DMD č. 25. pro 25. 4. 2016. Téma: Tanec stínů

Je psáno, že muž a žena mají být obrazem Božím.
Pamatoval si, když jí na tváři tančily dlouhé stíny zapadajícího slunce, na obličej jemný jako vánek, na oči protkané světlem, krásnější než nejdražší drahokamy. Pamatoval si na hebkost jejích rtů při svatebním polibku, na pevné sevření v dlani, když vykročili po společné cestě, na pohlazení řas při loučení.
Pohlédl na novou společnou fotografii. Stíny jim tančily ve vráskách, vyhloubených v údolí slz i mezi květy úsměvů. Teď, když dlouhé stíny podzimu vysávají sílu i zdraví, přemítal, cože je to ten Boží obraz, který v sobě nesou. Tanec světla ve tmách?

Záclona bezvědomí se trhá. Těžko se dýchá.
Xénie si přejede rukou přes obličej, dlaň je plná krve.
Ženy zpívají, u vytržení shlížejí z ochozu, vztahují ruce nad fialové plameny.
Ztěžka si klekne.
Šok ji zmrazí.
Hrůzné stínové divadlo, zápas o každou vteřinku, krvavý tanec bolesti.
Výkřik uvázne v hrdle. Zatím jsou naživu. Příliš brzy na nářek. Kdyby se podařila síť… Xénie zkusmo sešle zaklínadlo. Marně. Svatyni smrti cosi chrání, jako by neviditelný strop odrazil kouzlo zpět.
Zoufalá bezmoc se přetaví v šílenství.
Burácení uragánu smete temné postavy jak papírové loutky, v třeskotu hromů se hroutí zdi, meče blesků párají dimenze.

Lucius nemohl spát. Věděl, že by si měl odpočinout. Zítřek mohl přinést jejich vítězství či smrt… Čelit Temnému pánovi nebude jednoduché. Čelit mu unavený je enormně pošetilé.
Jenže požádat Severuse o Bezesný spánek by bylo projevem slabosti. A bez lektvaru jeho myšlenky pádily jako zběsilé…
Vzpomenul si na hovory s Brutem – ne s tím extravagantním přiopilým námořníkem, ale se strýcem, který mu pomohl, když se rozhodoval, zda se má odchýlit od dráhy Smrtijeda.
Vydal se zšeřelým sídlem k jeho portrétu. Chodby osvětlené jen několika svícemi rozehrávaly podivný tanec stínů.
„Vítej, Luciusi,“ usmál se na něj starý pán, „rád tě vidím.“

Po čele spáče přeběhl stín,
to duše pláče pod tíhou vin.
A noční můry už drápy si brousí,
k tanci se chystají, radosti rdousí.
Vrah tiše sténá, zlé sny ho mučí,
v nich jeho oběti útrpně skučí.
Zločiny krvavé nedaj mu spát,
v duši splín, černý blín, oběť měl rád.
Srdce svírá krusta ledu,
do cév proudí kapky jedu.
Neodsouzen, za své hříchy náležitě nepyká,
pocit viny hrdlem stoupá, zločinec se zalyká.
Čelo se orosí a víčka chvějí,
jen noční můry se ďábelsky smějí.
Vyděšený probudí se, ač je ticho v domě,
"já věděl, že řezničina není práce pro mě."

Háj černých topolů a vrb pokrývá břeh. Je tu věčné přítmí, mrtvolné ticho, ani lísteček se nepohne.
Ticho přerušuje zvuk bosých nohou a občasné zabečení. Nohy se po chvíli zastavují, ruce vyhrabávají jamku.
Svist nože. Záblesk karmínově rudé. Kapky, pramínky, potůčky se slévají v jamce.
Netrvá dlouho a objevuje se první, pak další. A další. Desítky. Všechny víří ve spletitém tanci okolo jamky plné chladnoucí krve.
Některé z nich zná. Své padlé druhy. Své přátele. Se slzami v očích poznává svou matku. Tolik touží s ní promluvit. Nesmí. Zatím. Musí nejdřív najít jiný stín. Ten jediný, který mu může pomoci.

Svítily svíčky. Na podlaze ležely rudé koberce květin a rozbořené zdi honosného sídla zdobily pavučinové tapiserie, co povlávaly v nočním větru. Srpek měsíce z výšky hleděl na tichý taneční parket. Na prázdný taneční parket. První ze svíček zaprskala a zhasla. Kdesi v dáli se ozval křik. Po chvilce utichl.
S úzkostí se po sobě dívali slavíci, sedící na špici někdejší věže. Růže se ve svém závoji z mlhy roztřásly zimou. Lidé z vesnice zamkli poslední zámek a petlice přitloukli ke dveřím.
Na ochozu se objevil první z hostů honosného plesu. Všechny svíčky se zatřepotaly v bázni. Nikdo jej ovšem neviděl.

Letmo se zahleděl na své ruce. Sotva v nich udržel pero, jak se třásly. O zbytku těla raději nepřemýšlel. Za poslední rok ztratil polovinu své váhy. Kolik času mu ještě asi zbývá? Měsíc? Týden? Zvládne dokončit tuhle píseň?
I’m just the shadow of the man I used to be...
V tom mu na stůl vyskočila Delilah a začala příst. Pohladil svou patnáctiletou mazlu po šedivějící srsti. „Už to není, co to bývalo, viď, holka?“
Vzal ji do náruče a jemně kolébal. Broukal jí i sobě na uklidnění zatím rodící se melodii.
Too much love will kill you
in the end…

Při posledních slovech čaroděj vstal. Ranní slunce se mu opíralo do zad. Vévodu přikryl nestvůrně dlouhý stín.
„Takový obchod neuzavřu.“
„Pak tedy zemřeš.“
„Zřejmě,“ vzdychl vévoda. „Nemohu koupit svůj život za Tayřino propuštění. Není můj zajatec, ale vážený host.“
Stín zakolísal.
„Vděčím jí za svůj život stejně jako tobě. Jak myslíš, že jsem se dozvěděl o Etrisu? Vždyť je tajemstvím čarodějů!“
„Řekl jsem o něm jedinému člověku,“ zašeptal čaroděj.
„A Tayra přišla za mnou, vyměnit tajemství kamene za život s tebou.“
Čaroděj omráčeně klesl zpátky do křesla.
Stín zmizel.
Vévodovu tvář zalilo slunce.
Pousmál se.
„Nepůjdeš ji pozdravit, pane čaroději?“

Po predstavení ukladal bábky do truhlice.
"Kam máte namierené teraz?" pýtal sa ho starosta.
"Do Arengaldu."
"Tam radšej nechoďte, sú tam poverčiví ľudia."
Pán tieňov pokrčil ramenami.
Na oranžovom plátne sa mihali ľudské obrysy. Husle hrali clivý doprovod, hlasy postáv sa striedali. Tiene tancovali, uzatvárali dohody, zrádzali sa, milovali...
Malý chlapec prišiel k plátnu. Zaťahal zaň a plachta spadla. Na druhej strane bola len lampa pán tieňov a muzikant. Umelec v šoku pustil bábky. Muzikant prestal hrať.
"On je tam sám?"
"Ale ako to robí?"
"Je to čarodejník!"
"Chyťte ho!" rozkričal sa dav.
Pán tieňov utekal, čo mu nohy stačili.

Byl to úžasný a úchvatný tanec.
Byl to okamžik, kdy se dvě strany střetly - bílá a černá, figurky na šachovém poli.
Jen toto bylo reálné. Postavy živé a mnohé záhy mrtvé.
Chutnalo to hořkou a trpkou realitou.
Přitom všichni, kdo bojovali, se stali jen loutkami v rukou svých pánů. Tak jako vždy.
Oba byli mocní.
Jeden starší, s dlouhým plnovousem a modrýma očima. Plný zkušenosti a víry v lásku.
Druhý mladší, však toužící po nesmrtelnosti, s úděsným vzhledem hada.
A oni tančili svůj tanec, figurky mezi nimi.
Ale jen jedna jediná věděla, co se vlastně děje.
Ta, která patřila oběma.