Před usnutím

„Tati, ještě nějakou říkanku na dobrou noc,“ žadonila Linda. Zapátral jsem v paměti. „Psst, buď tiše, myška spí, kdo ji vzbudí, toho sní,“ odrecitoval jsem a chystal se království naší dcery opustit.
„Jak mě může ta myška sníst, jsem o moc větší,“ ozvalo se z postýlky. Na jedné straně jsem musel ocenit dětský smysl pro realitu, na straně druhé jsem musel vymyslet odpověď.
„Ta myška zavolá spoustu kamarádek, ale nesní tě. A budou po tobě chtít, abys je nakrmila.“
„Takže ta říkačka je vlastně psst, buď tiše, myška spí, kdo ji vzbudí, ten ji nakrmí,“ zívla Linda a spokojeně usnula.