DMD č. 15. pro 15. 4. 2016. Téma: Hrdinovi trapní příbuzní

„Můj otec je totálně nemožný!“ kategoricky prohlásila Chouchou mezi dvěma sousty. Jedla sendvič s pečeným bůčkem, který by stačil na oběd celému zbytku jejich třídy.
Sarada si povzdechla.
„A to proč?“
„Třeba dneska...“ začala Chouchou, zatímco vytahovala druhý sendvič, „se celý den cpal. Přísahám, že snědl skoro celé prase! Navíc je tak tlustý!“
Sarada si ji přeměřila pohledem. Šedesát kilo pro jedenáctiletou holku není v pořádku.
„Co je hlavní! On ho jedl na paprice. Jak může jíst někdo vepřové na paprice? Trapas! On prostě nemůže být můj otec.“
Sarada protočila oči v sloup. Některé slabosti vašich přátel prostě musíte překousnout.

Své děti nepoznával. Syn trávil dny před televizí, nohy (obuté!) nahoře a něčím se ládoval.
Dcera přicházela domů jen přespat. Asi. Za poslední týden ji viděl třikrát.
Kam se poděly ty zvídavé oči a radost ze života? Vždyť je to jen... několik let?
Ale nejhorší byla jeho žena. Kdysi aktivní, holka do nepohody. Dnes rozkydlá matrona, která se nenechá přemluvit ani na společnou večerní procházku.
Klapla schránka. Pošta. Dopis od útvaru.
Kdysi se je bál otevřít, nechtěl na další a další mise, pryč od rodiny.
Dnes se těšil.
Cože? Nikam nepojede?
Stejně si zabalil. Víkend na Vysočině mu vyčistí hlavu.

Matěj si připadal jako hrdina. Sešplhal statečně dolů do jámy a zachránil vyčerpané vlče. Okouzleně donesl tvorečka domů.
Babička: Mohlo se ti něco stát!
Otec: Jako by nebylo dost starostí s nemocnou babičkou, přivleč ještě zvíře do baráku!
Strýček: Víš co bude stát zvěrolékař, žrádlo...
Tetička: Nebudu se cítit bezpečně, máme malé miminko.
Děda: Počkej, až tě pokouše. Sousedovi vlk roztrhal ovci.
Starší sestra: Určitě má vzteklinu!
Vlče olizovalo Matějovi ruku. Na jejich hlavy se sypaly další a další argumenty. Maminka pomohla Matějovi zvíře nakrmit.
O týden později vlče vzalo roha.
Tou dobou už v domě nikdo s nikým nemluvil.

Měl jsem na letišti vyzvednout strýce. Je to vážený člověk, vědec. Čestné doktoráty z celého světa, spousta cen a tak. Nejdřív jsem myslel, že nepřiletěl. Všichni cestující byli dávno pryč, v hale se poflakoval jenom jeden takový..., no bezdomovec. Třídenní strniště, ošuntělý oblek, oranžová igelitka. Co vám budu vyprávět, byl to on.
"Neměli by tu epsilon nějakého jedu?" zeptal se, jen co jsme si potřásli rukama, a už se hnal k letištnímu baru. "Konečně Samland. Mám těch na dlouhé vlnové délce dost." Co tím myslel, nevím.
Pak si zamnul ruce. "Another roof, another proof."
Host do domu, hůl do ruky.

„Takhle veřejně," kroutí Trišchara hlavou. „A ani nechtěli šaty z naší dílny."
Jugháš vezme matku kolem ramen.
To on musí vložit sestřinu ruku do Škrahovy, protože je muž a tak je to prý správně.
Nevím, kam s očima. U takových věcí nemáme být, natož se jich účastnit.
„Jsme civilizovaní," rozkládá Gurgula. O dlouhou sukni si třikrát zakopla. „Nemůžeme se jen tak pelešit jako nějací ubozí Divocí."
„Divocí nejsou ubozí," zavrčím. „Mají hrdost, to tobě chybí."
„Odpusť, thrakka, zapomněla bych, že žijete úplně jako oni."
Zatímco váhám, jestli využít tisíciletou dovednost, Trišchara jí vrazí necvičenou, leč zkušenou facku.
„Jména používat budeš!"

Čekali, až se na semaforu objeví zelená. House seděl naštvaně v sedadle spolujezdce, Wilson řídil a vzadu seděla Housova maminka.
“Jamesi byl byste tak hodný a zastavil u pumpy, potřebovala bych si odskočit”, řekla matka. Wilson tedy odbočil a zaparkoval. Zůstal s Housem v autě.
“Neboj, zatím to není tak hrozný”, otočil se na House Wilson a položil mu ruku na stehno.
“Prosímtě, nedělej to, za chvíli přijde a nepotřebuju, aby měla řeči ještě na tohle”, řekl House, ale Wilsonovu ruku lehce pohladil. Wilson se usmál, ale ne na dlouho, protože uviděl Housovu mámu, jak se k nim odhodlaně blíží.

Už to oddalovala příliš dlouho. Na psacím stole seděly dva dopisy, o kterých stále neřekla svému manželovi.
"Drahá Lizzie, určitě ti nebude vadit, když s mým drahým Wickhamem přijedeme, že ne?" stálo v jednom.
"Přijedu i spolu s Kitty a Mary, tatínek plánuje zůstat doma. Tvoje mamá," stálo ve druhém.
Nejhorší bylo, že její muž byl v posledních dnech z neznámého důvodu nabručený. Jindy by se tomu společně zasmáli, ale teď se jí bůhví proč vyhýbal.
Překvapením nadskočila, když se najednou objevil ve dveřích.
"Já už to prostě nevydržím, musím ti to říct. Teta Catherine se rozhodla, že nás navštíví!"

Jsem vůdce. Když se mi někdo opováží odporovat, tak jich ode mě dostane, že nebude vědět, čí je.
Jsem nepochybně nejrychlejší, nejsilnější, nejodvážnější i nejvytrvalejší. Nikdy se neunavím.
Vedu si zodpovědně, na každé zastávce dávám pozor na všechny a jsem připraven za ně bojovat.
Už po mně párkrát vystřelili. Jednou jsem to schytal, ale dostal jsem se z toho. Teď jsem pro všechny ještě větší hrdina.
Lidským příbytkům se vyhýbám, jak to jde. Nejen proto, že lidé občas střílejí. Nemůžu prostě vystát ty naše pitomé bílé příbuzné, co se nechali zkrotit a už ani nelétají, jenom žerou až k prasknutí.

"Sestro!"
Cítím strach v jeho hlase.
Vidím obavy v jeho očích.
"Neboj se, jsem v pořádku."
"V pořádku? Jen tak? Z ničeho nic?"
"No.... ano?"
"Jaká byla cena?"
"Cena?"
Nechápu.
Nerozumím.
Nic jsem přeci neplatila.
Nebo ano?
Smích.
Mužský smích, co hladí po páteři.
"Nebuďte směšní. Cenu si vyberu až přijde čas. Jó to můj otec by si ji vybral hned a nebylo by to nic příjemného. Třeba panenství měl z nějakého důvodu moc rád. A matka? Ta zase brala krásu. Asi proto, že sama byla škaredá jak noc. Byli to trapní příbuzní."
Smích, co jí přinese spoustu bezesných nocí.

„To je trapný!“ rozlehl se jídelnou výkřik. Všichni rázem ztichli a rozhlíželi se po jeho původci. Ten však v tu chvíli již odcházel chodbou, netuše o důsledcích svého projevu.
„Co je trapný?“ zeptal se Tomáš R. s plnými ústy.
„Vnouče, které tě přistihne v soukromé chvilce,“ napovídala Olina Z. s červenými tvářemi.
„Příbuzní,“ zašklebil se Viktor W.
„Písemka z matiky. Promiň, Kamilo,“ kývl Jaroslav L. na kolegyni.
„Hysterická aristokratka na liposukci,“ prohlásil Daniel von Drak.
„C-cože?!“ rozkašlal se Marek P., který se zrovna snažil napít.
„Sestřenka. Chtěla mít pevné boky, aniž by se vzdala posezení s kamarádkami,“ pokrčil Daniel rameny.