mám…“

Po celodenním shonu Crotus znaveně klesl na postel.
„Já už na to nemám. Že já těm kouzelníkům kývl, když mě vybrali. Že prej – staneš se velkým mágem, svět ti bude ležet u nohou…“
Skopl levou botu a sáhl po konvici na nočním stolku.
„Prdlajs. Dělám tady pucfleka nejvyššímu.“
Nalil si víno a skopl pravou botu.
„Naučil jsem se pár kouzel, to jo, jenže stejně to velká sláva není… Ale co bych dělal? Na co se hodím?“ zamyšleně pozoroval sklenku.
„Baví mě starat se nejvyššímu o kytky, takže… Jo! Rekvalifikuju se na zahradníka. Můžu si pomáhat i magicky, to nejde neuspět…“

Picek zaskočil k rodičům. Od Citadely na ně neměl moc času.
„Podívej, mám staré fotografie…“ vytáhl otec krabici.
„Kdo je to?“
„Tvoje babička.“
„Ta ztracená?“
„Ano, odvedli ji do Citadely, když jsem byl malý. Vybírali tenkrát nové členy pomocí nějaké kouzelné hry…“
„To tě prostě opustila?“
„Nebyla to její vina. Prý byla její magie nestabilní, byla nebezpečná sobě i okolí…“
„A ty?“
„Já magii nemám, tohle přeskočilo generace. Já prostě žil svůj život, oženil se, měl tebe…“
„My jsme na průmyslovce taky hráli nějaké karty, než mě vybrali. To budu taky nebezpečný?“
„Nemyslím, ale…“
„Co?“
„Mohl bys babičku zkusit najít…“

Picek zaklepal u čaroděje Drachomyra. Byla pocta, že jej jeden z nejvýznamnějších členů Citadely pozval.
„Jak vám mohu posloužit, Drachomyre?“
„Ty jsi ten, kdo zdědil Větroplašův majetek?“
„Ano. Proč?“
„Měl jsem s ním uzavřený obchod… na dodání vejce... Dračího vejce. Nenašel jsi ho náhodou?“
„No, zatím ne...“
„Pokud ho najdeš, je moje, dávno zaplacené! Zlatý hřeb mé sbírky...“ hrdě vedl Picka do místnosti plné vajec různých živočišných druhů - přirozených i nadpřirozených - měl dokonce i vejce baziliščí...
Na čestném místě ale bylo prázdno.
Sluneční paprsky ozařovaly zdobený stojánek. Kdyby na něm stálo ono vejce, házelo by různobarevné odlesky po celém pokoji…

…ten džob jsem neměl brát. Prej: „sežeň dračí vejce, to pro mága bude sranda“. No, smála se víc dračice než já. Měl jsem divnej pocit už když jsem tam lezl. Hnízdo bylo podezřele přístupný. Mělo mě trknout, že ho ta bestie bude hlídat. Taky po mně vystartovala, jen co jsem popadl jedno z vajec. Zrovna to nejmenší. Aspoň se dobře neslo.
Ha, ale na mě si nepřišla. Ještě že tam byl ten ouzkej průchod ven skrz vedlejší jeskyni. Stačilo shodit pár krápníků ze stropu a už na mě nemohla. Škoda, že jí to jen zlomilo roh a nerozpláclo celou kebuli...

Třetí den.
Vydržel jsem tři dny. Rekord. Ale co když José Alfredo zjistil, kdo je jeho otec?
Čtvrtý den.
Nešlo to, zase jsem zapnul televizi. To dítě není jeho. On nic neví! …Ne, musím přestat. Vydržím to!
Pátý den.
Daroval jsem televizi nemocnici. Pokušení zmizí. Ale co Maria Francisca? Čí dítě čeká? …Ne, vytrvám… I když, mohl bych se jít dívat k sousedům…
Šestý den.
Televizi nemám, se sousedy jsem se pohádal… Musím přestat…
Sedmý den.
Málem jsem přečaroval vodu v misce na obrazovku, ale vydržel jsem. Teď už to bude jen lepší…
---
„Chudák, vzdychl Picek, „Proč nepoužil kůru odvyčníku?

„Kdo vyzvedne tělo?“ zeptal se nejvyšší.
„Tělo?“ hlesl služebník Crotus.
„Trup, hlavu, cokoliv. Něco po něm přece muselo zbýt!“
„Něco snad… Ale, kde máme hledat?“
„Říkali, že ho viděli padat do laguny…“ oznámil učedník Picek.
„Lagunu ne… Volavky…“ zaúpěl Crotus.
Nakonec mu nezbylo, než se s Pickem k laguně vydat. Šance, že najdou aspoň část těla použitelnou pro pohřeb, byla malá. Volavky dokázaly spořádat vše a útočily na každého, kdo se k nim přiblížil.
„Musíme je zaklít! Jinak povečeří i nás. Našels něco?“
Kouzelníci se ustrašeně rozhlíželi připraveni seslat kouzla nebo prchnout.
„Tam je, vidíš?“
Uprostřed laguny ležela oklovaná hlava…