Krutá budoucnost

I'm writing to you from the last bastion of our race, as the last survivor of our species. We have been a great civilization, the likes of which the universe had never seen before. We came from the oceans, crawled ashore and over the course of millenia, we have risen to the stars.
We had never learned one crucial thing, though - namely that all people are equal, that all deserve to live. And so we fought until there was nothing to fight over.
Our home planet is gone, as are our colony planets. Humanity finally reached the end it deserved.

Tony byl ze starý školy. Tehdy se s nováčkama nikdo nemazlil - buď jsi se uměl postarat sám o sebe, anebo tě po týdnu někdo oddělal. Tehdy neplatilo, že kdo má tuhle strýčka a támhle bratrance, je šéf - tehdy byl král ten nejlepší, s nejrychlejší pistolí a nejtvrdší pěstí.
Dneska to je samá politika a technologický harampádí. Když dneska přijde skupina nováčků, člověk se pomalu bojí někomu rozbít hubu, aby to náhodou nebyl něčí oblíbenej syn. Někomu to chceš napálit a místo ruky ti zůstane pahýl - pitomý silový pole.
Škola už není to, co bývala. Ale vojáci maj bejt furt stejný.

V laboratoři to vřelo. Nervózní byli všichni.
„Takže jako co?“ škrábal se na bradě profesor.
„Co jako co, je to v prd*li,“ stroze odpověděl asistent.
„Jste se zbláznili, musíme něco udělat nebo celé lidstvo bude ovlivněno!“ téměř řvala docentka od chemiků.
Strojem času poslali do minulosti „impulz“. Tím ovlivnili duševní mentalitu Ježíše a ten místo aby svým učedníkům rozdával moudra, dělal si z nich srandu.
Náhle se zablýsklo a před nimi se zjevil stříbrný robot. Kovovým hlasem oznámil: „Jsem z budoucnosti. Pomocné inženýrsko filozofické komando androidů. Vaši chybu jsme napravili. Ježíš již není vtipálek, impulzem jsme z něj učinili politika.“

Vesmírná loď plula ke hvězdám. Znělo to romanticky a asi by v tom i trochu romantiky bylo - výhled do nekonečna z pilotní kabiny, tichý praskot přístrojů, stav beztíže… Jenže romantiku nikdo neoceňoval, protože celá posádka byla již 56 let v delta spánku uvnitř hibernačních kapsulí - a spát měla ještě 35 let, zbytek cesty k hvězdnému systému Alpha Centauri.
Romantická by určitě byla i chvíle probuzení, kdy lidé poprvé spatří světlo cizího "slunce".
Naneštěstí k tomu nikdy nedojde. Loď byla mimo kurz, aniž by počítač cokoliv zaregistroval. Vědci totiž nevěděli o tření při tak vysokých rychlostech. Loď plula vstříc černé díře.

Když si představujeme mimozemské bytosti, má naše mysl sklon ubírat se směrem, který nám je i přes rozdíly v detailech povědomý. Dvě nohy a ruce, vzpřímený trup, hlava s očima, která ač jsou například mandlová, přecejen připomínají oči lidské.
A tudíž si při prvním kontaktu s mimozemskou civilizací lidé ani neuvědomili, že jsou svědky historického momentu. Nejen kvůli nekvalifikovanosti jedinců, kteří mimozemšťany spatřili - také kvůli tomu, že si cokoliv, co je nám tak cizí, interpretujeme po svém a podvědomě hledáme spojení s něčím známým.
Tak došlo k tomu, že první mimozemšťané skončili v hrnci s vřící vodou vedle pozemských humrů.

„Ako znalec tvrdíte, že elektronický podpis tohto dokumentu mohol vykonať iba obžalovaný. Ten však tvrdí, že danú vec nikdy nevidel. Nechcete mi snáď tvrdiť, že podpísal niečo naslepo.
„Na čo všetko obžalovaný svoj elektornický kľúč používal.”
„Na čo asi? Na podpisovanie dokumentov, na dešifrovanie správ a na prihlasovanie sa k svojim účtom.”
„Tak to je problém. Pre prihlásenie je nutné podpísať data poslané službou, pre overenie, že ste to vy. A keďže podpis na dokumente je podpisom jeho digitálneho odtlačku, z ktorého nejde zistiť, čo podpisujete, je možné, že dostal na podpis tento dokument bez toho aby vedel čo podpisuje.

Xian štetečkem pečlivě odmetla poslední nános prachu.
"Neuvěřitelné!" ozvalo se zpoza jejích zad.
Xian vzhlédla. Piri na nález zíral s výrazem, který odrážel její vlastní pocity.
"Je to autentické?"
"Všechno napovídá tomu, že ano. Asi dva tisíce let staré, podle stavby kostí jde o samce, podle lebky homo sapiens."
Piri se široce usmál. "To je objev století! Existence homo sapiens je přece jen teorie. Všichni vymřeli skoro najednou, v rozmezí pár měsíců, žádné pořádné pozůstatky…"
Xian hleděla na dokonalý otisk kostry v kusu horniny, která kdysi musela být hlínou, blátem…
"Asi ho to pohřbilo před výbuchem… než zničili sami sebe."

Monika dorazila domů pozdě večer. Jako ředitelka oddělení mezinárodní firmy měla práce nad hlavu, a když k tomu ještě musí stíhat nákupy, kadeřnici…
Její manžel ještě nepřišel domů. Ovšem, on má toho teď ještě víc…
Monika se převlékla, dala ohřát večeři do mikrovlnky a vešla do dětského pokoje.
Lehké znepokojení okamžitě vystřídala úleva a spokojenost. Její dcerky, starší pětiletá, druhá sotva roční, už klidně spaly. Betynka seděla u postýlek, dosud s knížkou a s poblikávající obrazovkou. Monika si ověřila, že celý den proběhl, jak měl.
S úsměvem napsala děkovnou textovku kamarádce, která jí Betynku doporučila. Není nad šikovnou elektronickou chůvu.