DMD č. 15. pro 15. 4. 2016. Téma: Hrdinovi trapní příbuzní

Rodinu si člověk nevybírá.
S matkou jsem nikdy nevycházel dobře. Vždycky se akorát lísala k bratrovi a soustavnou péči si ho obtáčela kolem prstu. Ubohost.
Není divu, že bratr po ní zdědil jen to nejhorší. A když mu řekla, aby mě podvedl, ani ho nenapadlo se bránit. S docela klidným svědomím mě okradl. Ubohost.
A nakonec ani otec, kterého jsem si vždy vážil, nijak nezasáhl proti bezpráví, jehož se na mně dopustili. Dočkal jsem se jen hořkých slov. Ubohost!
Jenže krev není voda.
A tak, když se před ním Jákob poklonil, Ezau, v němž roky utišily všechnu zášť, jej objal.

"Bóže, to bude zas řečí," pomyslel si Tony, když vstupoval do velké jídelny, kde ho čekala nervózní Pepper spolu se svou matkou a jeho rodiče.
"Ahoj všichni!" řekl tak nadšeně, jak jen dokázal předstírat. Přistoupil k Pepper, naklonil se a lehce ji políbil na tvář. Poté se zdvořile přivítal i s ostatními a společně si sedli ke stolu.
"Jak se daří Společnosti, Pepper?" prolomil ticho Tonyho otec.
"Začínáme se zas dostávat do normálu. Trvá to ale dlouho. Je to spousta práce..."
O tři hodiny později
Tony se otráveně vrtal v Mk. 17.
"Tyhle návštěvy jsou vyčerpávající!"
"Ó miláčku, já vím..."

Velká rodina je velká rodina.
Znamená, že máte vždycky koho pozvat jako večeři, ale taky, že jste příbuzní s kdejakou plaňkou v plotě.
Na některé příbuzné si musíte chvíli zvykat, ale dají se pochopit. Šplhají po ostatních a točí se kolem každého, kdo jim může pomoct nahoru.
O to se svým způsobem snažíme všichni. Nelze je zavrhovat jenom proto, že zrovna nevyhráli v genetické loterii.
Co ale nepochopím nikdy, jsou masožravky.
Jistě, nemohou být stejně krásné jako my, fikusové, ale ty jejich stravovací návyky!
Jen ony mohou panáčkovat a lákat a loudit sousta, místo, aby si živiny spořádaně zakously kořenem!

Berlínský památník obětem holocaustu se skládá ze spousty betonových kvadrů. Vypadají trochu jako náhrobní kameny na Olivové hoře v Jeruzalémě. Procházíte uličkou mezi bloky a propadáte se hloub a hloub. Do šedi. Do labyrintu.
Je působivý, děsivý a vznešený.
Vedle stojí dederónský obchoďák. Je před ním vystavený divoce barevný trabant a prodávají tam nevkusné suvenýry. Z kebabárny řve turecký pop.
Když vylezete na Olivovou horu, můžete si vyfotit opelichaného velblouda. A taky vypít kafe za zvuků arabského popu.
Pokud chcete hrdiny z turistických průvodců, musíte snést i jejich trapné příbuzné. Nemluvě o tom, že občas potřebujete ten kebab a kafe.

"Mám to!" preťal vzduch radostný výkrik, následovaný pádom stoličky a osoby, čo sa na nej hojdala.
"Som nadšený." odpovedal jej polovičiak sucho, zviechajúc sa zo zeme. "Myslíš, že by si ma mohla nabudúce varovať?"
"Nápad, sa nedostaví na len tak na požiadanie, drahý." poučovala ho vznešene a zúrivo začala búšiť do klávesnice.
"Je to záblesk v temnote, rytier v žiarivej zbroji, zaháňajíc chmury drabblistove!" básnila. "Hrdina, objavší sa v hodine..éé.." rýchly mrk mrk na hodiny. "deviatej." dokončila spokojne.
"Aha." chápavo prikývol. "A čo je toto?" ukázal na hromadu popísaných, zmačkaných, roztrhaných papierikov, ktorými bola obklopená.
"Trapní príbuzní!" odvetila dôstojne.

Někdy mám tý svojí famílie dost. Zvyknul jsem si, že se mě strejda pořád ptá, jestli už jsem si namotal nějakou kočku a jestli vím, co je bondáž. Nic jsem nenamítal, když se se mnou babička přestala vídat, protože nesnáší pavouky. Když mi ségra dala modrý trenýrky s červenožlutým S, že bych měl změnit specializaci, tak jsem se zasmál a občas je i nosím. Ale to, jak mi máma v mým věku pořád dělá jídlo s tím, že superhrdinové potřebujou supersváču už je opravdu trapný. A kam mám sakra ten rohlík se salámem dát, aby to v trikotu nevypadalo blbě?!

Trapné příbuzenstvo! Manželka po mě chce, abych jí koupil její oblíbenou marmeládu, no... Jenomže ona včera v posteli udělala, co nesnáší a já mám rád. Možná to udělá znovu...
Matka chce, abych ji vyzvednul na letišti, a syn už měsíc votravuje s blbým, rozbitým autíčkem!
A to je ke všemu ten obchod na opačné straně města než to letiště. To abych se proměnil v superhrdinu, ne? Jestlipak vědí, že dnes mám narozeniny?
Doma. Manželka s úsměvem a dortem. Tys udělala marmeládový dort? Ale dyť nemáš marmeládu...
„Myslíš tuhle?“ Zvedne sklenici do vzduchu moje matka, která stojí za mnou ve dveřích.

Doprdele... utíkám. Ani jsem se pořádně nenajedla. Po dlouhé době rande, celý dům jen pro nás a já nestíhám. Čekám výčitky, ale on se usmívá.
„Ten film dávají ještě v deset, což znamená, že máme skoro tři hodiny čas.“ mrkne na mě a odvádí mě do koupelny k vaně plné vody. „Pak objednám pizzu“ dodává, zatímco se oba noříme do pěny.
„Jsi můj hrdina“ políbím ho.
Šílený randál, kouř, jiskry. Zaječím. Na zemi vybuchuje petardový pás. Vzápětí otevřeným oknem proletí balíčky kondomů. Pubertální smích.
„A to bylo co?“ ptám se, stále v šoku.
„To byl hrdinův trapný bratr“ povzdechne si.

1. března 1967 čtyři skoro neznámí hudebníci v nahrávacím studiu stvořili hit. O sto let dříve byly příznačně v jižní Africe objeveny diamanty. Rok nato přišla na svět Aneta. Když jí bylo devět, už věděla, že její maminka není taková jako maminky ostatních dětí. Dcerce živě předčítala cestopisné romány, napodobovala vlny a zvířata v džungli. Mluvila čtyřmi jazyky a všechny její šaty byly barevné tak, že překřičely celou ulici. Byla jako pták z cizích krajin. Když bylo Anetě deset let, vtiskla jí do ruky výtisk Robinsona Crusoe a zmizela. Z Ria de Janeira občas chodily dopisy a balíčky s kávou.

Trapnej děda s radama na cestu, stejnak byl nejdál ve vedlejší vesnici, máma s buchtama taky trapná, všude maj stánky s občerstvením, fotr zas zapomněl PIN ke kreditce, prej ho pošle esemeskou, za humnama už mi volá teta, esli jsem v pořádku, pak esemeska každý dva kroky, čekovat jsem to musel kdyby tam byl ten PIN, no šlo snad takhle dojít dál než do vedlejší vesnice? V hospodě jsem se zlískal jak pes, naštěstí tím mým mobilem někdo zavolal domů, ovšem nejtrapnější bylo, jak mě táta s dědou vezli domů na trakaři, jako bysme neměli ve stodole audinu, že jo.