DMD č. 7. pro 7. 4. 2015. Téma: Pssst!

„Co to, u všech serafinů, je za kravál,“ zahromoval Všemohoucí. „Ani po obědě se nemůžu na hodinku v klidu natáhnout. Gabrieli, udělej s tím něco.“
„Rád bych, Hospodine, ale nevím co. V Babylónu staví věž a vztyčili ji skoro až k nám. Je slyšet to jejich dohadování o stavbě.“
„No počkejte,“ zamumlal si pod vousy Bůh. A silným hlasem zavolal: „Psst, buďte zticha, já chci mít klid.“
„Musíš si vzít megafon, Pane,“ upozornil ho Gabriel, „ale ten ještě nebyl vynalezen. Dole Tě neslyší.“
„Neslyší… Tak ať nerozumí ani jeden druhému,“ řekl Hospodin a mávl rukou. I nastalo babylonské zmatení jazyků.

„Tati, ještě nějakou říkanku na dobrou noc,“ žadonila Linda. Zapátral jsem v paměti. „Psst, buď tiše, myška spí, kdo ji vzbudí, toho sní,“ odrecitoval jsem a chystal se království naší dcery opustit.
„Jak mě může ta myška sníst, jsem o moc větší,“ ozvalo se z postýlky. Na jedné straně jsem musel ocenit dětský smysl pro realitu, na straně druhé jsem musel vymyslet odpověď.
„Ta myška zavolá spoustu kamarádek, ale nesní tě. A budou po tobě chtít, abys je nakrmila.“
„Takže ta říkačka je vlastně psst, buď tiše, myška spí, kdo ji vzbudí, ten ji nakrmí,“ zívla Linda a spokojeně usnula.

Pssst! říkávala a ve vlasech se jí odrážely sluneční paprsky.
Pssst! Nikomu to nesmíš vyzradit! říkávala a v očích měla takový dospěle vážný výraz.
Pssst! říkávala a lekala se vrabců a sýkorek ve křoví.
Pssst! Bude to naše tajemství, jo? říkávala a spiklenecky si tiskla ukazováček ke rtům.
Pssst! říkávala a se smíchem pak utekla.
Pssst! Ať nás nikdo neslyší... říkávala a plížila se po školních chodbách.
Pssst! říkávala přísně a pak dostala škytavku.
Pssst! Takhle nesmíš mluvit! říkávala plná obav.
Pssst! Severusi. říkávala a v očích měla hvězdy.
Pssst! Pssst!
Tak tedy Pssst! Lily!
Pssst!
Mrtvé vzpomínky přece nemluví.

Snažil se ze všech sil usnout, ale nešlo to. Henri hlasitě pracoval na vylepšení Castabota.
,,Henri! Nechceš se ztišit?" zavrávoral.
,,Pff, spánek je jen pro lidi. Počkat, ty jsi člověk. Smůla," řekl pobaveně. ,,Nemohl. Tohle je důležité!"
,,Co je na tom důležitého?"
,,Noooo...."
,,Zapomeň na to, jdu k Raphovi," řekl a zmizel.
Byla tma a on byl moc unavený, aby dával pozor. Hodil sebou na první věc, co vypadala pohodlně. Za chvíli ho probudil hlasitý řev. Raph se probudil z hrozivého snu do hrozivé reality. Už byl zase v jeho posteli a tentokrát doopravdy.
,,Pssst," zamumlal Visiteur a spal dál.

V restauraci U Puklé husy bylo toho večera dost živo. Dva kamarádi, nazývejme je tak, jako to dělají jejich přátelé, tedy Sandál a Tlustý, si povídali.
Přisedl si k nim ale muž s anarchistickým áčkem na klopě.
"Čus, mně říkají Žlička."
"Sem Sandál."
"Já Tlustej."
"Ste slyšeli? Roman Křepelka bude hrát."
Roman Křepelka byl zakázaný hudebník.
"Dáte mi číslo? Pošlu vám info. Jo, a hlavně, chlupatý o tom nic netušej, takže si pamatujte, máma je to slovo," zamrkal Žlička a odešel.
Když už někdo překládá fráze doslova, měl by to dělat pořádně, pomyslel si Tlustej.
"Fízl?" zeptal se Sandál.
"Fízl."

"Ale že jo, když to bereš takhle..."
"Já to nijak neberu. Ty bereš, Rejsku."
"Sakra."
"Já myslim, že Žabák chce prostě říct, že-"
"Ale ty taky houby víš, co chci říct, Trubče. Stojíš, Rejsku."
"Kde bereš takový karty?" podivil se Rejsek.
Žabák se tiše zasmál a zamžoural na kartu, kterou vyhodil Trubec.
"Beru čtyři? Děláš si srandu?" Žabák v tu chvíli zapomněl, že už je dávno po večerce a zvýšil hlas.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
Vešla Snílka v pyžamu.
Rozhlédla se po ztemnělém pokoji, až její zrak utkvěl na třech chlapcích na palandě.
"Můžete bejt zticha? My chcem spát."

Nevíš, jaké to je.
Být nečistý mezi nečistými, proklatý mezi proklatými, odvržen lidmi i Hospodinem, odsouzený k životu v pustině. Vidět v děsivých maskách svých druhů, v očích bez víček, svou vlastní znetvořenou tvář. Ochraptět z volání, které varuje poutníky. Vzbuzovat odpor, nahánět strach.
Být sám, tak strašlivě sám.
Čekat na smrt.
Ty ses nebál. Dotkl ses mě.
Stačila ti jen slova, abys mě znova učinil člověkem.
Šel jsem do chrámu, políbil jsem svou ženu, objal děti.
Vykřičel jsem svou radost přede všemi.
Udělal bych pro tebe cokoliv, rabbi, ale v tomhle jsem tě neposlechl.
Nemohl jsem mlčet.
Odpusť mi.

„Počkej, jdu s tebou.“
„To tě nesmí ani napadnout, příteli. Kdo by povyprávěl světu můj příběh?“
„Jsi strašný sobec, víš to?“ vzlykl Horacio.
„Nemluv. Šetři dechem. Bude to dlouhá řeč. Radši mě polib.“
Líbali se a Horacio zavřel oči, protože se mu zdálo, že do něj, na prahu smrti, Hamlet vidí. Že by tam mohl spatřit jeho zradu. Přál si, aby odešel tiše a šťastný, že splnil své neexistující poslání.
Hamlet dodýchal.
Horacio si utřel slzy a pousmál se. Norský princ byl za dveřmi a jeho odměna tím pádem taky. A bude muset být pořádná. Fuj, líbat se s mrtvolou!

„Mňááá, Mňááá!“
„Ticho, ty šílená kočko, tady není chvíli klid!“
Jenomže kocour Hammond vříská dál.
„E! E! E! E!“ dělá kocour May, když se k němu nový obyvatel domácnosti, pejsek Archibald, dostane příliš blízko.
Saša vyčerpaně přistane na pohovce, aby z ní zase rychle vyletěl, když ho zasáhne tlaková vlna sousedovic televize.
Pokusí se nepříjemné zvuky přehlušit vlastní televizí, ale v té zrovna zuřivě štěká obrovský vlčák.
Hodný a tichý pejsek Archie se k němu připojí s razancí kulometné palby.
Tina teď-už-jenom-Kladívková se na svého manžela líbezně usměje, zatímco mu podává mokrý hadr na hlavu.
„Kdyže si pořídíme to miminko?“

Čmárá si pastelkou na okraj sešitu, zatímco učitel zase uklidňuje spolužáky: „Pssst!“
Vypadá to jako zvláštní škola, ale v jeho hlavě je zvláštní jen tím, že je úžasná a kouzelnická. Starou žlutou budovu si proměnil ve velký hrad. Ano, Harry bude kouzelník! A chce nosit velký černý hábit, ne tohle ošklivé tričko, které mu dala teta.
„Pssst!“ zopakuje po učiteli. Poprvé si toho nikdo nevšimne, ale když to udělá během hodiny už počtvrté učiteli dojde trpělivost.
„Děláš si ze mě legraci?“ zeptá se spíš unaveně než rozčíleně.
„Já mluvím s hady!“ vysvětlí mu a rozesměje se. „Umím mluvit s hady!“