DMD č. 16. pro 16. 4. 2016. Téma: Dokonalý hostitel

Tabule byla velkolepá. Na čínském a japonském porcelánu se vršily hory ovoce, na stříbrných tácech byl servírován nespočet druhů ptáků zdobených peřím, jímž se honosili za života. Vzácnou výstředností patřičně oceněnou hosty byl podávaný jeseter z Volhy. Nadšeně byla přijata předložená mihule z italského jezera. Víno Středomoří jiskřilo. Hostitel byl milý a pozorný. Dům se skvěl přepychem a bohatstvím.
Přesto jako kdyby nad stolem čas od času proběhl neurčitý stín.
Prokurátor Villefort byl nezvykle tichý a zasmušilý.
Paní Danglarsová se chvěla.
Sluha pána domu byl bílý jako stěna.
Hrabě Monte Christo podával večeři v Auteuile, v domě U studánky 28.

Mé srdce se sevřelo bolestí a strachem, když ho můj syn přivedl do sídla našeho kmene. Vysoký, s šedýma očima a bledou pletí, působil jako zjevení.
"Zachránil mi život, matko! Zabil lva, který mi chtěl roztrhnout hrdlo! Musíme mu poskytnout pohostinství!"
Můj syn byl příliš mladý, než aby pamatoval ohnivé Oko a temnotu. Nestál u bran Bílého města, když hořelo. Doufala jsem, že nedělám chybu.
"Vítám u nás vzácného hosta. Posaď se u našeho ohně, pověz nám o svých cestách... Jsi daleko od domova."
Čekala jsem slova plná pohrdání a výsměchu, ale cizinec jen přikývl a posadil se.
"Děkuji," řekl.

Ježíš se brzy proslavil jako skvělý pořadatel mejdanů.
Brokolicové pizzy objednal vždycky dost. Potom co si uvědomil, že s jedním kelímkem to nejde, bylo jich na stole pokaždé požehnaně. Hostům myl nohy. Když jednou ráno na podlaze ležel polomrtvý Lazar s příšernou kocovinou, odnesl ho Ježíš na pohovku a tu opici mu vyléčil.
Choval se jako skvělý hostitel i na večírcích, které vlastně nepořádal.
Když bylo málo jídla, udělal s pár rybama a chlebem takový čáry, jaký by nezvládl ani Láďa Hruška. Ochotně všem měnil vodu ve víno.
Škoda, že ho ta Golgota zmohla tak, že tři dny nikde nepařil.

Londýn. 1.června 2014. Večer.
Na parkovišti si nás vyzvedla jedna moc milá černoška. Jezdila starou škodovkou. Dům měla plnej fotek. Po večeři nám dala nanuk. Měla dva hezký syny. Mojí spolužačce se hrozně líbili. Bylo nám blbý říkat slovo 'černoch', aby nás náhodou neslyšeli. Tak jsme jim říkali 'motýlci'. U motýlků to bylo moc fajn.
Wales. 2.června. Večer.
Vyzvedl si nás starší pár. Pán byl třikrát větší než paní. Živil se vyráběním dekorací. Paní skvěle vařila. Pán vyprávěl nějaký zajímavý historky. Po celodenních vejletech jsme byli vždycky unavení a tak nás to uspávalo. Takový pohádky na dobrou noc.

Rád bych věděl, jak dlouho tady ještě budeme trčet.
Dům je sice nádherný, jako paláce nejbohatších patriciů. Zahrady obzvlášť. Ale poctivý kus nábytku tu nemají, jenom pořád ty koberce a polštáře.
Hodně dobrého jídla, ale z těch sladkostí už je mi zle.
Hostitelé jsou ohromně zdvořilí (aspoň podle toho tlumočníka), ale kluzcí jako úhoři. Myslím, že by nám s chutí vrazili kudlu do zad. A jednání se neskutečně vleče.
Marco tu nedávno potkal Janovany. Možná se s nimi paktují za našimi zády.
A večer musíme pořád poslouchat nějaké nekonečné vyprávění. Kdyby aspoň konečně řekli, jak to dopadlo s tou Sciarazzadou.

Můj kamarád napsal knihu o tom, jak moc dokáží slova ovlivnit člověka. Mezi reálné případy, uvedené na konci svazku, zařadil i tento:
Pan X se pohádal se slečnou Y a rozhodl se, že ji zabije. Pozval ji tedy k sobě domů, aby ji mohl otrávit. Choval se k ní celou dobu velmi úslužně a mile, aby vůči němu nepojala sebemenší podezření. Když jí podával otrávený nápoj, byla tak potěšená, že ho označila za dokonalého hostitele. On zůstal chvíli úplně zkoprnělý, poté mu vstoupily slzy do očí, popadl nápoj určený slečně Y a celou sklenici vypil. Na místě zemřel. (zdroj neuveden)

Ze všech ďoučat ve škole mám nejraději Evu Svobodovou, jelikož krásně voní vanilkou.
Její rodiče mají na náměstí cukrárnu, kolem které chodíme ze školy.
A hrajeme takovou hru, že stojíme před výlohou a značnou rychlostí si rozdělujeme všechny dorty, cucavé štangličky a barevná mejdlíčka.
„To je moje,“ ukázal jsem na čokoládový dort.
Ale Bejval se zašklebil a pravil: „Hahá, ten je můj, jelikož jsem si ho zabral už včera!“ A chtěl, aby mu Eva potvrdila, že si ho zabral už včera.
Pročež s úsměvem zavrtěla hlavou, jako že si nevzpomíná, a přitom mi tajně do kapsy strčila kornout slaných mandliček.
***

"Jen si dejte," ponoukala mě Susan ve své kuchyni.
Nabral jsem si další porci kari.
"Proč to děláte?" zeptal jsem se.
"Nemůžu nechat někoho bloudit na ulici."
Dojedl jsem, nebylo to nakonec tak špatné.
"Už si dopapal, Sevíku?" vypadlo z ní.
"Tak Sevíku. Nechutné."
Vstal jsem od stolu.
"Všiml jsem si, že máte pavouka. Možná byste tu svoji náklonnost mohla věnovat jemu, určitě ji bude opětovat víc než já."
Susan mě popadla za rukáv, ale vytrhl jsem se.
"Sbohem, v kurníku přespávat nebudu."
Zase jsem na ulici. V tomto podivném světe se všichni zbláznili. Co je horší, že do mne.

„Haló? Je tu někdo?“
„Co? Co se to sakra…“
„Nerozčilujte se, je to dost nepříjemné i zvenku, natož takhle. Ah, vám se opravdu líbí moje oči, protože je mám stejné jako matka. To je milé.“
„Pottere?! Co u Merlina děláte v mé hlavě?“
„Však víte, moje tělo leží na ošetřovně a přítomnost mé mysli by už nevydrželo. A vy jste dokonalý hostitel. Ale nebojte, ani si nevšimnete, že tu jsem.

Třída nervózně sledovala nehybného Snapea.
„Profesore, jste v pořádku?“
Severusovi zacukalo oko, načež se křečovitě usmál. Neville zesinal.
„Váš lektvar se dnes mimořádně povedl, pane Longbotome. Dvacet bodů pro Nebelvír.“

Opravdu úžasné místo. Velice opuštěné, ale tak klidné!
A nádherná krajina. Takovýhle výhled kdybych měl doma…
A jak krásné pokoje. Všechno staromódní, ale přepychové. Postel s nebesy!
Hostitel se přímo překonává v pozornostech. Zřejmě má z návštěvy velkou radost. Chudák, musí být velice osamělý.
Mluví pořád dokola o svých slavných předcích, ale chápu ho.
Rodina asi dost zchudla. Na takové sídlo je tu opravdu málo personálu.
Ale to nevadí.
Jenom zdejší ovzduší mi nějak nesvědčí. V té posteli špatně spím a mívám podivné sny.
On přitom září zdravím.
Mám podivnou ranku na krku. Snad nebudu stonat?
Asi bych měl odjet.