Červený trpaslík

Následoval ho všude, dokonce i když prošel zdí a byl si naprosto jistý, že mu unikl, vždy se z nějakého koutu objevil a mlel pantem, dokud mu dech vydržel.
„…no a to jednou se můj prastrýček z devátého kolene vrhl střemhlav z horního patra, uvázaný lanem za kotník, prý aby si vyzkoušel pocit bez tíže,“ pokračoval Kocour a šíleně se přitom řehtal, „jenže to lano se odvázalo. Šest jeho nevlastních bratrů jej chytalo. A už jsi slyšel o válce dvou kočičích klanů? To ti byla panečku síla…“
Došla mu trpělivost. „Holly? Vypni mě, hned!“
Zablesklo se a Rimmer dobrovolně zmizel.

Svět se třásl, za chvíli ho zalilo oslepující světlo, potom se převrátil vzhůru nohama.
Jedna ponožka zmateně mžourala okolo, druhá se rozhlížela, značně naštvaná, že ji někdo probudil z hybernace.
"Říkal jsi, že o nás nemá ponětí." Zavrčela fialová ponožka s dírkou místo palce.
"Nevěděl, určitě o nás nevěděl." Pruhovaná ponožka se zpuchřelou gumičkou vrčela.
"Tak proč nám ten idiot zničil svět?" Zkusila znova ta fialová.
"Hledal čisté ponožky?"
"V koši na prádlo? Je to snad idiot?"
"Holle, buď v klidu, prohledal jsem všechno, ale žádní polymorfové tu nejsou," ujišťoval Lister. A tak dva polymorfové v klídku dožili jako ponožky.

Rimmer: obzvlášť mentorský výraz; deka kolem ramen. Kryton: drží hořící kus kovu. Listerovi podezřele doutnají dready.
Rimmer: „Všichni víme, proč jsme tady. Stane-li se něco na této lodi, nebo ostatně ve většině vesmíru, může za to jediný člověk.“
Lister: „Dyť já taky JSEM jedinej člověk...“
Rimmer: „Ticho! Přiznáváš svou vinu, obžalovaný?!“
Lister: „Houbeles přiznávám! Nechápu, proč to házíte na mě, a vážně, Rimmere, ta deka není soudcovskej talár!“
Rimmer: „Čekal jsem tu odpověď. Svědku Krytone, co řekl obžalovaný chvíli před výbuchem?“
Kryton (vyčítavě): „Řekl ,Rimmere, velení nech na mně, tohle jsem dělal stokrát.'“
Lister (vítězoslavně): „Nikdy předtím jste mě neposlouchali!“

„Co budeme dělat?“
„Musíme je zastavit, ježí se mi z nich chlupy.“
„Mě lezou do systému a mění příkazy.“
Lister se zamyslel. „Velení nechte na mě, mám nápad.“
Potichu se přikradl k místnosti: „Vzduch čistý, až dám pokyn, vypnete proud.“
Rozrazil dveře.
Stovka Rimmerů najednou utichla.
Naprázdno polkl.
„Chopte se ho,“ zavelel jeden. Pětice se začala přibližovat.
„Holly, teď!“
Světla zhasla, kosmická loď se začala otáčet, ale Rimmerové se přibližovali. Jejich žhnoucí oči zářily ve tmě.
* * *
„Ne, nechte mě, nezabíjejte mě,“ ječel nahlas.
„Pane Listere, vzbuďte se, dnes budeme zapínat pana Rimmera po dvouměsíční úspoře energií.“
Lister vytřeštil oči.
„Ne!“

Těpéro sombréro, tak co život?! Já sem Švitorka, švitořící toastovač a ze všeho nejvíc miluju, když si dá někdo toast. Vyrobila mě firma Křápol, a.s. a stál sem $19,99 + daň.
Sloužil sem věrně na palubě lodi důlní těžařské společnosti Červený trpaslík. Nevím proč, ale s posádkou sem si příliš nerozuměl. Sem veselý společník u snídaně, ale nikdo si nechtěl dát toast.
Skončil sem v kontejneru rozmlácen na 3000 malinkých kousků. Následně opraven jako pokusný králík k opravě lodního počítače. Momentálně čekám, co bude dál. Jen vím, že se mi snížila životnost.
Takže se ptám, dá si někdo toast?

„Už je tady zas,“ zaúpěl Lister, jakmile ráno přišel k sobě. „Stalo se to znovu, že jo? Kdo z vás přišel s tím idiotským nápadem tentokrát?“ zeptal se vyčítavě a zpod peřiny vytáhl dopravní kužel. „Kde se vůbec tyhle věci berou?“
„Mě se neptej,“ řekl otráveně Kocour. „Ale plechová hlava by o tom mohla něco vědět,“ ukázal na Krytona, kterému hověl na hlavě krásný nový fez.
„Jo, pardon, ten je můj,“ ozval se ze dveří neznámý hlas. „Mimochodem, pěkný kužel,“ řekl, když si nasadil fez na hlavu, a než se kdokoliv z posádky Červeného Trpaslíka zmohl na slovo, byl pryč.

Posadil se ke stolečku. Přitáhl si židli. Vyhrnul si rukávy. Ořezal tužku. Zlomil tuhu. Ořezal tužku ještě jednou. Napil se. Protáhl se. Nedopatřením ukousl tuhu. Znovu ořezal tužku. Narovnal papíry. Natáhl si nohy. Procvičil si čelistní svaly. Nadechl se. Vydechl. Odtáhl si židli. Pokrčil si nohy.
Otočil papír.
Hned nahoře, úplně první otázka, číslo jedna, černý nápis, římská číslice.
P.I.F.K.A.
To vím, vím co to je, znám odpověď! Já to udělám, mám to v kapse! P.I.F.K.A. je přece Počítačová Inteligence For Kool Astronauts, mám to!
Správně to nebylo, ale na tom nezáleželo.
Rimmer totiž rozrušením omdlel a zkoušku zase neudělal.

U všech kosmických entit, to je zážitek! Do dlaní se zase vrátil cit, můžu se dotýkat. Ale čeho? Rychlé rozhlížení, pohled se zapíchl do Robíka, který si to náhodou hasil po chodbě. No, raději ne. Stěna, stěna je určitě dobrá. Hladí stěnu, cítí pod prsty vrstvy ocelové šedi (nebo to možná byla myší šeď?) a byla příjemná.
Hlad. Sníst, něco sníst! Zmateně pobíhal po spojovacích chodbách a nemohl najít jediný automat, který by mu dal cokoliv. Jenom v jednom byly zbytky vykydnutého čehosi, co nepříjemně zavánělo kari. Znechuceně nakrčil nos. Být zpět mezi živými nebyla taková výhra, jak si přál.

„Dneska bychom to měli pořádně roztočit!“ zavrávoral Peterson a před upadnutím ho zachránily jen Listerovy dredy, kterých se stihl chytit. Když se mu nedostalo žádné odezvy, jen nepřítomného „au“, usoudil, že nastala jeho chvíle. „Měl by sis pořídit tetování.“
„Co?“ zeptal se nepříliš chytře Lister.
„Jo, na to teď holky letí. Je to retro, víš? Na to jich sbalíš miliony. Milionový nápad, baby!“
„Co?“ nechápal Lister.
„K tobě, kamaráde, by se hodil delfín. Nebo orangutan. Po zuby ozbrojený křeček! A holub.“
„Co?“
„Anebo,“ pokračoval Peterson a po tváři se mu rozlil ďábelský úsměv, „by sis mohl nechat vytetovat portrét dutohlava!“

„Kryťáčku, co se ti stalo?“ vypravil ze sebe s námahou Lister a málem se při tom výkonu zadusil. S plnou pusou indických placek se totiž neartikuluje úplně nejlépe.
„Co myslíte, pane?“
„Co myslím? Neviděl ses snad v zrcadle?“ zakoulel Lister očima.
„Ale pane, to už jsme si vyjasnili, proč má moje hlava tvar legrační kostky ledu.“
„Já myslím ty jakoby čtverečky, co máš na čele.“
„Ach, pana Rimmera zase popadl záchvat brachiální agrese.“
Lister na něj chvíli nevěřícně zíral a pak zlehka potřásl hlavou. „Co že to popadl?“
„Paličku na maso, pane. A teď mě omluvte, jdu si vyklepat hlavu.“