DMD č. 16. pro 16. 4. 2016. Téma: Dokonalý hostitel

Jsem dokonalý hostitel.
Mým hostům poskytuji veškerý možný přepych.
Skvělé ubytování. Vkusné zařízení, pohodlný nábytek, naprostý komfort, který většina z nich ani doma nemá. Prachové peřiny v nejjemnějším povlečení.
Vybrané lahůdky se servírují na přepychovém originálním porcelánu. Jídla tolik, že to zdaleka všechno nesní. Nejvzácnější nejlahodnější vína, nejlepší ročníky nejvyhlášenějších značek. Skvělé digestivy. Všechny druhy whisky, nejkvalitnější koňaky. Při večeři hraje hudba, gentlemani mají k dispozici nejlepší doutníky.
Zdá se mi však, že mnozí moji hosté tento přepych a mou péči nejen že neoceňují, ale snad ani nevnímají.
Začínám se s nimi nudit.
Vidím ledovec.
Prima, zahrajeme si berany duc!

"Má mě ráda. Já mám ráda ji." vykládala Velká Hrošice biologům. Ti zděšením ztuhli. Že by si Hrošice někoho našla? To není možné...
"Občas se kvůli ní červenám, ale to mi nevadí." Ne! Hrošice má ženskou? Tak to nikdo nečekal.
"Je to v podstatě symbióza. Vždycky jsem jí chtěla získat. A teď ji mám. Je to na mě vidět? Co myslíte?" zeptala se, ale všichni se báli odpovědět.
"Noták. Alespoň budu mít lepší imunitu. Je to dokonalost. Jsem naprosto spokojená. Vždycky jsem chtěla mít tasemnici."
A pak to všem došlo. Hrošice o sobě často říkala, že by byla dokonalý hostitel.

Nemyslel jsem si, že jsem vybíravý, ale přiznávám, že když jsem se dostal do vyšší společnosti, najednou jsem nevěděl. Možná byste mě mohli nazvat přelétavým, ale chtěl jsem prostě okusit víc než jednoho.
Nejprve jsem si myslel na toho menšího, který stál osamocen. Pak mě ovšem zaujal ten mohutný, takový východní typ. A hned jsem věděl, že je to ON. Nenápadně jsem k němu přiblížil, ale pak jsem neváhal a pevně ho ovinul. Pomalu jsem se mu zavrtával do svrchní vrstvy a než se nadál, zanořil jsem se hluboko do něj.
Mohutný dub letní je pro nás jmelí prostě perfektní.

„Saturnine, dobrý večer.“
„Dobrý večer, pane. Dovoluji si upozornit, že teta Kateřina spí v pokoji pro hosty.“
„Teta Kateřina!?“
„Ano, přijela dnes odpoledne, pane.“
„Vy jste ji pustil dovnitř?“
„Samozřejmě.“
„Nebyl jste na ni zase ošklivý?“
„Nikoliv, pane. Připravil jsem pro ni příjemný večer.“
„Co ona na to?“
„Nejprve byla trochu podezřívavá a říkala něco o kouři bez ohýnku a krámu jakéhosi pána. Pak ale dostala Burgundské, dušené ledvinky a ke kávě kremrole.“
„To ji uklidnilo?“
„Zajisté, pak řekla, že host do domu je Bůh do domu a usnula.“
„Díky bohu za to.“
„Také nám došly prášky na spaní, pane.“

"Poslední večeře musí být opulentní, že?" zářil ředitel Kliniky Svatého Milosrdenství. "Spolupracujeme s nejbrilantnějšími kuchaři světa! Libo klokaní ocásky nadívané žabími stehýnky? Marinované chrousty nadivoko?"
Odcházel rozezlen, Milosrdní po něm šli jak slepice po flusu. Obzor bez dědiců uchvacován Charybdím chřtánem.
"Jakákoli živá hudba? Není problém! Masáže, mrk, mrk, vítejaktomyslím? Exkluzivní celebritky!"
Obří seznamy pochoutek, hitmejkrů a jejich band i jednostejných tvářiček bez studu odmítl.
"Dám si tláču s cibulí, Psí vojáky z desky a zpovědníka!"
Dokonalý hostitel zesinal.
"Tlačenka je nezdravá," koktal, "s církvemi nespolupracujeme a ty vojáky... Myslíte jako Alexandrovce?"
"Fajn," povzdechl. "Dejte mi smrtící injekci bez večeře!"

„Bydlí tam sama, jen s kočkama.“ Stál před zchátralým domem v zastrčené ulici. Prý ta stařena má plno šperků. Zoufale potřeboval peníze.
Teď to půjde. Rozbil okenní tabuli a protáhl se dovnitř. Světlo měsíce dopadalo na postel, v níž spala stará žena. Přistoupil k nočnímu stolku se šperkovnicí. Hned nahoře ležel zlatý náhrdelník s devíti velkými rubíny.
Co je to za šramot? Prudce se otočil a ztuhl děsem. Na prahu ložnice sedí pět koček a zírají na něho rudýma očima.
Ráno pohladila stará žena rudooké kočky. „Hodné holky.“ S úsměvem si prohlížela zlatý náhrdelník. Zářilo na něm deset velkých rubínů.

Mistr Windu je na znamení příměří pozval na páteční večeři.
"Ty štěnice vám jen tak nezapomenu," nechala se slyšet Tess, ale to už mistr Windu pokládal před Gwen talíř.
"Vesmírný slimák alá bažant. Váš oblíbený, jak jsem slyšel, mistryně."
Gwen spokojeně zamručela. "Ale běda vám, jestli jsou v tom pistácie!"
"Pro padawanku jeden dušený vesmírný slimák."
"Ale já jsem vegetariánka," protestovala Lea. Windu na ni přísně pohlédl. "Kromě pátků, samozřejmě," dodala honem.
"Medailonky z vesmírného slimáka pro slečnu Tess a pečený slimák s brambůrky pro mistryni Yannu."
"A co to máte vy?" zeptala se zvědavě Gwen.
"Zbytek brambor od oběda."

"Počuj, mne je to nejaké divné," vravel Štefan a dal si do úst kus mäsa.
"Mne tiež. Steaky a losos? Určite nás chce..." Cyril mu naznačil seknutie cez krk.
"V televízii to tak vždy býva!"
"Teraz je preč, rýchlo zdrhnime!"
Štefan sa obzrel na dvere.
"Nezamkol ich. Zatiaľ."
"Tak poďme."
Pán Zlojed sa vrátil s novou fľašou vína. Určite bude vzácnym hosťom zo šachového klubu chutiť.
"Už zase?"
Boli preč. Ani sa len nerozlúčili!
Sklesnuto sadol do kresla a ponoril hlavu do dlaní. Pripomenul si rodičovské ponaučenie: "Hosti svojich hostí!" a cítil sa ešte horšie.
Pán Zlojed nikdy nezapínal televízor.

Být ženou ministra je náročné. Zaprvé, a to je nejdůležitější, je to ministr Jejího veličenstva. I když by někdo mohl namítnout, že jsou to jen slova, jsou bolestně pravdivá. Ministr žije na ministerstvu, ve vládě, v parlamentu. Do svého domova se vrací jen na noc, a to ještě s náručí červených krabic, které musí do rána probrat.
A pak jsou tu ti jeho úředníci. Někdy mám sto chutí je odsud vykopat, vrátit na ministerstvo, a někam s Jamesem utéct. Někam daleko. Jenže já Jamese miluju, i přes tohle všechno.
"Dnes jste nějak strhaný, Bernarde. Trojitou whisky?"
"Ano, paní Hackerová. Děkuji."