Krutá budoucnost

Propočty vycházely dokonale. Pouhých patnáct minut po přistání už čelili na pahorku dubnovým větrům. Od metropole je dělil sráz a pod ním se jako tlustý had plazila řeka. Celá scenérie vypadala mírumilovně.
„Připomínám,“ řekl xenobiolog, „že se jedná o PŘÁTELSKOU návštěvu. Terrani jsou tvorové jako my.“ Srst na krku se mu zježila, čímž prozradil jisté pochybnosti.
Ale Kapitán byl ksdhfgir činu.
„Co je támhleto?“ ukázal.
„To prstencovité kolo? Zřejmě trenažér. Pojdme ho prozkou…“
BOING!
„Tumáte, hajzlové hnusný! Jirko, pocem! Ty potkani už lezou z tý pitomý Vltavy až do vinice!“
Zahradník zhnuseně otřel okraj rýče. Jediné proměnné, se kterou nepočítali.

Zůstal sám. Ostatní odletěli poslední lodí schopnou letu. On zůstal, aby jim koupil čas. Z posledních sil se prosmýknul dveřmi do nyní již prázdného hangáru, nechávaje za sebou stopu šarlatových čmouh. Zády se opřel o zásobovací bednu a sesul se k zemi. Do zásobníku zarazil poslední akumulátor a na nose si upravil ochranné brýle. Ozvala se rána a dveře se vyboulily směrem dovnitř. Přišli si pro něj.
„Zavřete oči, odcházím.“
Prst na spoušti křečovitě domáčknul až na maximum. Tmu zaprášeného hangáru proříznul intenzivní oslňující paprsek a zakousnul se do změti chapadel na druhé straně. Vzduch zaplnil zápach škvařícího se masa.

Niki měl volné odpoledne.
Nepřátelský klan trpaslíků ho zrovna porazil na hlavu, takže měl hraní pro dnešek dost.
S kamarády momentálně nechatoval, naštvali ho.
Šel tedy ven. Chodil pasážemi, nahlížel do oblíbených obchodů. Chvilku pozoroval vodotrysk v Alfa Centru.
Nakonec šel zase jednou hlavní ulicí až na konec.
Ke zvláštní ceduli Vstup na vlastní nebezpečí. Kolem rostly stromy, mnohem neuspořádaněji než v parku Alfa Centra. Měl přísně zakázáno chodit dál.
Doma už byla máma. Telefonovala. Trpělivě tu hodinu počkal, pak se na to místo zeptal.
Podivila se. „Tam končí město. Dál už není nic. Jenom les. Nikdy tam nechoď, slyšíš?“

Nikdy by nepřekročila zákon. Neukradla by rohlík, dokud by nezmírala hlady.
Jenže teď do města pronikla válka. Některé ulice se staly bojištěm. Jinudy se s opatrností dalo projít. Znala svoje průchody. Věděla, kde hnízdí ostřelovači.
Když to neudělá nikdo jiný, musí ji zachránit sama. Jinak ji ti neznabozi unesou a přinejlepším sprostě zpeněží.
Mozek se jí bouřil, když desítkou palicí odrovnala bezpečnostní sklo. Přitiskla si ji na hruď a prchala do bezpečí.
Ve Stříbrné jí cestu zastoupil vyděšený mladíček. S namířenou devítkou.
Náraz ji skolil.
Probrala se za tmy. Před poslední stránkou zdeformovaná kulka. Za poslední stránkou její tepající srdce.

Nákladním hangárem vesmírné lodi se plížil muž s upravenou letlampou v ruce. Dlouhý plamen v pravidelných intervalech rozháněl tmu hustou jako smůla.
„Jen se ukaž, dej mi šanci,“ šeptal do tmy.
Kdesi ve tmě se ozvalo škrábání drápů na kovu. Cosi se mihlo tmou a podtrhlo muži nohy. Krvácejíc z hluboké rány na stehně, muž se stěží doplazil k nejbližší bedně.
„Pojď si pro mě, ty vesmírnej zmetku! Tak na co čekáš?! Slyším tě chodit kolem ve stínech! Pojď si pro mě!“
Kousek nad ním se ozvalo hlasité cvakání kusadel. Ze zakrvácených rukou vypadla závlačka granátu a cinkla o podlahu.

Čangl Li Pcheng se na tuto dovolenou velmi těšil. Už samotná cesta, let suborbitálním letounem z Šanghaje do Londýna stála za půl roku odříkání a šetření. Stejně tak let obstarožním Boeingem 777 z Londýna do EU.
Nejvíc ho ovšem zaujala benzínová pumpa postavená uprostřed polí, bez příjezdové cesty.
"Proč tam stojí tamta pumpa?" zeptal se jednoho z místních.
Mladík se zadíval tím směrem: "No, přestal se prodávat benzín, a chyběly peníze ze spotřební daně. Tak Unie vyhlásila dotace na stavbu pump."
"A zabralo to?"
"Ale jistě!" Rozzářil se mladík, "postavilo se jich tisíce. A do roku 2040 prý předeženeme USA."

"Kamaráde, co bych za to dal, kdybych měl ženušku jako ty, krásnou, jako z růže květ, všichni se za ní otáčejí."
"Hm."
"A jak je šikovná, byteček máš jako klícku, uklizený, načinčaný."
"No."
"No a vyhlášená kuchařka ta tvoje je, její legendární gulášek a řízečky, to se nedá srovnávat s těma blafama co dostaneš tady."
"To nedá, jsou ještě horší."
"Co si řikal? Ale zašpásovat si můžeš, kdy chceš,je furt jako kvítek, žádné vrásky a..."
*
John znechuceně odešel. V duchu proklel svého otce a jeho androidy. Kdyby se mohl svobodně rozhodnout, nikdy by si robotku nevzal. Přemýšlel o sebevraždě.

Česká republika, rok 2028
Podle zákona číslo 666 vydaného Ministerstvem pravdy o Presumpci viny, schváleného milovaným panem prezidentem Jiřím Paroubkem, jsou všichni občané země vinni.
Praha, rodina Novákových, děti: 2, otec: řidič autobusu, matka: prodavačka v řetězci Český svět. Oba podniky vlastněné státem. Čistá společná mzda: 18 tisíc.
Otec: „Dneska mě obvinili, že jsem svezl důchodce zadarmo.“
Matka: „Můžeš dokázat nevinu?“
„Ne.“
„Za kolik to bude?“
„Čtyři tisíce.“
„A svezl?“
„Svezl.“
Zákon 666, §3 – v případě, že občan nemůže prokázat nevinu, může zakoupit odpustek (viz. tabulka níže), který nevinu nahrazuje. Ministerstvo pravdy po-té vydá příslušné potvrzení ve 13 kopiích.

Ano synu. Byl jsem vyhlášen zářným příkladem dobrého člověka naší milované Demokracie. Prý to bylo rozhlášeno po celé naší polokouli. Jako správný občan jsem dodržel všechna pravidla. Ne, neptal jsem se, k čemu jsou. Na takové otázky není čas. Ani energie. Pracoval jsem zodpovědně, opatrně a pečlivě, jak se sluší. Všechny fronty jsem si přirozeně vystál.
Jen jednou jsem, snad téměř omylem, vystoupil z řady. Snad jsem to chtěl zkusit, ale raději jsem to dosud neřekl nahlas. V tu chvíli mě zavalila taková tíha! Slyšel jsem jen hukot v uších... raději jsem se zase zařadil.
Kráčej ve stopách občanů, synu.