Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Veronika se uplakala ke spánku. Podložili jí hlavu polštářem a rychle se poradili.
Karl zůstal doma, hlídat, Česťa vyrazil zpátky k Veronice domů. Hledat.
Prohlédl dům, procítil magii, četl emoce a ozvěny ze stěn. Byl to smutný obraz. Útok byl rozhodně magický, ale něco s tou magií nebylo v pořádku. Jako by ji něco přerušilo. Přetržení kouzla zřejmě způsobilo, že Veronika omdlela. Milan ale ne.
Zhluboka se nadechl, přivolal si k sobě každičkou píď magie, kterou mu rozbité ochrany mohly dát, a začal čarovat. Před jeho očima se všechno vracelo do původního stavu. Nic nechybělo. Kromě jednoho kousku puzzle. Proč?

Dům pod hladinou rybníka byl zvláštní. Na policích místo knih porcelánové hrnečky s pokličkami, světlo z koutů nevyhánělo stíny, naopak je prohlubovalo zelení. Karl s Česťou se bavili na druhém konci místnosti. Až po tom, co ji jako dvě kvočny zabalili do dek a uvařili jí bylinkový čaj.
"Co se stalo s dědou?" Zeptala se přiškrceným hlasem. Teď už jí to přece řeknou, ne? Musela to vědět!
"Verunko, prosím tě..."
"Řekněte mi, co je s dědou! Není mi pět!"
Posadili se k ní, každý z jedné strany. Nemuseli nic říkat. Věděla, už věděla.
Objali ji, stiskli. Ale utěšit ji nemohli.

Veroničinu otázku úplně pominuli. Dali jí napít, přehodili přes ni bundu a beze slova začali pracovat s magií. Dívala se na ně přimhouřenýma očima. Věřila jim, ne že ne. Znala je odmalička. Ale kde je děda? Proč nic neříkají?
Česťa se na okamžik postavil do středu místnosti, točil se na patě, oči zavřené, ruce rozpažené. Pomalu je spustil a podíval se na ni.
"Není tu bezpečno. Ochrany jsou narušené. Půjdeš s námi?"
"Ale kam, strejdo?"
Podíval se na Karla, v očích otázku. Kývnutí.
"Do bezpečí, Verunko." Vzal ji za ruku, něco ji zastudilo. Na dlani se jí zablýskla stříbrná šupina.

Probírá se pomalu. Cizí hlas ji volá, touží otevřít oči, ale mlha za nimi je tak hustá!
"Verunko, prosím tě, prober se." Další poplácání po tváři. Mumlání, vzedmutí magie, jiskří a pálí, ochrana kolem domu na ni nereaguje přátelsky. Po kůži jí sjede palčivá stopa kouzla, je jako chladná voda - zamrazí, až to pálivě zaštípe.
Otevře oči a vykřikne.
"Klid, holka, klid. Pendlovky na stěně bijí poledne." Jsi v bezpečí.
"Nůž na stole ostřím nahoru." Vylétne z ní automaticky. Útok!
"Stříbrná stezka?" Přikývne a konečně se podívá na toho, kdo ji našel. Úleva.
"Nevím, co to bylo. Kde je děda?"

Za nádražím je přechod, Česťovy kroky míří tam. Kolem drážní ubytovny, do Nádražní ulice, pak do Anenské. Pouliční lampy jim svítí na cestu, ale světlo je posmutnělé, zmírá. Česťa už ví, kam jde. K Milanovi domů, do ulice Karla Hojdena.
Před brankou leží cár kostkované košile. Karl ho sebere a strčí do kapsy.
Dveře jsou vylomené. Zevnitř. Cokoliv Milana zabilo, dostalo se to do domu jinudy.
Na podlaze v obýváku leží dívka, dlouhé vlasy rozhozené ve vějíři, dílky puzzle všude kolem, na tváři zaschlé slzy a krev.
Česťa k ní přiklekne a poplácá ji po tváři.
"Verunko, no tak, Verunko."

Karl chce Česťu obejmout, ale nedostane šanci. Jako by sledoval neviditelnou cestičku, Česťa vyrazí do houstnoucí tmy. Karl je rozpolcený. Měl by někoho zavolat, příčí se mu nechat tělo samotné. Ale nemůže opustit Česťu. Dvě cesty, obě úctyhodné, obě trnité. Nakonec zvolí cestu přátelství před cestou odpovědnosti. Vyrazí za Česťou s přes rameno hozeným kouzlem ochranného kruhu, kterým taktak zaštítí místo činu. Sleduje Česťovy kroky, nechápe, ale jde kupředu. Protože mu věří. Ať už Česťa v zemi cítí cokoliv, věří, že dojdou k cíli. Jen se děsí toho, co tam najdou. Vraha? Nebo snad vůbec nic? Co by bylo horší?

Vyjde ven z budovy, která se stala hrobem pro hromádky tkáně. Zhluboka se nadechne kovově páchnoucího nočního vzduchu a přejede si špinavýma rukama po obličeji. Z jejich třídy už zbyli naživu jen dva. Jen dva, které neodtáhli do koncentráků, nebo nezavřeli jako členy odboje, ať už jimi ostatní byli, nebo ne. Dva poslední mohykáni. Dva poslední čarodějové jejich generace. Poznal by tu magii kdekoliv. I když je na cáry. Znesvěcená, roztrhaná a umírající. Najednou je sám. Jako kůl v plotě.
Karl vyjde, položí mu ruku kolem ramen a jemně stiskne. Česťu ale neutěší nic. Jen pomsta.
"Za tohle někdo zaplatí!"

Tři minuty trvá, než vzkaz doputuje vodními cestičkami až k Česťovi, který poklidně dřímá v Karlově křesle. Voda ho probudí naléhavým "Vražda! Vražda!". Nedbá na nic a vydá se na cestu.
Další tři minuty než přeplave Oboru, vyšplhá se do prudkého kopce a najde Karla v jedné z budov. S mrtvolou. Klekne si, času není nazbyt, magické stopy v tomhle městě vyprchávají neuvěřitelně rychle.
Tři minuty se napojuje na zem, stěny, strop. Vymáchá se v krvi, mozkomíšním moku, obsahu střev, ale nezjistí nic. Magická stopa je slabá jak pavučinka. Sotva ji zaznamená, přetrhne se. Přesto ví víc, než by chtěl.

Netuší, co ho vytáhlo z postele, nohy ho ale samy donesou k budově nádraží. Těžká vrata průchodu se za ním zabouchnou, protáhne se kolem páchnoucích záchodků, vydá se po pešuňku směrem k budově Telecomu. Něco je tu špatně. Břízy a javory, okupanti dříve holé stráně, nešumí. Nepohne se ani lístek.
Zahne doleva. Rozbité dveře jako by ho přitahovaly. Vstoupí jimi a v nose ho zaštípe.
Zašedlé zdi s malůvkami, díry v podlaze i střeše zlověstně mlčí. Šlápne na zakrvácenou ponožku s kusem nohy. Tělo je na cáry.
Vyběhne, najde louži a pošle po vodě rychlý vzkaz.
Česťa třeba mlčení prolomí.

Těžko říct, kdo byl překvapenější. Jestli ona, s rukama i obličejem od krve, nebo její obět s ranou v hrudníku, z níž po kapkách unikal život.
Ne že by nikdy nikoho nezabila.
Ne že by čekal, že nikdy nezemře.
Topila, stahovala pod vodu, škrábala a kousala. Věděla, jak ublížit. Zabořit někomu bajonet do hrudníku byla jiná věc.
Nemohl je nechat, aby ukradli jeho zemi, jeho lidskost, jeho duši, aby zničili celý národ, odsoudili ho k porobě. Měl zač bojovat. Šlo mu o všechno.
Šlo jí o všechno. Mohla ztratit svůj druhý život, životy svých druhů. Draze vykoupené.
Nakonec prohráli oba.