DMD č. 16. pro 16. 4. 2016. Téma: Dokonalý hostitel

„Nerázuj mi tu pořád. Vezmi si pirožku. Vždyť je to ostuda, mistr, a hubený jako šindel.“
Severin se poslušně zastavil. Složil ruce za pasem a lehounce si skousl ret. Tvrdá zkušenost ze studií ho varovala: v čemkoli může být jed!
Zato Lisa si utřela od pusy část tvarohu a natáhla se pro další vypečený kousek.
„A jistě taky tak vyschlý,“ vemlouval se za Severinovými zády známý tichý baryton. Ozval se zvuk tekutiny nalévané do poháru.
Severin po čichu identifikoval upravené červené víno. Železité?
Mistr Divjakov se zasmál. „Neblázni, Watersi. Už dávno nejsi můj žák. Jsi kolega. Tak si koukej sednout.“

Bylo pro vás těžké vyrovnat se s funkcí místního duchovního?
Když máte na výběr mezi Biblí a oprátkou, velice brzo se v Bibli naučíte číst. A po čase zjistíte, že už cestu k Bohu hledat nemusíte, protože stojí přímo vedle vás.
V čem spočívá tajemství zájmu o vaše kázání? Co z vás dělá tak oblíbeného reverenda?
Bejt pastýřem je jako bejt hostitelem. Lidem, který pozvete, nasloucháte. Dětem nenutíte svíčkovou, hladovým nepodáváte krupicovou kaši a všem bez rozdílu nabídnete dezert. Když je třeba, tak skleničku něčeho ostřejšího.
Když jsme u jídla, je pravda, že rád snídáte tlačenku?
Jenom když mám kocovinu.

Dvě kožená křesla, starožitný vyřezávaný stůl, na odiv vystavená knihovna plná vzácných tisků. Láhev archivního vína, sklenice. Drahocenná anglická sada, vůně čaje a talíř jemných sušenek. Samotný Vasyl Kosturak v křesle naproti.
Adrián, který před chvíli vyšel z portálu, poslechne pokyn a posadí se.
„Jak vidím, přišel jsi sám,“ říká přívětivě patriarcha.
„Ano.“ Srdce má až v krku. „Vyvlékla se z kouzla. Někdo nás napadl. Radši jsem zmizel.“
„Viděla tě?“
„Jen ona. Neví, pro koho pracuji.“
Patriarcha nalévá oběma čaj a zamyšleně ukousne sušenku. „Tohle byla tvá poslední chyba.“
„Už se to nebude opakovat.“
„Rozhodně ne. Za to ručíš životem.“

Tayra se sklonila nad bezvládným tělem a nalila do pootevřených úst obsah lahvičky.
„Buďte rychlí. Probere se jen na chvíli a kamene se musí zbavit co nejdřív.“
„Nezůstaneš?“
„Rozptýlila bych ho.“
Čaroděj se prudce posadil.
Oči se mu nepřirozeně leskly.
„Olej, víno, kladivo. Vévoda,“ zamumlal divoce. „Kámen! Rozbít! Společně!“
Dvě ruce na rukojeti. Etrisu se rozlétl na stovku úlomků.
„Ať to pak seberou,“ mávl Šaretas rukou. „Už není nebezpečný. Teď – tvou moč, tvé sliny, tvou krev.“
„Nechutné,“ sykl vévoda.
„Taky mou krev.“
Vévoda se otřásl.
„Nebo kteroukoliv jinou tělní tekutinu. Cokoliv budeš chtít,“ nabídl čaroděj pohostinně.
„Krev,“ odpověděl vévoda rychle.

Jon Sníh poskytl Alys ochranu a dal jí jídlo, když padala vyčerpáním.
Odmítl ji vydat strýci, který si zabral její dědictví, i bratranci, jenž utýral dvě manželky a teď si ji nárokoval.
Našel pro ni jiného muže. Divokého zpoza Zdi se dvěma stovkami bojovníků, s nimiž získají zpět její domov. Sigorna, jehož jméno jí klouzalo ze rtů tak sladce při svatební noci.
Nejednal jako velitel Noční hlídky, ale jako syn Eddarda Starka, a jeho pomoc nebude zapomenuta.
I když se na ni v tu první chvíli, než si vybavil její jméno, zadíval, jako by její tvář měla patřit někomu jinému.

Jsem z vyšší třídy společnosti. Jsme tu samí doktoři, úředníci, pojišťováci. Samé dobře placené pozice. Máme vybraný vkus, styl i chování. Lidé jako my chodí "povinně" na dobročinné večírky, plesy a různé společenské akce. Všichni jsou oblečeni do společenských šatů. Dlouhé róby. Kvádra s motýlky.
Dnes večer pořádám akci v mém domě. Spíš vile. Hodil jsem na sebe černý oblek, bílou košili a černého motýlka. Nóbl. Najal jsem jsem cateringovou firmu, aby podávala jídlo. Máme tu šampaňské. Přichází důležití lidé se svými ženami či manželi.
Všichni se tu baví. Večírky uspořádat zkrátka umím. Spodina by se tu však dozajista nudila.

Frances probudili uprostřed noci. V prvotním záchvěvu rozmrzelosti, chtěla opovážlivce sepsout. Když uviděla Sullivanův pobledlý obličej, nadávku spolkla. Táborem se míhaly lucerny.
„Madam, kutr se vrátil.“
Za krátkou větou se skrývalo víc než prosté oznámení. Ani se nenamáhala oblékat si kabátec.
Skupina námořníků vlekla člun na břeh. Půl tuctu dalších mezi sebou neslo troje nosítka.
„Okamžitě vzbuďte Foleyho! Ostatním dejte najíst.“
Celá posádka působila zbědovaně. Milton křečovitě svíral deník. Ve světle skomírajícího měsíce byl nepřirozeně bledý. V očích měl strach a vyčerpání. Sullivan mu nabídl svou placatku.
Do rána onemocnělo dalších pět. Na stožáru vztyčeném uprostřed tábora zavlála žlutá vlajka.

Dobrovolně jsem se vydal do pořadu Prostřeno,
hostitel měl vztah k přírodě a zlomené koleno.
První dojmy - chlap, má strupy, odevšad mu lezou chlupy.
V bílé klícce ze sádroše hostitel mě živil,
byl to voják z povolání, teď oblékl civil.
Dal mi vše co hrdlo ráčí, krmi vskutku milenou,
přišla řeč na barvu moku - preferuji červenou.
Do něčeho zakousnout se, to je pro mě výzva,
do dějin se právě píše moje první jizva.
Bodování vyčísleno, čekám kolik utrží,
uvidíme kdo z nás dvou se ve finále udrží.
Na profíka nevypadá, uvidíte příště,
zda zpod sádry zvládne dostat mě - přisáté klíště.

Pichlavé jehličí prosvětlované slunečními paprsky házelo na jeho obličej zelenkavá prasátka. Vzduch voněl létem. Sladce. Pokojně. Hluboký nádech před skokem do vody.
Cestoval na východ, tu se stáčel na jih, tu kličkoval. Pátral, analyzoval magii okolí a sbíral vzpomínky stromů, zvířat, mechu. Když měl hlad, jedl houby a temně modré borůvky z keříků, kterými se brodil po pás. Prsty se pak dotýkal tváří, až vypadal jako prastarý bojovník. Nabíral sílu po staletí neprozkoumaných koutů, naslouchal šepotu větvoví, narovnával se a silněl. Les byl jeho domovem, a on bral z jeho darů plnými doušky. Vše, co mi dáš, ti opět vrátím.

Eleonora Rubínová vstoupila do kruhové obřadní síně osvětlené třinácti tlustými voskovicemi v železných stojanech. Zkřížila ruce na hrudi. Hluboce se uklonila před příšernou sochou, která rozlehlé místnosti vévodila.
Rituál zasvěcení novicky začne za hodinu. Dcery dívku právě připravují na slavnostní okamžik, kdy novicka odevzdá vstupní dar. Temná paní se nasytí a za odměnu vdechne Ohnivým pannám novou sílu.
Socha se pohnula. Zavětřila. Z hlubokých jam očí vyšlehly plameny.
Žena zděšeně uskočila. Proč to? Zajatý mladík je zatím bezpečně ukrytý, aby paní neprocitla předčasně. Pronikl sem snad vetřelec?
„Dcery moje, pomoc! Je tu nějaký muž!“
Přivítají odvážlivce.
Paní dostane oběti dvě.