Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Jako první si uvědomí bušení ve spáncích. Hned poté bouři pocitů. Zmatení, bolest, strach, vděk, úlevu, vztek, beznaděj, naději, nenávist, radost, slabost, sílu... Všechno a ještě víc.
Jako v mlze následuje Karla. Neví proč, neví kam. Jen ví, že musí jít s ním. Mají nějaký úkol? Nějaké poslání? Zvrtlo se to snad? Svět stále spěje do záhuby? Ale ne. Ne! Přemohli ho.
Ale něco je špatně, že? Něco uvnitř něj. Nohy se podlamují, kroky váznou. Kam to jdeme?
"Kam to jdeme?" Domů?
"Z města."
"Ale kam, Karle, kam?"
"Na Vojnu."
A náhle je ticho. Pocity přestanou vířit.
"Pod zem?"
Zahřímá.

Slzy nakonec vyschly. Česťa se z bezvědomí zatím neprobral. Obávám se následků, je mu už hodně let a úbytky magie nese těžce. Ale podařilo se. Zatím.
Sám nesu úbytky zle. Ale duše mě drží pohromadě. Nejsem si jistý, jestli žiju, nebo jsem po smrti. Otcova duše mě ale nenechává v klidu. Svým způsobem mě zachránila. Ale cítím to jako prokletí. Prokleji se znovu. Musím. Česťa... Česťa je moje všechno. Láska mého života.
Zašátrám v kapse batohu. Lahvička z nerozbitného skla se zaleskne v paprscích vycházejícího slunce. Na tuhle duši byl otec obzvlášť hrdý. Je v ní síly za dva životy.

Místo mezi třemi stromy ničím nepřipomíná hrob. Chybí kříž, náhrobek, jména pohřbených i data jejich skonu. Z jeho spolubojovníků toho k pohřbení moc nezbylo. Přesto jim zajistil hrob. Ostatky magických bytostí jsou nebezpečné. Byť bez magie.
Tentokrát olizuje pastelkám hroty a maluje jimi přímo na Česťovo tělo. Černá, jako smrt. Hnědá - země. Šedá - bouře. A rudá. Krev vytékající z ruky, kterou si rozříznul. Žádá mrtvé o pomoc. Dietera, Hedviku, Gretel, Hanse, Rudiho, Christiana. Žádá je, aby si vzali to, co jim bylo odebráno. Sám si bere sedmý kus a uzavírá tak kruh. Musí, jediný přežil.
Česťa omdlí. Karl hořce pláče.

Karl se nemůže srovnat. Něco ho neustále ruší, jako by byl nabit statickou elektřinou. Je slabý, nedokáže se tomu ubránit. Vrátil se domů, ale ani tady nenachází klid. Známá světnice vypadá cize. Známá voda šplouchá v nelibozvučném rytmu, ryby se mu vyhýbají. A lidé. Cítí je, skoro je může ochutnat. Bylo by to tak snadné. Po nábřeží běhají děti. Slaďoučké dětičky a jejich slaďoučké dušičky. Stačilo by natáhnout ruku, blýsknout zrcátkem, mávnout pentličkou. Jeden prstík ve vodě a byly by jeho. Aby je pozřel.
Vběhne do koupelny, zvrací do umyvadla. Vzhlédne.
V zrcadle místo modrých duhovek otcovy mrtvé rybí oči.

Sešli se pod rouškou tmy, Čestislav venku dělal zeď. Neptal se, nač Karl potřebuje kněze, jen se staral, aby je nikdo neviděl. Kouzly. V této době nebylo bezpečné dávat se vidět v doprovodu božího služebníka
Starý kněz vypadal ve světle svíčky strhaně a zachmuřeně. Karl si neklidně žmoulal ruce v němé prosbě. Pánu Bohu lhát nechtěl, ale pravdu také říci nemohl.
"Němci?" zeptal se kněz a povzdechl si. Přikývnutí.
"Sebevražda?" Němé zavrtění hlavou a bolest v očích.
Kněz si ho změřil pohledem a kývnul. Neochotně.
"Na svatou půdu nemohou. To bychom neutajili, ne před nimi."
"V pořádku, velebný pane. Kolik?"

"Všude jsou lidi, počkáme. Vyrazíme večer, ve dne bychom tam šli zbytečně." řekne Karl. Česťa přikývne a dál se věnuje balení nezbytností, které budou potřebovat. Získali trochu času. Karl ze stolu sebere krabičku s pastelkami, přihodí ji do batohu. Česťa neřekne nic. Sbírají věci, tančí kolem sebe v dokonalé souhře vybroušené léty a oba vědí, že ten druhý vyčkává. Náhle je tězké promluvit s člověkem, kterého znáte a milujete přes 70 let.
"Zvládneme to?" zeptá se Česťa. Ale není to ta otázka, kterou chtěl položit.
"Jsme spolu. Zvládneme všechno." řekne Karl. Ale není to ta lež, co měl na jazyku.

Lup!
Smršť třísek a papírů vyletí do prostoru a pomalu sedne na podlahu.
Vodou proběhne tlaková vlna, protože dům pod hrází je chráněný, ale spojení s vodou není nikdy přerušeno. Gejzír zaplaví ostrůvek, spláchne z něj štěrk, voda šplíchne až na můstek. Zrovna po něm prochází lidé. I na nábřeží je jich několik. Kapky vody z rybníka je nemile překvapí. Do hodiny je všude kolem šrumec. Někteří točí, někteří se mají potopit.
Karl po rozhovoru s Česťou na okamžik vykoukne nad hladinu. Nikdo si ho nevšimne, ale pohled, který se mu naskytne, rozhodne. Musí počkat. Teď nepovšimnutě neprojdou. Ne bezpečně.

Vodníci se dají docela dobře zaměnit s lidmi. Alespoň pokud nepolykají duše utopenců. Protože všechno na světě má svou cenu. Duše tuhle. Změní příjemce k nepoznání. Můj tatík míval plovací blány, rybí oči a zelené vlasy. Nic z toho jsem nepodědil.
Než jsem zemřel a skoro vypustil i duši, bylo moje místo na tomhle světě jasné. Mezi lidmi. Nepochyboval jsem o tom. Česťa o tom nepochybuje doteď.
Netuší, že je ve mně kus otcovy duše. Občas silnější než má...
Nemá ani ponětí o tom, co mě drží naživu.
Kolik hrnečků v policích je prázdných.
A proč nosím šátek na krku.

Česťa moc dobře chápe, co a proč Karl udělal. Cítil tu změnu. Ví i, proč ho kvůli tomu uspal. Neměli času nazbyt. Přemíra emocí, a tak dále. Jediné, co nechápe, je...
"Jak?"
"Když amulet vybuchl, všechno, co v něm bylo, uniklo do okolí. Byls v tu chvíli napojený na zemi a všechno, co šlo do ní, šlo i do tebe. Tělo snese jen určité množství magie. Jsi přetížený. Co hůř, jsi přetížený nelidskou magií, kterou nemáš jak uvolnit. Je mi líto, Česťo, nesmíš tu zůstat. Jsi časovaná bomba."
"Půjdeš se mnou, Karle, pomůžeš mi?" zeptá se, ale odpověď zná.
"Vždycky!"

Probíral se pomalu, všechno ho bolelo. Jako vždycky. Tentokrát bylo něco jinak. Pachuť na jazyku se změnila. Otevřel oči a rozhlédnul se po světnici. Porcelán byl bezpečně na svých místech, díky Bohu, ale všechno ostatní leželo přeházené a polámané všude kolem bezvědomého Karla. Zvednul se a klekl si k němu. Krev ze šrámu na Karlově hlavě už stihla zaschnout. Použil kouzlo, aby ho probral. Oči mu sklouzly na papír s namalovaným kouzlem.
"Cos to zase vyváděl? Kdy už si konečně nacpeš do té své tvrdé makovice, že nemusíš všechno dělat sám?"
"Nebyl čas, roztrhal bys město. Musela pryč."
Česťa pochopil.