DMD č. 16. pro 16. 4. 2016. Téma: Dokonalý hostitel

Lidka Karasová usedá k prostřenému stolu, způsobně ukusuje pocukrované koláčky a upíjí čaj z křehkých hrníčků. Je tichounká a mírná. Vzorné dítě z dobré rodiny.
„Ano, maminko… rukulíbám, milostpaní… ano, poslouchám ve škole paní učitelku…“
Lidunka se zajíká smíchy. Ověnčená závoji všech barev dělá s dědou tyátr. Statečný rytíř Cinkapúr zachraňuje princeznu Lilili před zuřivým drakem.
Když je to přestane bavit, hrají si na cirkus. Ta převeliká honěnice a vztekanice, těch kotrmelců, skoků, chození po provaze, až je holčička úplně bez dechu.
Dědův byt vypadá po její návštěvě jako po výbuchu Krakatoy, ale pro Lidku to je ten pravý ráj.

My, originální série komentíků, jsme vyrostli v chovu výzkumné laboratoře. Slýchali jsme něco o pokusech, nefunkční aparatuře, že jsme přebytky, rosteme, hrozí nám utracení, možná odjedeme pryč. Život v nejistotě je nepříjemný.
Pak, že máme už jen dva dny. Poslední den přijela člověk s autem a odvezla nás. Vysypala nás do prostorných terárek, všude bezpečí, jídlo a hračky.
Jednoho dne nás popadla, strčila k nám ZjE(v)žena (děkujeme pěkně!) a odvezla nás do současného domova.
Velká klec, bezpečí, hračky, hamaky a MASO!
Oslavili jsme kolaudaci. Člověk se nevyspala.
Pak jsme zjistili, že s námi Evžen bude bydlet.
Pavel, Mirek a Filip

Slastně protáhla všechny končetiny. Je čas vyskočit a dát si pořádnou snídani! Jídlo je tady opravdu chutné a příjemně voní. Něco takového ještě nikdy nezažila. Její nový hostitel je úžasně veliký. Ráda u něj zůstane navždy. Ten bývalý jí teda moc dlouho nevydržel…
Hagrid vytáhl z trouby koláčky. Tentokrát se mu povedly. Voněly máslem, měly správnou barvu, a když je z plechu vysypával do misky, nezvonily. Olympě budou určitě chutnat.
Ze zamyšlení ho vytrhl pohyb u jeho nohou.
„Tesáku, co se furt drbeš? Já ti řikal, že máš tu chcíplou veverku nechat bejt. Že tys vod ní chyt ňákou blechu?!“

Po letech praxe jsme efektivní úderná jednotka. Přenášíme, polepujeme, skládáme…
Je pravda, že občas přijde závan paniky.
„Když se vám ty dvířka od ovládacího panelu zavřou, už je nikdy sami neotevřete. A já tu zítra nebudu, to snad chápete,“ vykládá důležitě technik.
„Ty dvě sady mikrofonů se navzájem ruší. Na což jsme vás upozorňovali…“ oznámí nám ozvučovač se samolibým výrazem.
„Už se mi plete levá a pravá. Který projektor mám zamrazit teď?“ zoufá si kolegyně.
Jsem si ale jistá, že až ráno přijede šéf, bude vše připravené. Bude moci vystupovat jako dokonalý hostitel. A my to večer zase všechno uklidíme…

Jmenuji se Marie a jsem nemocná. O takových, jako jsem já, se říká, že máme duševní poruchu, ale to označení nemám ráda. Můj mozek není stroj vyřazený z provozu. Spíš je se mnou něco odjakživa trochu v nepořádku.
Nepamatuji si, že by tomu kdy bylo jinak.
S nálepkou je všechno snadnější. A tak nosím nálepky. Sbírám je, jako když mi bylo šest. Hypothymie, abulie a prvky úzkostné poruchy jsou moje nejoblíbenější. Je to jako zjistit, že vám něco žere nohu, a najít si v atlase, jak přesně vás to zabije.
Požírá mě celá rodina parazitů a já jsem dokonalá hostitelka.

Podsunul mu myšlenku. Věděl, že je dokonalý hostitel a že se jí ujme tak, jak se patří. Nespletl se. Potěšeně ji uvítal. Dovolil, aby se mu pohodlně rozložila v mysli. Hýčkal ji a rozmazloval. Brzy ji přijal za svou.
Další návštěvník, druhý podnět.
Dá se říci, že i tentokrát ho přijal bez okolků. Zamnul si ruce.
Nečekal jsem, že to půjde tak lehce.
Je to vzrušující. Připadám si jak programátor.
Teď pozor, opatrně. Poslední pokyn.
Povedlo se! Je přesvědčený, že na to přišel sám.
Lepší než robot. Promyslel detaily a udělal, co jsem chtěl.
Dokonalá pomsta. Jsem zcela mimo podezření.

Rvačku najdu po křiku. Napravo Aljoša. Nalevo Roman. Oba zbití, zkrvavení.
Aljoša sveřepě přizná: „Udeřil jsem první. Ale on si začal! Řekl...“
Rozčílím se: „Pitomci! Jsme zde skoro hostitelé, takhle jdete příkladem? Jste snad bratři!“
Roman vykřikne: „Není to můj bratr! Je to zrádce!“
Jako by mě udeřil. Poznal to a utíká...
---
Stojí venku, v očích vzdor.
„Co to říkáš? Jsme přece rodina, nesmíme se rozdělit,“ prosím.
Uhne očima, ale neustupuje: „Tebe ochráním, Anuško. Ale Alexej není můj bratr!“
---
Když vejdu zpět, zahlédnu záblesk zlata ve spěšně zavíraném tlumoku. Aljoša nedokáže skrýt vinu. Nikdy nedokázal.
„Mluv,“ rozkazuji.
Později toho lituji...

Snaha vykroutit se z pozvání paní Snapeové na večeři byla stejně pošetilá jako snaha vytrhnout se ze spárů nestvůrné harpyje, jíž byla Severusova matka tak podobná.
Harry s Hermionou právě hlasitě žvýkali krocana a snažili se nevnímat slovní přestřelku manželů Snapeových, když se ozvalo tupé žuchnutí a všichni pohlédli na Severuse. Jeho hlava přistála v míse bramborové kaše.
Hermiona duchapřítomně zareagovala dřív, než se stačil utopit.
„Omdlel,“ prohlásila.
„Asi trochu přebral. Odnesu ho do ložnice,“ nabídl Harry.
„Jen seď, drahoušku,“ zaševelila sladce Eileen a dolila mu víno. „Sevíček se teď pěkně prospinká a vy mi povíte, co mezi vámi je.“

Lokajové odnesli nádobí ze stolu a lord Waltham se se svými hosty odebral do knihovny.
"Mesdames et messieurs," upoutal pozornost všech přítomných Hercule Poirot. "Nastal čas, aby vám Poirot prozradil, kdo přimíchal jed do vína pana Wilkinse."
Mezi hosty to zašumělo a Hercule Poirot se dal do vysvětlování spletitého případu.
"...tím vrahem jste vy, lorde Walthame!"
"Celou dobu jste to věděl a klidně jste nás všechny nechal přijít na večeři k vrahovi!" řekl vyčítavě Hastings, když opustili dům zatčeného lorda.
"Lord Waltham je vynikající hostitel, mon ami. Byla by škoda nechat inspektora Jappa, aby ho zatkl před tak báječnou večeří."

"Můžu být dobrou matkou?"
Pohlédl.
"Tou nejlepší!"
"Vždyť já mám ještě tolik starostí sama se sebou!"
Nenaplněna.
"Ubudou, věř mi! Na jejich místo nastoupí starosti... jiné, opravdovější."
"To jsou mi vyhlídky!"
Za obzor zrcadla.
"Možná máš pravdu!"
Ale co já za otce?
"Na to se stejně nedá připravit!"
Nezasadil strom, nepostavil dům.
"Víš, kde končí až? V nikdy!"
Ještě chvíli nezodpovědný rebel!
"Čím víc si zvykneš, tím méně se ti vůbec kdy bude chtít!"
Když ženu žene žár, ať muž nemuká.
Nakonec nejde jen o ně.
Tma bez paměti.
Z nicoty do nitra.
A pak do náruče.
Je dokonalejších hostitelů?