Na krásném modrém Dunaji

Komorní rodinná buňka, soustředěná jako obvykle v salónu, vyčkává – doufá, že se nedočká.
„Nora šla navštívit hraběnku!“ přiřítil se Alexandr.
„Pošlu poslíčka Wilhelmovi k soudu,“ vyhrkla Aneta vrhajíc se do překotné aktivity. Strčila klimbající batole bratranci do náruče a vyběhla ven. Zcela prostovlasá.
Vážený soudce se domů nerozběhl jako splašený kůň, což jeho partnery popudilo. V napětí z možných zajímavých vývojů byl tento prohřešek pominut. Čekali.
„Obě se k nám měly připojit ve tři hodiny,“ zopakovala opět Aneta. Ručičky ukazovaly čtvrtou. Pohlédli na sebe.
„To musí znamenat, že se připojují někde úplně jinde.“
Wilhelm se jal dusit čajem.
Sodoma Gomora.

Seděla jako na trní a počítala každý dech. Na tohle byla už příliš stará. Příliš povzneseně odtažitá, příliš nepřístupná jistým možnostem. Tuhle tvář budovala tak dlouho!
Málem vyskočila z kůže, když přestala být v pokoji sama. Jako dobrá hostitelka by měla obejít bariéru nábytku a přivítat přicházející osobně.
„Nekoušu,“ řekne pokušitelka. Na jeden z mnoha stolků odloží rukavice, na druhý kytici karafiátů. Jsou si dvakrát blíže než před okamžikem.
„O tom pochybuji,“ odvětí Karoline a vydá se na korzo ve směru od Eleonory Wurmové, nezdárné dcery poslance, převzdělané guvernantky, lovkyně šlechtičen.
Má nádherné ruce. Kde všude by jen mohly být...

Významné pohledy a terénovité pohyby obočí. Opatrné fámy.
Aneta raději pozvala Noru na čaj a diskuzi o Berthě Benzové. Nora měla její fotografii na nočním stolku.
Po předehře o automobilismu nastala ona chvíle vyzývající k osobním rozhovorům.
„Wilhelm… Všichni cosi naznačují o vás,“ – řeku tykání dosud nepřepluly – „a hraběnce Karóly.“
„Jsem předmětem klepů. Netušila jsem, že jsem tak slavná,“ odvětila lehkým tónem podezřelého. Pak… „Sedíte?“
Aneta si ověřila svou polohu.
„Dochází k tomu, když se pozadí dotýká podložky, ale nejde o pozici ležmo.“
„Sedím.“
„Mezi námi se nestalo vůbec nic.“
„Aha!“ Radost z ověřeného faktu. „Takže se teprve něco stane!“

Překvapivě zaklepala, než vplula do jeho kanceláře.
„Čtete v úřadě poezii?“ zapředla jako při všech jejich rozhovorech. „Není to nelegální?“
„Půjčil jsem si od Alexandra výbor z Catulla. Některé básně jsou nelegální zcela jistě.“
Odložil libellum a sepjal dlaně v jurisdikčním gestu. Pohoršeně se posadila.
„Zdá se, že se mi vyhýbáte.“
„Je mi líto, že máte ten dojem.“
„Ani trochu netoužíte poznat paní Sternovou?“
Nespokojeně se zavrtí a uhne pohledem.
„Aha.“ Ruce se rozejdou. „Vy ji už znáte. A vyhýbáte se jí.“
„Vraťme se raději k nemalebným slovům,“ kývne k římskému básníku mezi nimi.
S otevřenými deskami se zavírá téma.

Nebyla zamilovaná. Ale ráda ji měla po svém boku.
V kuchyni potkala Terezu. Byla zrzavá a pihatá. Jak se ukázalo, tak úplně všude.
Nedosažitelná grófka a usměvavá služebná. V jistých ohledech se nedaly poměřit, v jiných zcela jistě ano. A ona v tu chvíli hledala jen trochu radosti ze života.
Uprostřed noci je viděly oči té třetí. Měla hlídat všechny stíny.
Druhý den nad ránem hraběnka odjela. Zmizela jí na dlouhé čtyři roky.
Pak Nora vstoupila do jedné vídeňské kavárny. Karoline vypadala jako nádherná socha vzdorující hltavým zubům času. Když ji míjela, z překvapeného výrazu vykřesala lišácký úsměv.
Ticho pominulo.

„Dvě dospělé ženy se do sebe pustí jako kočky. Je to směšné,“ chrlila ze sebe paní Sternová cestou z další společensky únosné seznamovací akce. „Nechápu to. Aneta není nijak hloupá.“
„Kdyby mohla ve Vídni chodit na univerzitu, ukázala by nám všem,“ odvětil Alexandr a beze slova Noře vnutil své rámě. Na ulici byli manželi.
„To ale vůbec není špatný nápad...“
„Jaká byla přednáška, drahá?“ zvedl Wilhelm oči od štůsku dokumentů, když vešla.
Na odpověď čekat nemusel. Přišlo s ní slunce. „Asi si nakonec budeme rozumět.“
„Nebesa nám přála,“ poznamenal s úsměvem. „Optimismus zvítězí.“
„Kuš!“ Se smíchem po něm hodila rukavičky.

Stály uprostřed pole a tiše hypnotizovaly kopec plný ovčích obláčků.
„Zakopávají ovečky?“ ozve se lidské mládě ze záplavy klasů.
„Ano, někdy i padají z kopce,“ řekne Nora.
„Co támhle ten beran?“
Zvykla si na její podivné dotazy. Nezaváhala s odpovědí. „V telekinezi nevěřím, ale tenhle –“ ukáže na samce na úbočí, „– je dle astrologie skopec.“
„Skopci padají z kopce velice snadno,“ doplní, jako by jí četla myšlenky. Nesmějí se, respektují vážnost lehounce trapné slovní hříčky. Vzduch mezi nimi je lehký.
S úmyslem sapfické povahy se o krok přiblíží.
„Ne,“ odtuší hraběnka nečekaně ostře, jako by jisté myšlenky skutečně četla. „Děti. Domů.“

Venku zuřila bouřka a v krbu středověce plápolala polena. Široká a vysoká místnost byla ze všech stran obložená dřevem. Jen jediná jiskřička...
„Mohu se k vám připojit?“ zeptala se Nora a vyrušila Karoline z pyromanských nálad. Sedla si naproti ní do křesla s majestátními opěradly.
„Často sedíte sama a zíráte do ohně?“
Ani se na ni nepodívala, přece ji zpražila zrakem. „Omlouvá vás, že nejste obyčejná vychovatelka. Otec je poslanec, že?“
„Řeční o emancipaci žen a pak mi vyčítá, že se emancipuji.“
„Podobáte se mu v něčem?“
Rádoby nevinně se usměje. „Také o některých věcech jenom mluvím. Například o mužích.“

Zbytek oběda proběhl nadstandardně. Aneta sestrvala v tichu, po Noře jen pokradmu vrhala zkoumavé pohledy, jež jí jmenovaná s potěšením vítěze bitvy vracela. Alexandr se přestal svíjet rozpaky. Wilhelm se usmíval takřka mocnářsky. Nejmladší členka domácnosti dělala spokojené zvuky za pootevřenými dveřmi.
Po čaji a kávě soudce povstal do své soudcovské role, dítě líbl na čelo, manželku na tvář, Noře vzdušně políbil ruku („Paní Sternová, bylo mi potěšením.“). Svatá trojice matky, dcery a nepříliš svaté byla pozdravena.
Než otevřel vchodové dveře, s úsměvem počkal, až do předsíně nenápadně vstoupí Alexandr.
„Chyběl jsi mi,“ vydechne a políbí ho jako tehdy poprvé.

Líné slunce se převalovalo mezi temnými a temnějšími mračny. Bylo chladno. Stála na kamenné terase a hleděla do krajiny plné schnoucí zeleně. Všechno umíralo. Všechno mělo umírat společně s Alžbětou. Otřásla se pod poryvem větru a přitáhla si pléd těsněji k tělu. Jako by na tom záleželo, když uvnitř mrzla.
Zpoza skupinky stromů vyšla výprava vnoučat její sestry vedená guvernantkou. Každé škvrně neslo kytici hnědých květů. Jak příznačné.
„Madam,“ pozdravila ji vychovatelka sotva znatelným kývnutím hlavy. Byla tmavovlasá a měla hluboce temné oči.
„Proč sbíráte ten plevel?“
„Učím děti poznávat bodláčí.“
Chladně se pousmála. „Jak se jmenujete?“
„Eleonora Wurmová. Nora.“