DMD č. 7. pro 7. 4. 2015. Téma: Pssst!

“Shhh,” Mithra whispers. “Don’t wake her. She hasn’t slept in three days.”
I keep my eyes shut. The second set of footsteps passes by the sofa and follows Mithra into the office kitchen.
“It’s nice of you to tolerate her,” Quetzal says quietly.
“She’s an overcomplicated weirdo, and sometimes I want to hit her, but she’s not too bad.”
Quetzal hums.
“What was she like as a kid?”
“Always trying to please.”
“Hasn’t really lost that, has she?”
“She’s gotten better at the pleasing,” Quetzal mutters darkly.
And people say you never hear anything nice about yourself when you eavesdrop.

"Hawkey, Hawkey, vzbuď se!" zatřásl s ním Trapper.
"Co je? Co se děje?" zavrčel rozespale Hawkeye.
"Poslouchej!"
"Co...cože? Děláš si srandu? No to je..." Hawkeye se široce usmívá.
"...hrozný, že?" doplnil jej Trapper.
"Jako by tu válku přesunuli přímo do Bažiny!"
"Myslím, že tu máme korejského špióna v podobě cvičeného medvídka!"
"Hehe. Právě nad námi prolétá korejská letka a pozemní útok vedou ti medvědi, slyšíš?"
"Hawkey, neměli bychom vzbudit Margaret? Ať si to taky poslechne?"
"Trappe, vždyť ona to musí mít z první ruky! Přímo do ucha!"
Časem.
"Franku, přestaň chrápat. Chceme už spát. No ták! Psssst!" zamlaskali unisono.

Ještě půl hodiny, to je spousta času...
"Haló."
SAKRA JEN DVACET PĚT MINUT?!
"Halóóó!"
Dobrý, to dám, to se zvládne. Kdybych jen tak dostal nějaký nápad...
"Vnímáš mě?"
"Pssst!
"PSSST?! Co je důležitější než já?"
"Necháš mě přemýšlet?"
"Nenechám, já chci jít spát!"
"SLYŠÍŠ?!?! Já chci jít spát!!"
"No tak si lehni a spi, co je za problém?"
"Já potřebuju pomazlit. Jako každý večer ostatně."
"Nemůžeš chvíli počkat? Teď potřebuju klid, abych sakra vymyslel co na to téma napsat."
"Moment... vážně jsem teď mluvil s kočkou?"
Mourovaná kočka seděla na posteli a probodávala ho pohledem plným výzvy, zloby a utrpení.

„Vážne ich uvidím?“
„Bezpochyby. Musíme byť však mimoriadne opatrní a potichu.“
_______
Kľakol si vedľa šesťročného chlapca. Kútikom oka naňho pozrel. Spodná pera sa mu chvela a jastril do tmy pred sebou. Vložil mu do ruky svoj prútik. Ešte nikto ho nedržal v ruke, pokiaľ o tom mohol rozhodovať. Nie, pokiaľ bol pri vedomí. Jedine on. Jeho ruka zovrela tú maličkú len preto, aby mu dodal odvahu. Aby sa cítil ako pán situácie.
„Pssst, ticho. Už idú...“
______
„Severus! Prečo si ho ťahal do Zakázaného lesa?“ Ginevra kontrolovala malého Severusa.
„Pretože chcel vidieť jednorožcov!“
„Našťastie nie drakov.“
„Aj na tie je zvedavý...“

Včera jsem si stěžovala, že potřebuji zpátky do školy. A podle všeho je můj osud horší než Moffat.
Protože kromě prázdnin nesnáším ještě být nemocná.
A teď smrkám, kašlu a bolí mě hlava.
V dubnu a to drabble se bohužel vážně samo nenapíše.
Tři dny předtím než se dostanu do toho zatraceného Temelína, kam jako vážně chci.
Měla bych se léčit - ne, teď nemyslím z obliby jaderné fyziky.
Ale ono to nejde.
Člověk může dělat psst, jak chce, proklínat všechny bohy, zase zkoušet psstování, ale ono to je na nic.
Protože ty zatracené buldozery pod oknem si prostě nedají pokoj.

Noc je tmavá, své sny sním,
když vtom něco uslyším.
Stín se mihne po tapetách,
kroky vržou na parketách.
Obezřetně držím dech,
scházím tiše po schodech.
Co se, sakra, co se děje?
Narazil jsem na zloděje?
Tupý náraz, sklo se tříští,
co mě čeká v chvíli příští?
Po dlažbě se přikutálí
váza, co jsme matce dali.
Udělám krok. Všichni svatí!
„Kde se tady bereš, tati?“
Vzduch se vlní, to je síla,
slivovička nejspíš byla.
„Fëanore, to je hrůza,
válíš se tu jako lůza.“
„Pssst! Koukni se na mince.
Že to neřekneš mamince?“
„Já jdu zburcovat děvečku,
ať ti uvaří česnečku…“

Čas se zpomalil.
Srdce se na chvíli zastavilo.
Strach sevřel hrdlo.
Sledovala jsem, jak hledal svůj cíl.
Nerozhodný. Netrpělivý. Odhodlaný.
Chtěla jsem něco říct.
Chtěla jsem ho zastavit.
Chtěla jsem, aby nás nechal být.
Mojí pozornost upoutala matka.
Jako by věděla, že se chystám něco udělat.
„Pssst, princezno. Všechno bude dobré. Miluji tě.“
Vzkaz předaný beze slov. Vše vepsané v očích.
Místností se rozlehl výstřel.
Z jejích očí se vytratilo světlo.
Tělo se sesulo k zemi.
Nekřičela jsem jako ostatní.
V očích tiché slzy.
V mysli jedinou myšlenku.
Chtěla by, abych byla potichu, abych byla statečná.
Musela jsem jí poslechnout.

Hospoda, do které ho Jack zatáhl, byla tmavá, nevětraná a shodou okolností z ní byl výhled na kostel svatého Jakuba.
Mluvil hlavně Jack. Jarka mu nevěřil ani slovo, ale než dopili první skleničku, nedokázal odtrhnout pohled od jeho rtů. Po druhé skleničce Jarka zjistil, že drží Jackovu ruku, aniž by věděl, kdy a jak se to stalo.
Venku se setmělo a vzduch kolem elektrizoval.
Někdy kolem jedenácté Doctora přestalo bavit čekání, odletěl s Tardis a překladatelské pole okolo Jacka a Jarky přestalo působit.
Ještě štěstí, že některé věci jsou univerzální. Jako třeba Jackův prst na Jarkových rtech a tiché „pššššt“.

Pssst.
Pssst!
PSSST!
Pokusím se otevřít zalepené oči. Na mém nočním stolku sedí Jack Harkness v místech, kde byla lampička. Jack Harkness mi rozsedl lampičku! Kašli na lampičku, je tu Jack Harkness!
Ten zatím s prstem na rtech a pohledem plným obav kouká někam za mě.
„Neotáčej se,“ šeptá. „Nebo se otoč strašně rychle a třískni toho hyteriana do výběžku na prsou.“
Šílená strachem poslechnu a odměnou je mi bolestný výkřik.
„Co jsem zase provedl?“ ptá se rozespale manžel a tře si hruď.
„Ale von říkal...“ ukazuju za sebe a otáčím se. Na nočním stolku poklidně stojí lampička. Zatracený drabblení!

Mach s Šebestovou chodili do 7.B, Horáček a Pažout do třetí, každý rok propadli, byla to s nimi učiněná hrůza, i Ahmed, který se přistěhoval z ciziny a neuměl česky, byl za rok lepší než oni, když Mach a Šebestová ty dva lemply potkali, řekli jim, z Ahmeda si vezměte příklad, to je snaživý žák, ale oni mlčeli, zato sluchátko řeklo Šebestové, Pažout s Horáčkem znají učivo třetí třídy jak když bičem mrská, oni Ahmeda doučují, víme? Mach šel za nimi a řekl, pardón, ale oni odpověděli, vole, my chceme zůstat ve třetí, ne abys to vykecal, nebo uvidíš!